Skutečné příčiny uprchlické krize (2)

Tyto řádky navazují na včerejší článek a obsahují pokračování analýzy příčin současné uprchlické krize.

Snahou je pokračovat v předchozí analýze a pojmenovat dalších šest příčin uprchlické krize. Sedmou příčinou je nezvládnutí revolučního přechodu po Arabském jaře. Osmou je kolaps států, které byly předchozími cíly imigrantů. Devátou je absence tlaku na bezpečné státy v krizových regionech, aby se dočasně postaraly o uprchlíky. Desátou je msta Turecka Evropské unii za nepodporu jeho zájmů na Středním Východě počínaje rokem 2013. Jedenáctou je rozdílnost zájmů EU a USA. A dvanáctou analyzovanou příčinou je nový trend v spojování rodin imigrantů.

Příčina 7 – nezvládnutí revolučního přechodu

Arabské jaro (2011-12), ale i jeho „předskokani“ v Iráku (2003-05) a Palestině (2005-06), znamenalo revoluční přechod od krvežíznivých diktatur k vládě založené na svobodných volbách. Po určitém období relativně stabilních revolučních vlád však došlo ke kolapsu.

V Iráku Málikího šíitská vláda, v Jemenu zase Hadího vláda s podporou převážně sunnitského hnutí Isláh nebyly ochotny podělit se o moc. Ta první s arabskými Sunnity, ta druhá s dominantním šíítským hnutím Húthí. To vedlo k velké frustraci a vytvoření Islámského státu na sunnitských územích Iráku, resp. k výbojům šíitského hnutí Húthí do sunnitských částí Jemenu, včetně měst Aden a Taizz.

V Palestině se Izraeli povedlo přesvědčit mezinárodní společenství, aby neakceptovalo výsledky parlamentních voleb v roce 2006 a vedlo to k ekonomickému kolapsu a k rozpadu palestinské autonomie na dvě územní části: Západní břeh pod vládou nacionalistické strany Fatáh a Pásmo Gazy pod vládou islámistické strany Hamás.

V Egyptě soudy zpřízněné se starým režimem – bývalou Mubarákovou diktaturou rozpustily parlament zvolený ve svobodných volbách uznaných mezinárodním společenstvím. Umožnily tak revolučnímu prezidentu Mursímu vládnout pomocí dekretů. Místo snahy o konsensuální přechod ke svobodnějšímu režimu tak byl Mursí dotlačen ke konfromtační politice a ke schválení ústavy na podzim 2013, která obsahovala prvky islamizace společnosti, nepřijatelné pro velkou část obyvatel. Následoval vojenský převrat a podprahová občanská válka Sísího vojenského režimu s Muslimským bratrstvem.

V Libyi byl v květnu 2013 přijat lustrační zákon pod názvem Zákon o politické izolaci. Zákon zakazoval účast v politice a ve státní správě všem  spolupracovníkům Kaddáfího režimu od jeho počátku v roce 1969 až do jeho pádu v roce 2011 bez ohledu na to, zda v revoluci Arabského jara bojovali na straně Kaddáfího nebo na straně revolucionářů. Z politiky tak byli odstraněni předseda parlamentu Mohamed Maghariaf (vůdce exilové opozice od roku 1982!), revoluční premiér a vůdce vítězné strany ve volbách 2012 Mahmúd Džibríl, revoluční prezident Abdul Džalíl a další. Došlo tím k vyloučení nejschopnějších vůdců revoluce a rozložení parlamentu, kde  se k moci postupně dostalo ve volbách v pořadí druhé Muslimské bratrstvo. V březnu 2014 pak po nezvládnutém procesu emancipace regionu Cyrenajka došlo k pádu poslední relativně stabilní vlády Alí Zejdána. Generál Haftar, podporovaný novým Sísího vojenským režimem v Egyptě, se pokusil o puč v únoru a podruhé v květnu 2014, čímž začala současná občanská válka v Libyi. Neochota parlamentu v Tobruku vzešlého z voleb 2014 podělit se o moc s parlamentem v Tripolisu zvoleným ve volbách 2012, tak jak to navrhovali zprostředkovatelé z OSN, vede k dalšímu prodlužování občanské války.

