Volby v Iráku: kdo je kdo za posledních 10 let?

Minulou středu proběhly v Iráku v pořadí čtvrté parlamentní volby po pádu režimu Saddáma Husajna a první od ukončení americké okupace. Ke dnešnímu dni mají Iráčané za sebou troje parlamentní volby (v lednu a prosinci 2005 a v roce 2010) a troje regionální volby (v letech 2005, 2009 a 2013). Teď je vhodná chvíle zrekapitulovat, jak se za posledních 10 let vyvinula politická scéna této země – které jsou nejvýznamnější politické proudy a kteří jsou nejvlivnější politici země.

Je důležité si uvědomit, že před vypuknutím Arabského jara v lednu 2011 byl Irák jedním z těch pěti arabských států (spolu s Libanonem, Palestinou, Alžírskem a Marokem), ve kterých jakž-takž existovala soutěž politických stran, zatímco ve zbylých 14 arabských státech byly diktatury nebo byly opoziční strany pouze trpěné.

Politické spektrum Iráku se skládá v podstatě ze čtyř autonomních politických systémů organizovaných po etnických liniích. Jde o systémy Kurdů, arabských Šíitů, arabských Sunnitů a menšinových národů.

Co sa týče menšinových národů, je třeba doplnit, že většina politických stran Asyřanů (Chaldejců), Jezidů a Šabaků je úzce propojena s kurdským politickým systémem. Politické strany Fajliů (šíitských Kurdů) a šíitských Turkomanů jsou zase propojeny s politickým systémem arabských Šíitů, zatímco sunnitští Turkomani se zpravidla do těchto systémů nezapojují.

Šíitsko-arabské strany

Obrázek - dva nejvýraznější šíitsko-arabští politici Iráku. Zleva: expremiér Ijád al-Alláwí (strana Wifáq) a současný premiér Núrí al-Malikí (strana Dawá).

Politický systém arabských Šíitů tvořilo množství stran náboženských i sekulárních. Nejvýznamnější náboženské strany vytvářely proudy podle toho, který velký ajatolláh je nejvíc ovlivnil: Sadristé (velcí ajatolláhové Mohamed Bakír al-Sadr a Mohamed Mohamed Sádeq al-Sadr), Hakimisté (ajatolláhové Mohamed Baqir al-Hakím a Abdul Azíz al-Hakím) a Chújisté (velcí ajatolláhové Abú al-Qasim al-Chújí a částečně Alí al-Husajní al-Sístání).

Hakimisty představuje zejména bývalá exulantská Islámská nejvyšší rada v Iráku (ISCI) a její bývalé milice – dnes strana Badr. Stranu ISCI vede sajed Ammar al-Hakím, syn ajatolláha Abdul Azíze al-Hakima – rotujícího prezidenta Iráku v prosinci 2003, a Alí Abdul-Mahdí al-Muntafikí, viceprezident Iráku v letech 2005-11. Stranu Badr zase vede bývalý íránský agent a dnes ministr dopravy Hadí al-Amirí. Do tohto tábora patří i „rodinná" formace Uskupení pro budoucnost Iráku vedená klerikem Mohamedem Bahr al-Ulúmem, vůdcem šíitské exilové opozice po povstání proti Saddámovi v roce 1991, prvním rotujícím prezidentem Iráku v červenci 2003 a znovu v březnu 2004, a jeho synem, ministrem Ibrahimem al-Ulúmem. Hakimisté se většinou zastávají tříčlenné irácké federace na etnickém principu, kde by šíitsko-arabský federální region tvořilo všech 9 převážně šíitských provincií středního a jižního Iráku. V době Saddámova režimu byli prodlouženou rukou Íránu a v době americké okupace byli hlavním spojencem Kurdů proti sunnitsko-arabským stranám. Před provinčními volbami v roce 2013 a federálními v roce 2014 se strana Badr rozešla s ISCI a přešla k táboru moci – premiéra al-Malikího. Koalice Muwatin (Občané) pod vedením Hakimovy ISCI kandiduje ve volbách pod číslem 273, zatímco strana Badr je na kandidátce Malikího Právního státu s číslem 277.

