Islámští extrémisté obsazují severní Irák: Proč? Co s tím?

V úterý 10. června 2014 obsadili metropoli sunnitsko-arabské části Iráku, dvoumilionový Mósul, jednotky islámských džihádistů z hnutí Islámský stát v Iráku a Levantě. Al-Kájda tak již ovládá dvě dvoumilionové metropole – nejen irácký Mósul, ale i syrské Aleppo. Situace je příliš vážná, aby mohla být řešena dosavadními prostředky.

Islámští extremisté z hnutí Islámský stát v Iráku a Levantě obsazují severní Irák.www.aljazeera.com

Opakuje se scénář, který probíhal v mnoha ozbrojených konfliktech na různých místech světa v posledních 100 letech: středová politika se vytratila a převládl boj mezi dvěma extrémy. V Iráku i v Sýrii nastává boj mezi šíitskou diktaturou a sunnitskými extrémisty, zatímco sunnitský mainstream byl vojensky poražen. Západ zase podléhá propagandě extremistů a jeho podpora silám středu selhává.

Poučení 1: Kde se tři perou, střední prohrává – Rusko 1918-20

Jedna z prvních epizod tohoto scénáře se udála v létě roku 1918 v Rusku. V občanské válce stály proti sobě tři póly – levicoví extrémisté v Moskvě pod vedením Lenina, kteří usilovali o zavedení bolševické diktatury proletariátu, pravicoví extremisté na Sibiři a Kavkaze pod vedením Kolčaka a Denikina usilujíci o obnovení absolutistického carismu, a středový Komuč – Výbor členů Ústavodarného shromáždění v Samaře na Volze.

Komuč tvořili zástupci demokraticky zvoleného parlamentu, který dal v lednu 1918 Lenin rozehnat. Byli to především poslanci první a čtvrté největší strany – Eserů a Kadetů (druhá a třetí strana – Bolševici a Leví Eseři podpořili Leninovu diktaturu, zatímco zástupci ostatních stran vyhlásili nezávislost Ukrajiny, Gruzie, Arménie a Ázerbajdžánu). Zahraniční interventi a mocnosti Dohody však Komuč dostatečně nepodpořili, až se občanská válka v Rusku zvrhla v konfrontaci mezi extremisty – Leninovými bolševiky a Kolčakovými absolutisty. Vítězní extremisté pak vytvořili velmi stabilní komunistickou totalitu, která vydržela sedm dekád.

Poučení 2: Kde se tři perou, střední prohrává – Afghánistán 1989-2001

Jednou z posledních epizod tohoto scénáře byla zase občanská válka v Afghánistánu v letech 1989-2001. Po odchodu sovětských okupantů v roce 1989 nakonec komunistický režim v Kábulu v roce 1992 padl. Frakce Mudžáhidů, kterým se povedlo vyhnat okupanty, se nedokázaly domluvit na společné vládě a vypukla válka všech proti všem. Například největší afghánský národ, Paštunové, byl rozdělen na šest hlavních frakcí – dvě súfijské, dvě deobandské, salafisty a Muslimské bratrstvo.

Díky této tragické zkušenosti se extrémistům z Tálibánu povedlo v letech 1994-96 Paštuny sjednotit téměř bez boje a Afghánistán se stal základnou celosvětové džihádistické internacionály al-Kájda. Extremistický komunistický režim tak byl nahrazen extremistickým režimem Tálibánu, zatímco politický „střed“ byl na hlavu poražen. Nebýt útoku na newyorské Dvojičky, vládl by v Tálibán Afghánistánu dodnes.

Syndrom 1: Nové geopolitické poměry na Blízkém Východě

Po Arabském jaru v roce 2011 vzniklo na Blízkém Východě v zásadě tripolární rozdělení politických sil. Pod vedením Turecka, Kataru a Egypta se seskupily síly Arabského jara, především mezinárodní Muslimské bratrstvo a menší nacionalistické a levicové síly. Saúdská Arábie a al-Kájda zase kolem sebe soustředili síly extremistů ze salafistických a džihádistických proudů. Íránu se povedlo zorganizovat šíitské síly – libanonský Hizballáh, šíitské režimy v Iráku a Sýrii a jemenské hnutí Huthí.