Neochota zapojit do státní moci všechny etnické skupiny v Iráku a v Jemenu, odstranění revolučního parlamentu a uspěchané přijetí ústavy v Egyptě nebo nesmyslný lustrační zákon odstraňující vůdce revoluce v Libyi rozhodně přispěly ke kolapsu těchto zemí a k následnému vzniku uprchlické krize.

Příčina 8 – kolaps gastarbeiterských států a společenská očekávání

Od získání nezávislosti většiny afrických zemí kolem roku 1960 se některé africké země stávaly cílem migrantů za prací z jiných zemí. Výrazná byla migrace z vnitrozemských zemí Sahelu (např. Mali, Burkina Faso) do pobřežných zemí (např. Nigérie, Pobřeží Slonoviny, Senegal). V 90. letech se cílem migrace staly i nové ropné státy jako Angola a Gabun. Po otevření se Kaddáfího režimu vůči Černé Africe v roce 1999 začala také Libye nasávat obrovské množství hostujících dělníků v zemědělství, stavebnictví a ropném průmyslu, až jejich podíl tvořil 30 procent obyvatelstva země.

Došlo k výraznému posunu v integraci západní Afriky v rámci organizace ECOWAS s otevřením hranic mezi jednotlivými členy. Mezitím nastal velmi výrazný pokles ekonomiky Senegalu a dosud ekonomicky nejúspěšnější stát západní Afriky, Pobřeží Slonoviny, se v roce 2002 propadl do občanské války, následované v roce 2010 druhou válkou. Po Arabském jaru v roce 2011 došlo i v Libyi k poklesu ekonomiky, a tím i možností zaměstnání pro přistěhovalce z Černé Afriky.

V západní Africe se však fenomén gastarbeiterismu stal věcí prestiže a finanční transfery od dělníků v zahraničí se staly drogou domácích ekonomik s rostoucím podílem na jejich HDP. Rodiny očekávají, že se mladí dostanou na dobře placené pracovní trhy především v arabských státech severní Afriky a Perského zálivu nebo v evropských zemích. Velká část jejich mezd pak tvoří transfery do domovské země, z nichž žijí celé rodinné klany. Tito ekonomičtí migranti mají obrovskou motivaci za každou cenu se dostat do cílových zemí, protože neúspěch se doma považuje za zneuctění rodiny a vede k společenské izolaci neúspěšného pracovníka.

S kolapsem ekonomik afrických států, jenž byly cíly ekonomické migrace (Libye, Pobřeží Slonoviny, Senegal) došlo k uvolnění významné vlny migrantů ze západní Afriky, kteří se teď snaží dostat do Evropy.

Příčina 9 – nedostatek tlaku držet uprchlíky v sousedních zemích

Konflikty se často odehrávají jen v omezené části země. Týká se to působení Boko Haram v Nigérii, Kamerunu, Čadu a Nigeru, povstání Tuaregů v Mali a Nigeru, konfliktu se Somálci v Etiopii, povstání Černochů v Súdánu, atd. Od vojenského převratu v Egyptě v létě 2013 a následného ovládnutí jižní Libye sílami proegyptského generála Haftara v létě 2014 došlo k otevření transsaharských pašeráckých migračních tras.

Na západě to je „tuaregská“ trasa z tuaregského trojúhelníku mezi nigerským městem Agadez, malijským Tessalitem a alžírským Tamanrassetem do alžírských oáz Adrar a Ouargla. Ve střední části Sahary především „tibuská“ trasa od Čadského jezera přes nigerskou oázu Dirkou do trojice oáz v libyjském regionu Fezzán – Sabha, Awbari a Murzúk. A na východě „nilsko-libyjský“ přechod z údolí Nilu v Súdánu do východolibyjské oázy Kufra.

Je dobré ještě jednou zopakovat, že klíčové jiholibyjské oázy Sabha, Awbari, Murzúk a Kufra jsou pod kontrolou milicí spojených s libyjským generálem Chalífou Haftarem, jenž je v podstatě vazalem egyptského vojenského režimu maršála Sísího. A jak víme, maršál Sísí je blízkým spojencem ruského diktátora Putina. Nelze tedy vyloučit, že za středomořskou částí imigrantské krize může stát částečně snaha ruského vůdce Putina oslabit pozici Evropské unie v konfliktu na Ukrajině.