Hlavní sadristické strany jsou radikální a militantní Sadristické hnutí (Ahrar) a umírněná Islámská ctnost (Fadhíla). Hnutí Ahrar vede sajíd Muqtadá al-Sadr, syn velkého ajatolláha M. M. Sádeqa al-Sadra. Důležitými představiteli strany jsou místopředseda parlamentu Kusaj Abdul Waháb Suhail a nový guvernér Bagdádu Ali Mohsin al-Tamími. Stranu Fadhíla zase vede velký ajatolláh Mohamed al-Jaqúbí – druhý nejvlivnější žijící šíitský náboženský vůdce po Alí al-Sístáním, a ministr spravedlnosti Hassan al-Šammarí. Sadristé se vyznačují silným odporem proti americké okupaci a proti sunnitské al-Kájdě a podporují federalizaci Iráku na územním, nikoli etnickém principu, případně unitární Irák. Známá je společná snaha Fadhíly a Ahraru o vytvoření jednoho z federálních regionů z ropných provincií Basra, Dhikár (Nasiríja) a Majsán (Amara) v letech 2004-06. Před provinčními volbami v roce 2013 a federálními v roce 2014 se strana Fadhíla rozešla se Sadristy a přešla do táboru moci – premiéra al-Malikího. Ve volbách 2014 kandiduje Sadrův Ahrar pod číslem 214 a Fadhíla pod číslem 219. Ve volbách kandiduje pod číslem 218 i nová strana al-Sadiqún, která se vytvořila z radikálních šíitských milicí Asajíb Ahl al-Haq, známých i jako Chazalího síť, odštěpených od Sadrovy Mahdího armády.

Chújisty představovala zejména bývalá emigrantská strana Islámská výzva (Dawá) a strana domácích disidentů proti Saddámovu režimu, Islámská výzva-Irácká organizace (Dawá-Irák). Stranu Dawá vedli najdřív expremiér Iráku z let 2005-06, viceprezident z let 2004-05 a rotující prezident v srpnu 2003 Ibrahím al-Džafarí a zavražděný rotující prezident z května 2004 Ezzedín Salím. Od roku 2006 ji vede dnešní premiér Núrí al-Malikí. Stranu Dawá-Irák vede Hašim al-Musawí a irácký viceprezident od roku 2011 Chodajir al-Chozají. Patří sem také formace „Nezávislí", jejíž vůdcem je známý jaderný fyzik a bývalý disident Husajn al-Šahristání – místopředseda parlamentu v roce 2005, vicepremiér od roku 2010 a dlouholetý ministr ropného průmyslu. Dvojice stran Dawá sa zastává unitárního Iráku a snaží se zhatit vznik jakéhokoliv federálního regionu mimo Kurdistánu. Někteří jejich představitelé v provinciích přesto vedli snažení za transformaci provincií Basra, Wásit (Kút) a Bábil (Hilla) na samostatné federální mini-regiony. Od šíitského povstání proti Saddámovi v roce 1991 jsou klíčovým spojencem Američanů na irácké politické scéně. Poté, co se dostal do nepřízně okupačních sil, se od strany Dawá oddělil její bývalý vůdce a expremiér Ibrahím al-Džafarí a vytvořil vlastní stranu Národní reformní hnutí (Isláh), se kterou přešel na „druhou stranu" – k táboru Hakimistů a Sadristů. Před provinčními volbami v roce 2013 se Isláh znovu přiklonil k táboru Dawá, společně se sadristickou Fadhílou a hakimistickou stranou Badr. Prominentním členem Isláhu je ministr národní bezpečnosti Fáleh al-Fajád. V nynějších volbách kandiduje Malikího koalice Právní stát (strany Dawá, Dawá-Irak, Badr) pod číslem 277, zatímco Džafarího hnutí Isláh jako číslo 205.