Poslední skupina, jíž tvořil Izrael a pohrobci bývalých vojenských režimů v Egyptě, Libyi a dalších státech, se octli bezprizorní , zatímco monarchie v Jordánsku a v Perzském zálivu sa radši ještě těsněji svázaly se Saúdskou Arábií, aniž by sdíleli jeji ideologii.

Představitelé Izraele sa zpočátku cítili dezorientovaní – měli na výběr mezi dlouholetým nepřítelem totalitním Íránem nebo Muslimským bratrstvem, jenž by v případě vítězství sil Arabského jara obklopovalo Izrael ze všech stran. Izraeli trvalo dva a půl roku, než se mu povedlo zkonsolidovat si vlastní pól pod vedením egyptské armády.

Geopolitické póly v Sýrii

I v Sýrii se vytvořily tři póly konfliktu. Na straně Íránu se octl režim Bašára Asada a jeho muslimský proud Aláwitů. Na stranu Arabského jara se postavila sjednocená opozice – Svobodná syrská armáda a Národní koalice revolučních a opozičních sil Sýrie, kterou tvoří především Muslimské bratrstvo a menší nacionalistické a levicové síly arabských Sunnitů.

Saúdská Arábie ze začátku neměla co nabídnout, až tvrdý ruský postoj vůči syrské opozici a neschopnost Západu jí pomohly etablovat sunnitské salafistické a džihádistické síly jako Front al-Nusrá a Islámský stát v Iráku a Levantě.

Syrští Kurdové se přiklonili na „čtvrtou“ stranu kurdského separatismu. Křesťané, již stáli u zrodu moderního arabského nacionalismu, se octli politicky bezprizorní a nakonec se rozdělili – na severu se přidali ke Kurdům a na západě k Asadovu režimu.

Syndrom 2: Nová role kolektivních identit v arabském světě

Revoluce a pád starých režimů po skončení Studené války často vedly k přeskupení politických sil okolo kolektivních identit. V Jugoslávii, Československu a na perifériii Sovětského svazu to vedlo k růstu nacionalismu a separatismu, v Číně a Rusku ke státnímu kapitalismu blížícímu sa Mussoliniho korporatismu, zatímco v Indii a ve většině afrických zemí k politické soutěži etnických stran – etnokracii. Obecně lze mluvit o etnizaci politiky.

K podobnému jevu došlo po Arabském jaru i v arabských státech. Základem kolektivních politických identit v arabském světě se stali stávající územní odnože islámu, jež se v médiích často označují za „sekty“. Země, které bylo dosud možno považovat za národní státy, se najednou ocitají na hraně rozpadu – podobně jako Jugoslávie po roce 1989. V dosavadní perspektivě jevící se národní státy se náhle stávají mnohonárodními.

Přitom nositeli kolektivních identit se nestávají muslimské „sekty“ podle jednotného vzoru (např. šíité vs. sunnité), ale podle územního klíče, jak jsou v té-které zemi a její jednotlivých regionech k dispozici: někde sa zformovalo rozdělení šíité-sunnité, jinde súfisté-nesúfisté, Arabové-Nearabové, atd.

Vícero médií přirovnává dnešní situaci v arabském světě k náboženským válkám v Evropě v XVI. století. Na druhé straně, mnozí odborníci na islám a arabisté tuto domněnku vyvracejí a tvrdí, že dnešní arabské společnosti jsou moderní, je tam vysoká míra smíšených manželství a přátelství, a politicky relevantní je zejména spor mezi levicovým, liberálním a konzervativním konceptem politiky, podobně jako v Evropě.

