Po porážce Islámského státu: rozdělení Sýrie a Iráku na okupační zóny (1/3)

Na Sýrii a Irák je již nutno nahlížet jako na jedno území, jehož budoucnost nelze řešit zvlášť. Po porážce Islámského státu je třeba vycházet z filosofie zachovat to, co v současnosti funguje a radikálně zreformovat, co nefunguje.

Spojené státy byly v letech 2001-14 v Iráku a Afghánistánu vedeny vírou v univerzálnost svých myšlenek svobody a demokracie, proto ve svém politickém řešení ignorovaly geografii – důležitost etnických skupin a kmenů, horských masivů a povodí řek. Výsledkem je vznik Islámského státu v sunnitských částech Mezopotámie, rozšíření Tálibánu na sever Afghánistánu, migrační krize v Evropě a rozšíření teroristických útoků na Západě i na Středním Východě.

Dosud se za jednu z hlavních priorit považuje udržení jednoty Iráku a Sýrie. Jejich možný rozpad se považuje za hlavní destabilizační faktor, jenž se pejorativně označuje termínem balkanizace. Světovým politikům nestačí důkaz, že fungování celistvého Iráku a Sýrie vedlo k současné katastrofě, a že to nemůže být lepší ani v budoucnu. Je na čase pochopit, že je to právě rozpad Sýrie a Iráku, jež povedou ke stabilizaci regionu. Jde o to, aby ten rozpad byl řízený, a ne anarchický, jak tomu bylo v případě vzniku Islámského státu a občanských válek v Iráku a Sýrii.

1. Nacionalismus a dezintegrace jako nutná podmínka demokracie a integrace

Nejdřív je dobré si uvědomit, že někdejší státy jako Sýrie a Irák jsou již překonány a jejich obnovení v původních hranicích nemůže vyústit ve fungující politické celky. Je dobré si tuto proměnu nejprve vysvětlit paralelou z východní Evropy.

Po revolucích roku 1989 se ve východní Evropě vytvořil rozporuplný koktejl nacionalismu a touhy po evropské integraci. Tehdy mocenské boje v mnohonárodních federacích jako Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo přispěly k vybičování nacionalismu a zabránily rozvoji demokracie i jejich evropské integraci. Státy jako Slovensko, Srbsko nebo Chorvatsko ovládla dominantní politická strana, jejíž téměř jedinou agendou byla suverenita vlastní národní republiky vůči federaci. Až rozbití těchto federací na jednonárodní politické celky umožnilo vytvoření demokratických politických spekter a integraci do Evropské unie. Tak vznikl pro mnohé málo srozumitelný paradox, že cesta k integraci vede nutně přes dezintegraci.

Paradoxem je i v to, že nešlo o rozbití umělých celků. Není pravdou, jak se dnes často říká, že by Masarykovo Československo nebo Titova Jugoslávie byly nepřirozeným slepencem, a že rozpory mezi Srby a Chorvaty, nebo mezi Čechy a Slováky byly odvěké. Naopak, v době Versaillského mezinárodního systému, od jeho vzniku po roce 1918 až do jeho krize po roce 1968 (s výjimkou šesti nešťastných válečných let), fungovaly jugoslávský, československý i sovětský politický národ poměrně dobře a byly přirozenými členy rodiny evropských národních států. Krizi Versaillského systému národních států ve východní Evropě překryly komunistické diktatury, které postupně po roce 1945 převzaly moc a politický vývoj částečně zakonzervovaly.

Původní státní útvary měly v podmínkách ekonomické a bezpečnostní izolovanosti, ve srovnání s dnešními národními státy jako Slovensko, Chorvatsko nebo Litva, mnohé bezpečnostní i ekonomické výhody. Větší stát měl větší armádu, k níž si hned tak nikdo nedovoloval, jakož i větší trh, výhodnější pro jejich výrobky. S perspektivou integrace do bezpečnostních struktur NATO a společného trhu EU ovšem tyto výhody větších států ztratily svůj význam.