Obrázek: lídři nejvýznamnějších šíitsko-arabských stran. Horní řada zleva: Ibrahím al-Džafarí (strana Isláh), Muqtadá al-Sadr (hnutí Ahrar), sajed Ammar al-Hakím (strana ISCI). Dolní řada zleva: Hadí al-Amirí (strana Badr), velký ajatolláh Mohamed al-Jaqúbí (strana Fadhíla), Ahmad Čalabí (Irácký národní kongres) a Mohamed Bahr al-Ulúm (Uskupení pro budoucnost Iráku).

Čtvrtým šíitským proudem byly sekulární strany. Především Irácká národní dohoda (Wifaq) pod vedením Ijáda al-Alláwího – expremiéra z let 2004-05 a rotujícího prezidenta Iráku v říjnu 2003, a ministra komunikací Mohameda Taufíqa al-Alláwího. Patří mezi ně Irácký národní kongres bývalého „amerického koně” Ahmada Čalabího – rotujícího prezidenta Iráku v září 2003 a vicepremiéra v letech 2005-06, Irácká komunistická strana, jíž vede Hamíd Madžíd Músa a další. Alláwího strana Wifaq je vlivná především v Bagdádu, ovšem v posledním volebním období se od ní oddělily formace Bílá Irakíja pod vedením ministra pro kmenové záležitosti Džamála al-Batícha a politického veterána Hassana al-Aláwího, a také Slobodná Irakíja a Mladost Iráku, které nebyly spokojené s nedůslednou opoziční politikou Ijáda Alláwího a jeho spojenců na sunnitské straně. Šíitské sekulární strany vstupovaly často do koalicí se sunnitskými stranami a byl pro ně typický odpor k federalizaci Iráku. Allawího Wifaq vede do voleb hnutí Watanijja pod číslem 239, zatímco Bílá Irakíja kandiduje coby číslo 288 a Čalabího Irácký národní kongres je na kandidátce Hakimovy ISCI pod číslem 273.

Sunnitsko-arabské strany

Podobně jako na šíitské straně, i sunnitsko-arabské spektrum Iráku tvořily tři hlavní proudy.

Historicky nejúspěšnějším pólem byli umírnění islámisté, především Muslimské bratrstvo a jeho politické křídlo – Irácká islámská strana (IIP). Její současnými vůdci jsou poslanec Osama Taufiq al-Tikrítí a předseda iráckého parlamentu v letech 2009-10 Ajád al-Samarraí. Ovšem v minulosti ji vedl Táriq al-Hášimí – viceprezident Iráku v letech 2006-12 a dnes nejprominentnější disident al-Malikího režimu, dále Rafi al-Isssáwí - vicepremiér v letech 2008-10 a ministr financí v letech 2010-12, Mohsen Abdel Hamíd - rotující prezident Iráku z února 2004 (který je kurdského původu) a Hadžim al-Hassání – jediný ministr za IIP v letech 2003-04 a předseda parlamentu v letech 2005-06. Mezi její prominentní členy patří i guvernéři provincie Anbár - Ahmed Chaláf Dhejábí od roku 2013 a Ma'amún al-Alwání v letech 2005-09, a guvernér provincie Salahaddin v letech 2009-13 Mutašar al-Aliwí. IIP se svými spojenci, Iráckou lidovou radou (IPC) a Radou iráckého národního dialogu (INDC), tvořily v letech 2004-09 koalici Irácký front zhody (Tawafuq). IPC vede Adnan al-Dulajmí společně s vicepremiérem v letech 2006-07 Salamem Zaubajím a s guvernérem provincie Salahaddin, Ahmedem al-Džubúrím. Vůdci INDC byli šejch Chalaf al-Ulajjan, bývalý baathista a vicepremiér od roku 2010 Sáleh al-Mutlaq a salafista Mahmúd al-Mašhadáni, předseda parlamentu v letech 2006-08.