Kolektivní identity jako výsostně moderní fenomén

Ovšem problém je v tom, že v arabském světě, ale ani v bývalé Jugoslávii nebo v Afrike vůbec nejde o náboženské války XVI. století nebo o romantický nacionalismus XIX. století. Dnešní etnizace politiky, podobně jako politický islamizmus, jsou výsostně moderními fenomény a na jejich organizaci a propagaci se využívají moderní prostředky masové komunikace. Již se nejedná o náboženské proudy šíitů a sunnitů, ale o etno-teritoriální kolektivity arabských Šíitů a Sunnitů s velkým „Š“ resp. „S“. Jak napsal Ernest Gellner ve své knize Nacionalismus, jde o národy, „které lze úzce definovat jen podle jejich náboženství (resp. náboženství, které ztratily)“

V nově definovaných mnohonárodnostních státech se nositeli kolektivních identit stávají Sunnité v Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu, Šíité v Iráku, Libanonu, Saúdské Arábii, Sýrii (Aláwité) a Jemenu (Zajdité), případně Ibádité v libyjských berberských horách nebo křesťanští Maronité v pohoří Libanon, ale i vyznavači islamských reformních hnutí – Sánusíjové v libyjské Cyrenajce, Mahdisté v Súdánu a Wahábisté v Saúdské Arábii, dále příslušníci súfistických bratrstev – Chatmíja v Súdánu, Nakšbandíja vs. Kádiríja v Kurdistánu, atd.

Syndromy 1 a 2 v interakci: Nová geopolitika a role kolektivních identit

Dva fenomény, jež se po Arabském jaru vytvořily, jsou nové velmocenské vztahy a etnicko-územní kolektivní identity. Na jedné straně je čtveřice regionálních velmocí: Turecko, Írán, Saúdská Arábie a Izrael. Na straně druhé jsou Sunnité, Šíité, Kurdové, Asyřané a další.

Irák ani Sýrie již po Arabském jaru nejsou tím, čím byly předtím. Dnes to jsou rozdělené státy. V Iráku se v podmínkách svobodné politické soutěže po roce 2003 vytvořilo nikoli jedno politické spektrum, ale tři vzájemně oddělená politická spektra – sunnitské, šíitské a kurdské. Mezi Šíity se vyprofilovaly směry Chújistů (Málikího strana Dawá), Hakimistů (strana ISCI), Sadristů a sekulárních nacionalistů (Alláwího strana Wifaq a komunisté). Mezi Sunnity zase umírnění islámisté, sunnitští regionálni nacionalisté, pan-iráčtí nacionalisté a islamističtí extremisté.

Současné dění v Iráku a Sýrii

Málikího režim v Iráku a nástup džihádistů

Od roku 2005 se v Iráku etablovala silná šíitská dominance, která vyústila po odchodě amerických okupantů v prosinci 2011 v Málikího diktaturu. Na sunnitském severu, jenž byl za diktatury Saddáma Husajna jádrem vysoce vzdělané střední třídy a komerčně úspěšné vrstvy obchodníků, to vyvolalo pocit bezmoci. Ten vyvrcholil v organizovaném pasivním odporu na podzim 2013, který se proslavil sedavými demonstracemi zejména ve městech provincie Anbár – ve Fallúdži a v Ramádí.

Překvapením pro Málikího režim bylo, že k podpoře pasivního odporu se sjednotili nejen sunnitští nacionalisté jako předseda iráckého parlamentu Osáma Nudžajfí a umírnění islámisté jako sesazený viceprezident Tárik Hášimí, ale také pan-iráčtí nacionalisté jako vicepremiér Sáleh Mutlak. Málikího režim odpověděl v lednu 2014 vojenskou agresí, jíž si arabské Sunnity ještě víc znepřátelil.

Reakcí na vojenský zásah irácké armády proti Sunnitům v provincii Anbár bylo odmítnutí sunnitských kmenových milicí bojovat proti islámským džihádistům z al-Kájdy. Výsledkem bylo obsazení Fallúdže a Ramádí džihádistickými sílami Islámského státu v Iráku a Levantě téměř bez boje.

Parlamentní volby v dubnu 2014 dále politicky rozdrobily sunnitský Sever. Celkem 56 sunnitsko-arabských poslanců ze severu je rozděleno do tří stejně velkých proudů: 19 parlamentních křesel získala Nudžajfího koalice umírněných islámistů a sunnitských nacionalistů, 19 míst pan-irácké strany Alláwího a Mutlaka a 18 míst drobné a lokální strany. Ještě hůř pro Sunnity dopadly volby v Bagdádu: 49 ze 69 volených křesel v parlamentu získaly šíitské sektářské strany, 15 míst smíšené strany a pouhých 5 křesel získaly „velké“ sunnitské strany, čímž sa jen potvrdilo, že Bagdád již není mnohonárodnostní metropolou, ale městem Šíitů.