Naopak, mnohem důležitejším se stal prvek legitimity moci a politikové jako Milošević, Tudjman, Mečiar, Kravčuk nebo Jelcin využili probuzené národní povědomí jako prostředek na podminování jednoty mnohonárodních států. V situaci, kdy chorvatská část Jugoslávie nadržovala Němcům a Rakušanům, srbská část Francouzům a Řekům, bosenská zase Američanům a Turkům, bylo jakékoliv geopolitické směrování federace nemyslitelné. Samotná existence Jugoslávie, Sovětského svazu a Československa se stala překážkou jejich evropské integrace. Integrace byly schopné až jejich nástupnické státy. Jinými slovy, integrace i vznik demokracie byly možné až po atomizaci na nové národní státy.

Na tomto místě je možné navázat arabskými paralelami. Po první světové válce byly v Arabském světě postupně vytvořeny státy na základě geometrických hranic představujících sféry zájmů jednotlivých mocností, především Velké Británie a Francie. Pro protagonisty protikoloniálního národně-osvobozeneckého hnutí, nejen v Arabském světě, bylo symptomatické, že představu vysněné státnosti vkládali právě do těchto koloniálních hranic. Po počátečné fázi národní nezávislosti a politické plurality se situace změnila – po roce 1956 krok za krokem nastupovaly diktatury, které jakýkoli politický vývoj zakonzervovaly.

I když se v různých obdobích různí diktátoři jako Násir, Kaddáfí nebo Saddám Husajn navenek snažili vytvořit arabskou jednotu, jednalo se pouze o arabskou vládu pod společným diktátorem, nikoli o skutečnou společenskou a národní jednotu. Diktátoři jako Háfiz Asad, Husní Mubarak, ben Alí al-Bašír, nebo Sáleh naopak zdůrazňovali rozdíly mezi jednotlivými arabskými státy a naučili se je šikovně využívat ve svůj prospěch. Jejich diktatury často degradovaly na vládu menšinových kmenovo-náboženských seskupení, jejichž privilegia vyvolala odpor ze strany ovládaných, především náboženských skupin.

Pod povrchem tak zrály nové politické směry, které již měly málo společného s politikou boje za nezávislost arabských států ze 40. a 50. let. Po dlouhém období zostřeného soupeření mezi šíitským a sunnitským islámistickým režimem v Íránu a Saúdské Arábii (od roku 1979) a úspěšné vládě sunnitských islámistů v Turecku (od roku 2002) nastal výbuch.

Výbuch se po neúspěšných experimentech s federací v okupovaném Iráku (2005-12) naplno projevil Arabským jarem v roce 2011. To vyneslo na povrch sektářské rozpory v koncepci dalšího směřování národních států (Irák, Sýrie, Jemen, Saúdská Arábie, Bahrajn), společně s historicky první lidovou vlnou podpory pro arabskou jednotu.

Arabská jednota mezi obyvateli mnoha arabských států, společně se sektářskou rozervaností společností v těchto arabských státech, vytvořila rozporuplný koktejl. Ten připomíná koktejl nacionalismu a touhy po demokracii a evropské integaci, jenž se vytvořil po revolucích roku 1989 ve východní Evropě. Vnitrostátní boj o moc mezi sunnity a šíity vytváří na Středním Východě vzájemně si konkurující aliance, které rozbíjejí arabskou jednotu a samotnou Ligu arabských států. Umožňují cizím mocnostem, aby politiku jednotlivých států manipulovaly pro svoje cíle, místo aby se arabské státy rozvíjely samy ve prospěch svých obyvatel. Dokonce vazby šíitských Arabů v Iráku, Sýrii, Libanonu a Jemenu na nearabský Írán a vazby sunnitských Arabů v Iráku, Sýrii a Palestině na nearabské Turecko jsou mocnější než vzájemné vazby mezi arabskými státy.