Koalice vystoupila z irácké vlády na protest proti americkému masakru ve Fallúdži koncem roku 2004, ovšem její ministr Hadžim al-Hassání ve vládě zůstal a před volbama v lednu 2005 spoluzakládal kmenové hnutí Iráčané (Iraqijún). Koalice Tawafuq se v roce 2005 zasadila za federální ústavu Iráku, ve kterém by arabští Sunnité vytvořili svůj federální region. Na protest proti tomu opustil stranu INDC Sáleh al-Mutlaq a před federálními volbami v prosinci 2005 vytvořil nacionalistickou stranu Irácký front národního dialogu (Hiwar). V roce 2008 se IIP spolu s kurdskými stranami a se šíitskou ISCI pokusili o převrat ve vládní koalici a o odstranění premiéra al-Malikího. Současným odvoláním předsedy parlamentu al-Mašhadániho došlo k rozpadu koalice Tawafuq. Před provinčními volbami v roce 2009 se od IIP oddělily strany Obnova (Tadždíd) vedená iráckým viceprezidentem Táriqem al-Hášimím a ministrem vědy Abdul Karímem al-Samarraím a Shromáždění národní budoucnosti vedené vicepremiérem Rafi al-Isssáwím. Obě dvě strany se přidaly do tábora sekulárních sunnitských stran.

Druhým pólem jsou pan-iráčtí nacionalisté – zastánci unitárního a sekulárního Iráku. Patří sem strany Irácký front národního dialogu (Hiwar), Národní hnutí za rozvoj a reformu (Hal) a Aliance nezávislých demokratů (AID). Hiwar vede bývalý baathista a irácký vicepremiér od roku 2010 Sáleh al-Mutlaq. Hal zase vede Džamál al-Karbolí, vojenský lékař a mezinárodní funkcionář Červeného půlměsíce, a ministr průmyslu Ahmad Náser al-Karbolí. Alianci nezávislých demokratů vede bývalý ministr zahraničních věcí a představitel Iráku v OSN v 60. letech, rotující prezident Iráku z ledna 2004, násirista Adnan Pačačí. Mutlaqův Hiwar a Karbolího Hal vytvořili předvolební blok Arabijja pod číslem 255.

Třetím pólem jsou sunnitští nacionalisté – zastánci sunnitského federálního regionu v sekulárním Iráku. Jejich hlavní sílou je koalice Společně (Mutahedún), kterou tvoří především strana al-Hadba, strana Iráčané (Iraqijún) a hnutí Irácké probuzení (Sahwa). Stranu al-Hadba vedou mósulský guvernér od roku 2009 Athíl al-Nudžajfí a jeho bratr, předseda iráckého parlamentu od roku 2010, Usáma al-Nudžajfí. Vůdci Iraqijún jsou Ghazi al-Jawar, irácký prezident v letech 2004-05, viceprezident v letech 2005-06 a posledný rotující prezident koncem května 2004, a Hadžim al-Hassání, předseda parlamentu v letech 2005-06. Hnutí Sahwa vede šejch Ahmed Abú Ríša a jeho významným představitelem byl Kásim al-Fahadáwí, guvernér provincie Anbár v letech 2009-13, který se ovšem přidal k arabským nacionalistům, a současný ministr obrany Sa'adún ad-Dulajmí. Hnutí je potomkem Rad záchrany provincie Anbár, kmenových milicí, které bojovaly v letech 2006-07 po boku Američanů proti al-Kájdě. Před provinčními volbami v roce 2009 se od něj odštěpily Rada záchrany Anbáru-Koalice iráckých kmenů vedená Hamídem al-Haísem a Národní front za záchranu Anbáru-Národní front za záchranu Iráku pod vedením šejcha Aliho Hatema Ali Sulejmána. Tato hnutí poskytla ve federálních volbách 2010 kouřovou clonu multietnickosti opoziční šíitské ISCI, resp. vládní šíitské Dawá. Blok Mutahedún tvořený Nudžajfího stranou al-Hadba a Ríšovým hnutím Sahwa společně s Iráckou islámskou stranou kandiduje ve volbách pod číslem 259.