S otevřením transsaharských migračních tras došlo ke snížení ochoty afrických zemí postarat se o uprchlíky z oblastí působení extrémistických režimů. Nigérie není tlačena, aby se ve vnitrozemí postarala o uprchlíky ze severovýchodu, kde působí Boko Haram. Dokonce vláda Goodluck Jonathana si dlouho tohoto problému ani nevšímala. Jen pár týdnů před lednovými volbami 2015 rozpoutala efektní kampaň za vytlačení Boko Haram z měst za účasti soukromých vojsk z Jižní Afriky, které svým bezcitným bojem způsobily značné civilní oběti.

Podobně nemají ani vlády v Etiopii a Súdánu velkou ochotu postarat se o uprchlíky z al-Šabábem ovládaných území v Somálsku nebo z Eritrey ovládané Afewerkiho totalitním režimem. Vlády Nigérie, Etiopie nebo Súdánu tak uprchlíky nepřímo vybízejí, aby si raději zvolili cestu do Evropy prostřednictvím transsaharských pašeráckých tras.

Příčina 10 – turecká msta

Velký podíl na zhoršení uprchlické krize nese růst pohybu uprchlíků po balkánské cestě. Jedná se vesměs o uprchlíky putující napříč Tureckem. Dosud této trase dominovali Afghánci, Pákistánci a Iráčané. Udržitelnost situace byla ale vážně narušena, když podstatnou část začali tvořit uprchlíci ze Sýrie. Několik miliónů Syřanů bylo původně umístěno v uprchlických táborech v Turecku. Turecko ale tyto uprchlické tábory otevřelo a oni tak zaplavili balkánskou trasu přes Řecko, Makedonii a Srbsko do Maďarska.

Zdá se, že za tímto tahem od turecké vlády prezidenta Erdogana je třeba vidět snahu Turecka vydírat Evropskou unii – podobně jako v posledních dvou letech, kdy podporovalo Islámský stát. Západ reprezentován především USA a Evropskou unií totiž od roku 2013 na Blízkém Východě několikkrát podrazil svého klíčového spojence v NATO – Turecko.

Hlavním zájmem Turecka po Arabském jaru bylo podpořit úspěch jednotlivých arabských revolucí a jeho hlavním soupeřem byli podporovatelé kontrarevoluce v Egyptě a Jemenu – Saúdská Arábie a kontrarevoluce v Sýrii a Iráku – Írán. Nejdříve se EU smířila s výsledky vojenského převratu v Egyptě v létě 2013, podpořeného Saúdskou Arábií, kderý rozpoutal kontrarevoluční teror proti egyptským revolucionářům.

Přesto Turecko nejdřív podpořilo Kurdistánskou regionální vládu v Iráku i Kurdskou stranu precujících PKK, jejíž filiálka PYD ubránila v Sýrii kurdská území před Asadovým režimem, Islámským státem i al-Kajdou.

Následně na podzim 2013 EU na nátlak Ruska nepodpořila svržení Asadova režimu v Sýrii a po marginalizaci revolucionářů se tak hlavními stranami občanské války staly dvě kontrarevoluční mocnosti – Írán jako spojenec režimu a Saúdská Arábie jako spojenec al-Kajdy. Po tomto podraze ale Turecko odmítlo vstoupit do bombardování Islámského státu, načež USA vzaly do koalice Saúdskou Arábii, hlavního soupeře Turecka v regionu. Turecko na podraz reagovalo podporou všech sil usilujících o svržení Asadova režimu v Sýrii bez výjimky, včetně Islámského státu.

V červnu 2013 USA podpořily změnu na katarském tróně, kde abdikoval šejch Hamad bin Chalífa al-Thání, hlavní spojenec Turecka v Perském zálivu a hlavní sponsor Arabského jara, ve prospěch svého syna Tamíma bin Hamad al-Tháního, spojence Saúdské Arábie. USA a EU podpořily v červnu až srpnu 2013 mohutné protivládní protesty v Turecku, zejména na istanbulském náměstí Taksim, jejichž cílem bylo svržení tureckého prezidenta Erdogana. V Libyi podpořila EU i USA po létě 2014 pouze parlament v Tobrúku a vojenského diktátora Chalífu Haftara, hlavního nepřátele Turecka v zemi, zatímco turecké spojence – parlament v Tripolisu, nepodpořila.