Sunnitský Sever pokračuje ve své rezignovanosti a islámským džihádistům se povedlo téměř bez boje obsadit velké části nejen provincie Anbár, ale i provincií Salahaddin, Niniwe a arabské části provincie Kirkúk. Irackou armádu pod velením premiéra Málikího chtějí podpořit šíitské milice Muktady Sadra a je možné, že se přidají i šíitské milice Badr a Ahl al-Hak, jakož i „speciální skupiny“ financované Íránem, nechvalně známé z pogromů proti Sunnitům během sektářské války v letech 2007-08. V případě vítězství irácké armády nad džihádisty tak dojde k dalšímu odcizení Sunnitů a upevnění Málikího šíitské diktatury.

Asadův režim v Sýrii a nástup džihádistů

K podobné politické rezignovanosti Sunnitů došlo i v Sýrii. Asadův režim byl posilněn několika zahraničněpolitickými úspěchy. Jeho spojenec Rusko v září 2013 dosáhlo, že výměnou za vzdaní se chemických zbraní Západ nepodpoří syrskou opozici. Dalšímu jeho spojenci Íránu se po červnovém Rúháního vítězství v prezidentských volbách povedlo zlepšit vztahy s USA, čímž se mu uvolnily ruce k podpoře Asadova režimu v Sýrii.

Konzervativní džihádistický pól po konfliktu v létě 2013 mezi Frontou al-Nusrá a Islámským státem v Iráku a Levantě o členství v al-Kájdě znovu posilnil svou dominanci na povstaleckých územích. Naopak, sjednocená syrská opozice pod vedením Muslimského bratrstva byla svýimi zahraničními sponzory v lednu 2014 donucena k boji proti džihádistům a boj na dvou frontách ji dále vyčerpává.

Pro její zahraniční podporovatele byl rok 2013 osudový. Začátkem roku došlo k definitivnímu rozkolu sil káhirského náměstí Tahrír – vládnoucího Muslimského bratrstva a sekulární opozice. V květnu 2013 začaly masivní protesty proti tureckému premiéru Erdoganovi na istanbulském náměstí Taksim. V červenci podnikla egyptská armáda vojenský převrat proti Muslimskému bratrstvu a od té doby dochází k návratu elementů „hlubokého státu“ z dob Mubárakovy diktatury. V září padla myšlenka západní vojenské podpory syrské opozice výměnou za likvidaci syrských chemických zbraní. V listopadu začal konflikt mezi dvěma hlavními islámistickými proudy v Turecku – premiérem Erdoganem a náboženským vůdcem Gülenem.

Celé toto dění podminovalo postavení sjednocené syrské opozice, která tak postupně propouští prostor dvěma extremům: Asadovu režimu a extremistickým džihádistům. Bez ohledu na to, zda se Asadovu režimu povede obsadit povstalecká území, tato situace povede k stavu permanentní občanské války v Sýrii. Džihádisté se budou volně přelévat mezi sunnitskými územími Iráku a Sýrie a podnikat cílené partyzánské nebo teroristické údery. Lze se domnívat, že oslabená Sýrie v permanentní občanské válce je výhodná zejména pro sousední Izrael.

Řešení si vyžaduje vytvoření nových států

Příliš mnoho životů už stála snaha udržet jednotu Iráku a Sýrie. Tento geopolitický blud podporovaný Západem způsobí trvalý stav občanské války v sunnitsko-arabských oblastech Sýrie a Iráku, včetně dvoumilionových metropol Mósulu a Aleppa, mezi šíitskými režimy a sunnitskými džihádisty. Dalším důsledkem bude stav trvalé bezpečnostní hrozby pro blízkovýchodní křesťany, již se budou nadále hromadně stěhovat pryč z Blízkého Východu. Budou umírat další tisíce nevinných lidí.