Současně tato sektářská rozervanost arabských států přilévá olej do ohně sunnitského i šíitského radikalismu. Sunnitští džihádisté si vyřizují své účty se šíitskými „odpadlíky“, což je radikalizuje a připravuje na další boje s „nevěřícími“ křesťany, hinduisty, buddhisty a sekulárními lidmi. Šíitští radikálové se také radikalizují v boji se sunnity, což má za následek, že íránský šíitský režim zastavil otevírání se světu a zase se začíná upevňovat. Jinými slovy, samotná existence států jako Sýrie, Irák nebo Jemen se stala překážkou v arabské integraci a současně podporuje radikalizaci muslimského obyvatelstva. Arabské jednoty a přátelských vztahů s nemuslimskými sousedy budou schopny až nástupnické státy zbavené vnitřního sektářského boje.

Šíření demokracie na Blízkém Východě je jedním z hlavních motivů Západu. Podobně jako ve východní Evropě, ani v Arabském světě v mnohonárodních státech není možný vznik demokratické politické soutěže, protože dominantní politické síly se organizují po etnické linii. Libanon je krásným příkladem toho, jak demokracie degraduje na systém stran etnické oligarchie. Dokud se země jako Sýrie, Irák nebo Jemen nerozdělí na státy s dominantními etnicko-náboženskými skupinami, nejenže nebude možné ani pomyšlení na demokracii, ale neskončí ani etnické čistky a perzekuce příslušníků jednotlivých etnických skupin. Starý národní stát v koloniálních hranicích postupně mezi lety 1979 a 2011 selhal a bez nově definovaných národních států není možný jiný vývoj, než oscilování mezi diktaturou a anarchií.

Na tomto místě nutno podotknout, že na Středním Východě nejde o jakési středověké náboženské války. Naopak, tyto náboženské války jsou nedílnou součástí fenoménu vytváření moderních politických národů, kde je příslušnost k náboženské skupině nejdůležitějším faktorem politické mobilizace. Relevantní nejsou rozdíly ve věrouce mezi sunnity, šíity a křesťany, ale samotná příslušnost k různým náboženským skupinám. Více než desetiletí politického vývoje v Iráku (2003-14) ukázalo, že dokonce ani sekulární politické strany nejsou schopny překonávat sektářská rozhraní a spojovat v sobě voličstvo různých vyznání.

Zachování jednotného Iráku po svržení režimu Saddáma Husajna vedlo ke katastrofě: k diktatuře početné většiny šíitských Arabů a k frustraci do té doby vládnoucí střední třídy sunnitských Arabů, jež nakonec podpořila Islámský stát. Naopak, šíitská vláda Iráku se stala vazalem Íránu. Nepomohlo ani to, že se země v nové ústavě definovala jako federace. Sedm desetiletí od začátku dekolonizace prokázalo, že ústavněprávní formy územního uspořádání mnohonárodních států, jakými jsou federace a autonomie, v rozvojových zemích nefungují. Snad jedinou výjimkou je Indie. Ve federálních mnohonárodních státech jako Pákistán, Nigérie nebo Barma, nebo v zemích s autonomními regiony jako Irák a Súdán, stačí jeden vojenský převrat a je po ústavě, po federaci nebo autonomii, o které se vyjednávalo dlouhá léta. Federace v Iráku a v Jemenu padly dříve než začaly existovat. Federace a autonomie jsou nestabilními a málo perspektivními formami řešení uspořádání mnohonárodních rozvojových států.

Katastrofou není jen zachování jednotného Iráku. Udržení jednotného Jemenu po pádu diktátora Sáleha vyvolalo nadvládu početné většiny sunnitských Arabů na čele s prezidentem Hádím a vyprovokovalo do té doby vládnoucí střední třídu zajditských (šíitských) Arabů k podpoře extremistického hnutí Húthí. To se snažilo ovládnout celou zemi a dohnalo sunnitskou vládu Jemenu stát se vazalem Saúdské Arábie. Zachování jednotné Sýrie by bylo podobnou chybou, jež by posílila rozpad společnosti na početnou většinu sunnitských Arabů a dosud vládnoucí střední třídu aláwitských (šíitských) Arabů, kteří budou perzekuováni.