Obrázek: lídři nejvýznamnějších sunnitsko-arabských stran. Horní řada zleva: Usáma al-Nudžajfí (strana Hadba), Sáleh al-Mutlaq (hnutí Hiwar), Džamál al-Karbolí (strana Hal). Dolní řada zleva: Ajád al-Samarraí (Irácká islámská strana), Táriq al-Hášimí (strana Tadždíd), Ghazi al-Jawar (strana Iraqijún), Rafi al-Issáwí (Shromáždění národní budoucnosti) a Adnan Pačačí (Aliance nezávislých demokratů).

Za čtvrtý sunnitsko-arabský pól lze označit povstalce, kteří nejsou ochotni zapojit se do politického procesu. Na rozdíl od Muslimského bratrstva, jehož politické křídlo se voleb účastní, v tomto případě jde o jiné zástupce politického islámismu: o súfistické bratrstvo Naqšbandíja a o džihádistické křídlo Salafistů. Naqšbandíjští súfisté se těšili přízni Saddámova režimu a jejich povstaleckou organizaci Armáda mužů řádu Naqšbandíja vedou bývalí představitelé Saddámovy strany Baath, především Saddámův viceprezident Izzat Ibrahim al-Dúrí. Největší podporu mají v Saddámově rodné provincii Salahaddin, v povodí řeky Tigris. Salafistické džihádisty zase zastřešuje organizace Islámský stát v Iráku a Levantě, která je autorizovaným zástupcem al-Kájdy v Iráku a vede ji Abú Bakr al-Baghdadí. Nejvíc se prosazují v povodí řeky Eufrat a v přilehlých pouštích – v západní poušti na hranici se Sýrií a v Džezíře mezi dvěma veltoky.

Kurdské strany

Kurdové, na rozdíl od semitských Arabů, mluví indoevropskými jazyky, které jsou příbuzné íránské perštině. Zatímco sunnitští Arabové v Mezopotámii (Irák a Sýrie) se řídí především školou muslimského práva (madhhab) Hanafí, mezi Kurdy je rozšířená Šafíjská škola. Zatímco v arabském islámu se ve XX. století prosadily zejména puritánské interpretace náboženství jako Muslimské bratrstvo a Salafisté, u kurdských muslimů stále převládají tradiční, súfistická bratrstva jako Kadiríja a Nakšbandíja. Kurdské politické spektrum lze rozdělit na tři póly: strany tradiční, reformní a islámistické.

Nejdůležitější strany v iráckém Kurdistánu jsou založeny na tradičních kmenových a súfistických vazbách. Demokratická strana Kurdistánu (KDP) je založena na kurdských kmenech severozápadní poloviny iráckého Kurdistánu – regionu Badinán, který zahrnuje dnešní provincie Dohúk, Erbíl a kurdskou část Mósulu. Mluví se tam jazykem kurmandží (neboli badinání), podobně jako v Turecku a v Sýrii. Kodifikovaná forma tohto jazyka je psaná v latince. Příslušníci kmene Barzán vůdce strany Masúda Barzáního patřili k vůdcům (šejkům) súfistického bratrstva Nakšbandíja. Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) zase vychází z kmenů jihovýchodní poloviny iráckého Kurdistánu – regionu Során tvořeného dnešními provinciemi Sulajmáníja, Kirkúk a kurdskou částí Dijaly. Mluví se tu jazykem kurdí (neboli sorání), podobně jako ve většině íránského Kurdistánu. Tento jazyk se píše perským písmem vycházejícím z arabského. Kmen Talabán vůdce strany Džalála Talabáního zastává vedoucí postavení v súfistickém bratrstvu Kadiríja. Zatímco Írán historicky podporoval KDP, PUK byl podporován režimem v Sýrii.