Schválení třech nových provincií Iráku pro menšiny – Turkomany, Asyřany, Jezidy a Šabaky – Málikího vládou v lednu 2014, jakož i postupná transformace Bagdádu na šíitsko-arabské město, vytvořily příznivé podmínky pro rozdělení Iráku na kurdský, sunnitsko-arabský a šíitsko-arabský stát. Šíitsko-arabský Málikího režim se čím dál tím víc stává blízkým spojencem Íránu a jinak by to nebylo ani v případě volebního vítězství šíitsko-arabské opozice.

Situace v iráckém Kurdistánu a severním Iráku

Kurdistán byl vojenským úspěchem džihádistů odříznut od centrální vlády v Bagdádu a situace povede zřejmě k jeho ještě většímu osamostatnění. Ovšem Kurdistán se dostal do velmi nebezpečné situace, kdy je nucen bránit sa před džihádisty podél celé arabsko-kurdské etnické hranice – už nejen v severní Sýrii, ale i v severním Iráku.

Kurdistán je dnes jediným relativně nábožensky a etnicky tolerantním regionem na území Iráku i Sýrie. Není možné dopustit, aby se stal obětí džihádistů, podobně jako se v roce 2007 stal obětí Tálibánu tádžicko-uzbecko-hazarský sever Afghánistánu. Štěstím iráckých a syrských Kurdů je jejich spojenectví s Tureckem, které od jara 2012 povolilo svému bývalému úhlavnímu nepříteli, Straně kurdských pracujících, aby bránila kurdská území v Sýrii před džihádisty i Asadovým režimem.

Sunnitsko-arabský Sever se za poslední půlrok dostal do anarchie, se kterou si sami sunnitsko-arabští lídři neví rady – přišli dokonce i o svou metropoli Mósul. Dnes žádají o pomoc iráckou armádu ovládanou šíity i kurdské milice Pešmergů.

V případě jejich vítězství nad džihádisty hrozí, že se sunnitsko-arabský Sever zase dostane do kleští mezi Šíity a Kurdy, podobně jako v roce 2005. Tady někde byl však zárodek dnešních problémů na sunnitském Severu a opakování této situace by bylo pro stabilitu Iráku velmi nebezpečné. Arabští Sunnité už jednou museli kurdské okupanty z Mósulu vyštvat, a to v roce 2009. Teď se může situace opakovat. Dnes je ale téměř jisté, že kurdské jednotky, které preventivně obsadily ropní metropoli Kirkúk, se již tohoto města nevzdají.

Řešení pro Kurdistán a severní Irák

Množství možností se značně zužuje. Kurdové budou potřebovat rozsáhlou materiální a vojenskou pomoc, a to nejen od Turecka, ale i od Západu. Stále jasněji se ukazuje, že budoucnost severoiráckých menšin – Asyřanů, Turkomanů, Jezidů a Šabaků – je bezpečná jenom uvnitř Kurdistánu. Nové provincie těchto menšin by měly v rámci Kurdistánu získat mezinárodně garantovanou autonomii, podobně jako srbské okresy v Kosovu podle Ahtisaariho plánu.

Situace v sunnitském severním Iráku je neudržitelná a vyžaduje si zahraniční vojenskou intervenci, aby byli džihádisté z Islámského státu v Iráku a Levantě poraženi. Jediným státem, jenž má dnes legitimitu takovouto intervenci vykonat, je sunnitské Turecko. Okupace by neměla trvat dlouho, aby nevznikla „únava z okupace“, dobře známá z vojenských akcí USA v Afghánistánu a Iráku.

V turecké okupační zóně na severu Iráku by se měl vytvořit sunnitsko-arabský stát s hlavním městem v Mósulu. Po odchodu tureckých okupačních vojsk by byla nutná přechodná vojenská diktatura po vzoru Alžírska po roce 1991. Pouze sunnitsko-arabský režim dokáže zbavit severní Irák sunnitských džihádistů a v budoucnu nasměrovat zemi k demokracii, podobně jak to udělal alžírský vojenský režim Liamine Zérouala po pacifikaci džihádistů v roce 1997.