2. Sýrie a Irák – potřeba zahraniční okupace

Již v době odchodu vojsk USA z Iráku začal Málikího šíitský režim se šikanováním sunnitských Arabů: v prosinci 2011 sa zbavil viceprezidenta Hášimího a v březnu 2012 ministra financí Issawího. Násilné obsazení jeho domu v prosinci 2012 odstartovalo kampaň neposlušnosti u sunnitských Arabů, jež se z Fallúdže rozšířila na celý severní Irák. Po krvavém potlačení těchto protestů Málikího režimem došlo k nebývalé frustraci sunnitsko-arabského obyvatelstva Iráku. Od dubna 2013 se sunnitské kmenové milice začaly postupně přidávat na stranu Armády bojovníků řádu Nakšbandí složené ze sil věrných bývalému diktátorovi Saddámovi Husajnovi, která se spojila s Islámským státem.

K podobné frustraci došlo mezi sunnitsko-arabskými obyvateli Sýrie poté, co Obamova vláda podlehla v září 2013 nátlaku Putinova Ruska a nepodpořila syrskou opozici. V důsledku těchto dvou událostí většina sunnitských kmenů v beznaději podpořila extremisty z Islámského státu a alkájdistického Fronty an-Nusrá, kteří jako jediní slibovali sunnitským Arabům nějakou alespoň trochu důstojnou budoucnost.

Velkou část sunnitsko-arabských území Sýrie a většinu sunnitsko-arabských území Iráku dnes již ovládá buďto Islámský stát nebo al-Kájda. Jiné syrské opoziční síly jako Svobodná syrská armáda nebo Muslimské bratrstvo byly marginalizovány.

Extremisté – Islámský stát a al-Kájda uspěly mezi sunnitskými Araby Iráku a Sýrie podobně, jako Tálibán mezi Paštuny v Afghánistánu v letech 1994-96 nebo Kavkazský emirát v roce 2007 mezi povstalci v Čečensku. V situaci, když mají obyvatelé volit mezi úplnou beznadějí a extremisty slibujícími alespoň kapku naděje, volí extremisty.

Dnes je již iluzí jakékoliv vycvičení syrských nebo iráckých opozičních sil, o kterém donedávna mluvili Američané. Již vycvičili iráckou armádu a její osud na jaře a v létě 2014 je obecně známý. Velké části syrských opozičních sil se již dávno podřídily extremistům. Sunnité v Iráku a Sýrii, kteří dosud neemigrovali do Turecka nebo Evropy, jsou již skrz-naskrz prolezlí extremistickými hnutími a nejsou schopni vytvořit nic podobné tomu, jako byly sunnitské kmenové milice Sahwáh postavené Američany v letech 2005-06. Ovládnutí severního Iráku iráckou šíitskou armádou nebo ovládnutí Sýrie armádou Asadova režimu by situaci vrátilo tam, kde sa na jaře 2014 vytvořily podmínky pro vznik Islámského státu.

Reálnou možností je již dnes pouze scénář podobný Alžírsku v 90. letech, kdy armáda zpacifikovala alžírskou společnost prolezlou radikálními islámisty. Jelikož syrská ani irácká armáda nebo vláda se tohoto úkolu nesmějí zmocnit, protože jsou obě dvě šíitské, a vycvičení syrských opozičních jednotek nebo iráckých kmenových milicí je již dnes úplnou iluzí, jedinou možností je zahraniční vojenská okupace sunnitských území Iráku a Sýrie. Ta by se podobala zahraniční vojenské okupaci Německa a Rakouska po II. světové válce čtyřmi mocnostmi – USA, Sovětským svazem, Velkou Británií a Francií.

Politické řešení v Iráku a Sýrii po porážce Islámského státu by zahrnovalo dva režimy: zóny pod přímou správou okupační mocnosti – okupační zóny, a zóny pod správou místní vlády, ovšem pod protektorátem ochranné mocnosti – ochranné zóny.