V Jemenu nejdřív USA a EU nezabránily, aby proíránské hnutí Húthí začátkem roku 2015 okupovalo sunnitské oblasti země a připravilo proturecké hnutí Isláh o podíl na moci v Hadího vládě. Následně Saúdská Arábie zařadila hnutí Isláh, jako hlavní revoluční sílu v Jemenu, na seznam teroristických uskupení. Saúdská Arábie zahájila v březnu 2015 vojenský zásah v Jemenu – otevřeně proti proíránskému hnutí Húthí a skrytě proti protureckému hnutí Isláh, čímž v Hadího vládě de facto ponechala pouze prosaúdské kontrarevoluční síly a proruské bývalé jihojemenské komunisty.

Poslední kapkou pro Turecko bylo, když USA a Evropská unie uzavřely v červenci 2015 spojenectví s Íránem. Současně strana AKP prezidenta Erdogana nedosáhla v červnových volbách rozhodujícího vítězství a nedokázala sestavit většinovou vládu. V této situaci, kdy Turecko ztratilo všechny tromfy, mu nezbývalo než kapitulovat – ukončit podporu Islámského státu a umožnit USA startovat svá letadla, bombardující Islámský stát, z území Turecka.

Kvůli volebnímu úspěchu strany HDP zastupující turecké Kurdy nezískala turecká vládní strana AKP v červnu 2015 nadpoloviční většinu v parlamentu. Nebyla úspěšná ani ve vyjednání většinové koalice s levicovou CHP nebo s nacionalistickou MHP nebo s kurdskou HDP. Aby v předčasných volbách na podzim 2015 odtáhla voliče od nacionalistické MHP, s kterou sdílí voličskou základnu, začala strana AKP prezidenta Erdogana hrát na nacionalistickou strunu a obnovit boj proti Kurdům. Po obvinění kurdské strany HDP ze spolupráce s kurdskými teroristy věří i v případný zákaz strany HDP. Souhrou těchto dvou okolností má AKP šanci získat ve volbách většinu v parlamentu.

Turecko muselo reagovat i vydíráním svých nevěrných spojenců, USA a EU. Vyhlásilo válku Kurdské straně pracujících PKK, na jejíž filiálce PYD stojí obrana kurdských území v Sýrii. Zasadila tak úder od boku USA, jejichž hlavním spojencem ve válce proti Islámského státu jsou syrští Kurdové. Současně otevřela uprchlické tábory na územích hraničících se Sýrií, které se nachází na územích bojové operace proti Kurdům, čímž spustila masovou vlnu uprchlíků do EU po balkánské cestě. To je zase úderem do zad Evropské unii.

Růst uprchlické vlny samozřejmě podpořily výzvy německé kancléřky Angely Merkel, že EU přijme všechny uprchlíky, a také pokračující finanční krize v Řecku, které tak není schopno plnit své povinnosti vůči Schengenu. Nezapomínejme, že výroky německých politiků jsou v Turecku vnímány zvlášť citlivě díky velké turecké menšině v Německu. Vzájemné působení Turecka a Německa na uprchlíky tak způsobilo kolaps v zemích balkánské cesty od Makedonie přes Srbsko až po Maďarsko.

Příčina 11 – rozdílnost zájmů Evropy a USA

Po obsazení Francie nacisty v roce 1940 a finančním krachu Britské říše v roce 1945 a následné ztrátě britské Indie (1947) a francouzské Indočíny (1954), ale zejména po porážce Británie a Francie v Suezské krizi v roce 1956 a následné ztrátě francouzských a britských kolonií v Africe kolem roku 1960, přestaly Británie a Francie hrát důležitou roli nejen ve světě, ale i v Evropě. Pány nad evropským děním se staly dvě vnější supervelmoci – USA a SSSR.

V 60. až 80. letech XX. století jsme si v Evropě zvykli vnímat náš postoj ke světu prostřednictvím zájmů jedné nebo druhé supervelmoci. Po rozpadě Sovětského svazu nastala nová situace: buď jsme podporovali jedinou supervelmoc USA, nebo nejsilnější oponenty této supervelmoci – Rusko a Čínu. Dnes jsme však v nové situaci, kdy se dostávají zájmy všech třech světových velmocí do rozporu s našimi zájmy v Evropě.