Řešení pre Sýrii

Obdobně jako Irák, i Sýrie by se měla rozdělit na základě nově vytvořených kolektivních identit. Kurdská území na severovýchodě a severu Sýrie, dnes ovládané Kurdskou stranou pracujících a tvořící nárazníkovou zónu pro Turecko, by se měla připojit k iráckému Kurdistánu. Alawité na syrském pobřeží by měli získat svůj nezávislý stát, ve kterém by mohl nadále přetrvávat Asadův režim včetně samotného Bašára Asada, ruská námorní základna i iránští vojenští  poradci.

Na zbytku území Sýrie by měla vzniknout nová Sýrie, které by měla vládnout kompromisní vláda mezi Asadovým režimem a povstalci. Nový režim by se musel rázně vyspořádat s džihádisty na severu Sýrie, proto by v něm museli hrát významnou roli sunnitští generálové dnešního Asadova režimu i Svobodné syrské armády.

Tak jako v době Druhé intifády v roce 2000 v Palestině, i v občanských válkách v Sýrii a Iráku byl překročen Rubicon ve vztahu ke křesťanům. Křesťanské menšiny již nemohou v těchto státech nadále svobodně prožívat. V Palestině to skončilo hromadným vystěhováním arabských křesťanů z Betléma a dalších měst po roce 2000. Jestli se mají na území dnešní Sýrie a Iráku zachovat křesťanské menšiny, budou nevyhnutelné příslušné geopolitické změny.

Dnes jsou na Blízkém Východě pouze dva státy, které mohou garantovat bezpečnou budoucnost křesťanů: Kurdistán a Libanon. Proto je nutné, aby se oblasti obývané křesťany připojily k těmto státům. Území Asyřanů na severu Iráku a severovýchodě Sýrie by se měly stát součástí Kurdistánu. Tzv. Křesťanské údolí západně od měst Hamá a Homs a území Aramejců severozápadně od Damašku by se zase měla připojit k Libanonu. Drúzové v provincii Suwajdá na jihovýchodě Sýrie nemají inou bezpečnou možnost, než se také připojit k Libanonu, i když s ním nesousedí.

Závěrem

Arabské jaro v roce 2011 vyvolalo nejen na Západě, ale na celém světě naděje, že se arabský svět vydá na cestu k demokracii. Místo toho však nastoupil chaotický vývoj, který žádnou demokracii neslibuje. Došlo k široké politické mobilizaci mas, nikoli však směrem k demokratické politice, ale směrem ke kolektivním politickým identitám na obrysech jednotlivých náboženských sekt. Národní státy se tak změnily na mnohonárodnostní a v Iráku a Sýrii se vyvinuly sektářské diktatury a sektářské opozice.

Jak ukázalo desetiletí svobodné politické soutěže v Iráku, současné mnohonárodnostní státy neposkytují žádnou perspektivu vzniku demokracie. Naopak, frustrace „opozičních etnik“ vedla k rezignaci obyvatelstva, která umožnila nástup islamských extremistů na sunnitsko-arabských územích.

Je třeba si uvědomit, že vláda extremistů z Tálibánu byla velmi populární mezi afghánskými Paštuny, protože jako jediná je dokázala sjednotit a zbavit občanské války. Je představitelné, že i vláda Islámského státu v Iráku a Levantě se z podobných důvodů setká se sympatiemi velké části sunnitsko-arabského obyvatelstva na severu Iráku. Navíc, vláda salafistů je významným předpokladem pro masivní ekonomickou podporu ze strany extrémně bohaté Saúdské Arábie.

Jestli si máme nadále udržet aspoň minimální perspektivu demokratické a svobodné budoucnosti v arabských státech, je nutné obnovit národní státy. Ovšem v Iráku a Sýrii byl již překročen Rubicon a v současné podobě se již nemohou stát národními státy. Mohou se stát jen diktaturami nebo se rozdělit.

Nastal nejvyšší čas pro geopolitické změny – rozdělení Sýrie a Iráku podle sektářského klíče a vytvoření nových států na jejich území. Křesťanské menšiny na současném Blízkém Východě mohou ochránit pouze dva státy: Libanon a Kurdistán.