V roce 1991, po ukončení Války v Zálivu, sa Saddámův režim stáhl asi z poloviny iráckého Kurdistánu a vznikla Regionální vláda Kurdistánu. Nicméně v roce 1996 se rozpadla a až do přijetí irácké ústavy v roce 2005 tu existovaly dva státy pod vedením státostrany: KDP-Kurdistán v Badinánu a PUK-Kurdistán v Soránu. I když ve vztahu k Západu se KDP snaží vystupovat jako konzervativní a PUK coby sociálnědemokratická strana a jsou členy příslušných mezinárodních stranických seskupení, ve skutečnosti jsou jejich nosnými strukturami súfistická bratrstva Kadiríja (PUK) a Nakšbandíja (KDP). Pro potřebu iráckých federálních voleb tvoří tyto strany koalici Kurdistánský seznam.

Vůdce KDP Masúd Barzání je synem legendárního Mustafy Barzáního, ministra obrany Republiky Kurdistán – kurdského státu pod sovětskou kontrolou na území Íránu v letech 1946-47, a vůdce vznikající kurdské autonomie v Iráku v letech 1970-74. Masúd Barzání je od roku 2005 prezidentem Kurdistánu. Předtím byl v dubnu 2004 rotujícím prezidentem Iráku a v letech 1993-2005 prezidentem KDP-Kurdistánu. Kromě něj patří mezi nejvýznamnější politiky Rouž Šawajs – irácký viceprezident v letech 2004-05 a vicepremiér v letech 2005-06 a od roku 2009, a premiér KDP-Kurdistánu v letech 1996-99, dále Nečirvan Idrís Barzání, premiér Kurdistánu v letech 2006-09 a od roku 2012, a premiér KDP-Kurdistánu v letech 1999-2005, Hošjar Zebarí – irácký ministr zahraničních věcí od roku 2003 až dosud, Áref Tajfúr – místopředseda iráckého parlamentu od roku 2005 až dosud, a Durajd Kašmúla – guvernér provincie Mósul v letech 2004-09.

Vůdce PUK Džalál Talabání je prezidentem Iráku od roku 2006. Předtím byl v listopadu 2003 rotujícím prezidentem Iráku a v letech 1993-2005 prezidentem PUK-Kurdistánu. Dalšími významnými politiky jsou Barham Salih – premiér Kurdistánu v letech 2006-09, vicepremiér Iráku v letech 2004-05 a 2006-09, a premiér PUK-Kurdistánu v letech 2001-04, dále Kosrat Rasúl Ali – viceprezident Kurdistánu od roku 2005 a premiér PUK-Kurdistánu v letech 1993-2001, Omer Fattah Hussain – vicepremiér Kurdistánu v letech 2006-09 a premiér PUK-Kurdistánu v letech 2004-05 a Abdul Rahmán Mustafa - guvernér provincie Kirkúk v letech 2003-11.

Vůdčí postavení mezi reformistickými stranami zastává Hnutí za změnu (Gorrán). Vůdce Neuširwán Mustafa pochází z nekmenového městského prostředí a jeho dědeček byl ministrem financí Kurdského království (1922-24) v službách krále Mahmúda Barzandžího. Po třech desetiletích v pozici zástupce šéfa PUK a 16 letech velení kurdským Pešmergům (neoficiální kurdská armáda) sa rozhodl v roce 2009 založit opoziční stranu na občanském principu. Bohužel, tato strana odebírá hlasy téměř výlučně straně PUK, čímž se KDP stala bezkonkurenčně nejmocnější kurdskou stranou. Mezi malé levicové strany patří Kurdistánská socialistická demokratická strana vedená Muhamadem Džahi Mahmúdem a Kurdistánská dělnická strana vedená Balén Mahmúdem – první v KDP-Kurdistánu a druhá v PUK-Kurdistánu. Drobnou komunistickou stranu vede Kamal Šakír.