Důsledkem zájmů USA a Ruska v sousedství Evropy je ohnivý kruh kolem Evropy. Začíná územími ovládanými al-Kajdou v islámském Maghrebu (AQIM) na hranicích mezi Alžírskem, Mali a Mauritánií. Pokračuje Libyí rozdělenou mezi proturecké síly na západě, proegyptské síly na východě a Islámský stát v centrální části. Následuje kontrarevoluční teror vojenského režimu v Egyptě a jeho válka proti al-Kajdě na Sinajském poloostrově.

Dále vojenská intervence Saúdské Arábie v Jemenu a posílení pozic al-Kajdy na Arabském poloostrově (AQAP) na východě Jemenu. Občanská válka v Sýrii a Iráku mezi proíránskými režimy, Islámským státem, kurdskými milicemi a dalšími účastníkmi. Následuje zintenzivněný konflikt mezi Izraelem a Palestinci a hrozba vypuknutí nového sektářského konfliktu v Libanonu v důsledku zatažení šíitského Hizballáhu do syrské války.

Dále obnovená válka Turecka proti Kurdům a politická nestabilita v Turecku, jehož voličstvo si vybírá mezi alternativou prezidentské diktatury a neschopností politiků sestavit koaliční vládu. Dále na sever je neustálé zbrojení v Ázerbajdžánu, který se intenzivně připravuje na novou válku s Arménií o Náhorní Karabach. Pak ruská okupace Abcházie a Jižní Osetie jako předmostí jižně od hlavního kavkazského hřebene.

Následuje ruská anexe Krymu a potlačování práv Krymských Tatarů, jakož i ruská okupace podstatné části ukrajinského Donbasu. A napokon ruský vojenský nátlak na Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Polsko a ruská kolonizace do mezinárodních vod v oblasti Severního pólu a norských Špicberků. Mezi relativně stabilní oblasti kolem Evropy zatím patří jen Maroko a Bělorusko, otázka zní dokdy.

Zdá se, že zájmem Spojených států je produkovat nestabilitu na Středním Východě, aby nevznikla žádná dostatečně silná regionální mocnost schopná postavit se zájmům USA v regionu. Spojené státy podpořily svržení diktátorských režimů v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Jemenu a částečně i v Sýrii, ovšem jejich jediným receptem na politické řešení jsou přechodné vlády a následně po volbách koaliční vlády, plus přenos odpovědnosti za bezpečnost domácím bezpečnostným zložkám a armádám vycvičeným a vyzbrojeným Spojenými státy. Ve všech případech se ale ukázalo, že tento recept vůbec nefunguje a vede jen k destabilizaci, jež vytváří obrovské problémy pro sousední Evropskou unii, zatímco USA nezasahuje vůbec.

Evropská unie je ohrožena nestabilitou v jejím sousedství vyvolávanou cizími velmocemi, především Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Evropská unie je dnes pod bezpečnostním protektorátem Spojených států – toto je skutečná tvář dnešní NATO. Měli bychom si ale uvědomit, že nikdo – ani USA, ani Rusko, ani nikdo jiný nebude vystupovat v zájmu Evropské unie, nebude-li to i zájmem dané velmoci. Zahraničněpolitické postoje EU nemají ve světě váhu, protože za nimi nestojí armáda, na rozdíl od zahraniční politiky USA, Ruska a Číny. Dokud se nevytvoří evropská armáda, zahraničněpolitická impotence EU a nerespektování jejich zájmů bude pokračovat.

Příčina 12 – spojování rodin

Tradiční imigrace do hlavních států Evropy byla od 50. let XX. století zejména z Pákistánu do Británie, z Turecka do Německa, z arabského Maghrebu (Alžírska, Maroka a Tuniska) do Francie, z různých utiskovaných menšin ve světě (Kurdové, Tibeťané, Tamilové, barmské menšiny) do Skandinávie. Původně gastarbeiteři se v cílových zemích usazovali a zakládali si tam své rodiny. Dnešním novým trendem mezi přistěhovalci třetí generace jsou rodinou domluvené sňatky s občany zemí jejich původu (především nevěstami) a následná imigrace partnerů za účelem spojování rodin. Tyto praktiky vedou k posílování izolace imigrantských komunit v cílových zemích, protože v zemích původu tradičně vychované manželky nemají žádné spojení s evropskou kulturou, stojí tak v cestě úspěšné integraci imigrantských komunit.