Obrázek - lídři hlavních kurdských politických stran. Nahoře zleva: irácký prezident Džalál Talabání (Vlastenecký svaz Kurdistánu) a kurdistánský prezident Masúd Barzání (Kurdistánská demokratická strana). Dole zleva: Neuširwán Mustafa (hnutí Gorrán), Mohamed Faradž (Islámský svaz Kurdistánu) a šejch Ali Bapír (Islámská skupina Kurdistánu).

Hlavní stranou kurdských islámistů je Islámský svaz Kurdistánu (Jegkirtu), který je místní odnoží Muslimského bratrstva a vede jej Mohamed Faradž. V oblasti Halabdže – města, ve kterém Saddámův režim v posledních dnech irácko-íránské války chemickými zbraněmi zmasakroval téměř 5000 obyvatel, působí salafistické strany Islámské hnutí Kurdistánu (Bizutnawaí) a džihádistická Islámská skupina Kurdistánu (Komala). Bizutnawaí vede mulláh Ali Abd al-Azíz Halabdží a odštěpeneckou Komalu zase šejch Ali Bapír.

Strany menšinových národů

Nejvýznamnější menšinové národy Iráku lze rozdělit do třech skupin. Na jedné straně jsou příslušníci etnik příbuzných sunnitským Kurdům a mluvící indoevropskými jazyky: šíitští Fajliové a Šabakové, a Jezidé s vlastním starobylým náboženstvím. Druhou skupinu tvoří tureckojazyční Turkomani rozdělení mezi sunnitské a šíitské frakce. K Turkomanům se hlásí i kurdskojazyční Kakájové s vlastním náboženstvím vycházejícím ze zoroastrismu. Třetí skupinu tvoří Asyřané, označováni i jako Chaldeo-Asyřané, kteří mluví semitskou aramejštinou a vyznávají čtyři orientální křesťanská náboženství.

První skupinu tvoří Fajliové, Jezidé a Šabakové.

Politickými reprezentanty Fajliů jsou strany Islámské shromaždění iráckých Fajliů pod vedením Mukdády al-Bagdadího a Islámský svaz Fajlijských Kurdů Thájira al-Fajlího. Obě dvě se účastní politické soutěže po boku stran arabských Šíitů. Jejich zástupkyně Suhajla Abed Džaafar byla ministerkou pro uprchlíky v al-Džafarího Přechodní vládě (2005-06) a Abdul Samad Rahman Sultán tuto funkci zastával v první al-Malikího vládě (2006-10). Ve vládě Kurdistánu v letech 2006-09 reprezentovali Fajlije Hajdar Šech Ali jako ministr telekomunikací a Madhat Mandalawy jako ministr pro provinční záležitosti.

Nejvlivnější politickou stranou Jezidů je Jezidské hnutí za reformu a pokrok vedené Amínem Farhanem Džedžo. Ve vládě Kurdistánu seděli v letech 2006-09 Jezidé Dachil Sajed Kásim  a Mahmúd Eido jako ministři pro provinční záležitosti. V letech 2009-12 zastupoval Jezidy kurdistánský ministr zemědělství Džamil Slejman Hajder.

Šabaky představuje zejména Šabakské demokratické shromáždění, které vede Hunaina al-Kaddo.

Hlavní politické síly reprezentující irácké Turkomany jsou sunnitský Irácký turkménský front a šíitský Islámský svaz iráckých Turkomanů.

Sunnitský Irácký turkménský front vede Sadettin Ergeč. Jeho zástupce Rašád Mandan Omar byl v Alláwího Dočasné vládě (2003-05) ministrem vědy a techniky. Sondul Čapúk byla členkou Irácké Dočasné vládní rady (2003-05). Turhan Abdullah Mufti je ministrem pro provinční záležitosti ve druhé al-Malikího vládě (2010-14).

Šíitský Islámský svaz iráckých Turkomanů vede Abbás al-Bajatí. Jeho místopředseda Džasim Mohammed Džafer byl ministrem stavebnictví v irácké al-Džafarího Přechodní vládě (2005-06) a je ministrem mládeže a sportu v první i druhé al-Malikího vládě (2006-14).

Obrázek: lídři hlavních politických stran Turkomanů, Fajliů, Jezidů a Šabaků. Nahoře zleva: Mukdád al-Bagdadí a Thájir al-Fajlí (Fajliové), Amín Farhan Džedžo (Jezidé). Dole zleva: Hunain al-Kaddo (Šabakové), Sadettin Ergeč (sunnitští Turkomani) a Abbás al-Bajatí (šíitští Turkomani).

Nezávislí turkomanští politici Widad Churšid Osman a Abdul Latif Bandar Oglu zastávali v letech 2006-09 posty ministrů obchodu a průmyslu, resp. pro provinční záležitosti v Kurdistánu. V dnešní kurdistánské vládě je ministrem obchodu a průmyslu Sinan Abdulchalk Ahmed Čelebi.

Politickými reprezentanty Chaldeo-Asyřanů v Iráku jsou zejména Asyrské demokratické hnutí, Chaldejsko-Syrjacko-Asyrská lidová rada a Asyrská vlastenecká strana. I když v minulosti byla ta první výrazně protikurdská, od roku 2011 se všechny tři strany přiklánějí ke spolupráci s Kurdistánom jako jediné možnosti, jak Asyřany ochránit před sunnitsko-arabským extremizmem a džihádisty z al-Kájdy.

Šéf Asyrského demokratického hnutí Jonadam Jusef Kanna byl v letech 2003-05 členem Irácké Dočasné vládní rady. V al-Alláwího Dočasné vládě Iráku působil nejdřív Behnam Zia Bulis jako ministr dopravy (2003-04) a poté byla Paskal Išo Warda ministryní pro uprchlíky (2004-05). V al-Džafarího Přechodní vládě v letech 2005-06 byla zase Basimah Jusúf Butrus ministryní vědy a techniky. Wedždan Michail Salim byl ministrem lidských práv v první al-Malikího vládě v letech 2006-10 a Sargon Lazon Sliwah je ministrem životního prostředí ve druhé al-Malikího vládě v letech 2010-14. Sarkis Aghajan Mamendo byl kurdistánským ministrem financí v letech 1999-2008 a vicepremiérem vlády KDP-Kurdistánu v letech 2004-06.

Vůdce Asyrské vlastenecké strany Nimrud Bajto byl ministrem cestovního ruchu Kurdistánu v letech 2006-09. Chaldejsko-Syrjacko-Asyrskou lidovou radu vede Fahmi Jusif. Straně blízký politik a člen Kurdistánské demokratické strany Fawzi al Haríri byl ministrem průmyslu v první al-Malikího vládě v letech 2006-10.

Obrázek - lídři hlavních politických stran Asyřanů. Vlevo: Junadam Kanna, šéf Asyrského demokratického hnutí. Uprostřed: Fahmi Jusif, šéf Chaldejsko-Syrjacko-Asyrské lidové rady. Vpravo: Nimrud Bajto, šéf Asyrské vlastenecké strany.

Z nestranických osobností Asyřanů byl Jonan Markus Hanna v letech 1999-2006 ministrem průmyslu a energetiky Kurdistánu a Jusif Hanna Jusif ministrem pro regionální záležitosti. George Jusif Mansúr byl ministrem pre občanskou společnost Kurdistánu v letech 2006-09, zatímco Anwar Džabali Sabo byl v letech 2009-11 ministrem dopravy Kurdistánu a Džonson Sijaúš jej nahradil od roku 2011.