3. Mocnosti, které mají být z procesu vyloučeny

Syrský režim Bašára Asada, i když původně jevil známky spolupráce s Islámským státem, postupně ztratil kontrolu nad velkými částmi země právě ve prospěch Islámského státu a alkájdistického Frontu an-Nusrá. Řešení syrského konfliktu již není možné bez podmínky tureckého prezidenta Erdogana, že likvidace Islámského státu musí být spojena i s likvidací Asadova režimu. Vzhledem k pozici Ruska v Sýrii je potřeba Asadovu sektářskému aláwitskému režimu nabídnout exit-strategii, aby ustoupil do tradičně aláwitských území středomořského pobřeží (provincií Latakíja a Tartús), kde bude mít zaručeno přežití mezi vlastním obyvatelstvem.

Soupeření velmocí – Spojených států amerických a Ruska přivedlo Blízký Východ na pokraj zhroucení. Zejména Spojené státy nebyly u arabského obyvatelstva nikdy tak nepopulární jako dnes. Proto je přítomnost USA a Ruska jako okupačních sil v Sýrii a Iráku zcela vyloučena. Nutností je přenechání okupace většiny Sýrie a Iráku lokálním sunnitským muslimským mocnostem.

Spojené státy tvrdí, že dnešního amerického bombardování Sýrie a Iráku se zúčastňuje mezinárodní společenství včetně arabských států. Ve skutečnosti se ovšem akce kromě USA a jeich spojenců z NATO zúčastňují pouze arabské režimy, které jsou většinou arabského obyvatelstva považovány za zkorumpované a které potlačily jakékoliv snahy o vypuknutí Arabského jara na svém území. Proto Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty nebo Jordánsko rozhodně není možné považovat za zástupce arabských států.

Saúdská Arábie nese zodpovědnost za šíření islámského extremismu – wahábismu po celém arabském a muslimském světě. Je ideovým rodičem extremistických hnutí al-Kájda a Islámský stát. Je zodpovědná za současnou vojenskou intervenci a šíření nestability v Jemenu, za krvavé zadušení Arabského jara v Bahrajnu, za šikanování šíitské menšiny na východě vlastního území. Zodpovídá za šíření islámského extremismu do Bosny a Kosova, do Afghánistánu a Pákistánu, do Čečenska a dalších částí severního Kavkazu, do Uzbekistánu a jiných států střední Asie a ruského Povolží, do Indonésie a Filipin, do Egypta, Tuniska, Alžírska a Libye, do Francie, Belgie, Británie, Německa a dalších částí Evropy a všude tam, kam dnes sahají chapadla této chobotnice. Proto se Saúdská Arábie v žádném případě nemůže zúčastnit okupace Sýrie a Iráku.

Izrael je považován převážnou většinou Arabů za nepřítele. Bez ohledu na to, kdo to začal a kdo je za to vinen, z pohledu Arabů stojí Izrael za několika židovsko-arabskými válkami (1948, 1956, 1967, 1973), za vojenskou okupací Libanonu (1982), válkami v jižním Libanonu (1978 a 2006) a Gaze (2008 a 2014), jakož i za okupací Palestiny (území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy) a syrských Golanských výšin. Izraelská okupace třetího najsvětějšího místa muslimů v jeruzalémském Starém městě je důvodem, proč dnes neexistuje téměř žádná muslimská země od asijské Indonésie po africký Senegal, jež by byla ochotna řešit konflikt na Blízkém Východě racionálním kompromisem. Jakákoli účast Izraele na řešení situace v Sýrii a Iráku je proto vyloučena.

Libye se dnes zmítá v konfliktu, ve kterém hrají nemalou roli mocenské avantury menších států – Spojených arabských emirátů, Kataru a Súdánu. Mocenské avantury Iráku za Saddáma Husajna na Blízkém Východě a Libye za Muammara Kaddáfího v Africe měly také tragické následky. Je nutno vyloučit, aby si v dnešní situaci hrozící výbuchem, menší státy uplatňovaly své dílčí politické priority. Proto se okupačními mocnostmi nemohou stát menší státy – Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Katar, Súdán, Alžírsko nebo Maroko.

4. Sunnitské části Iráku a Sýrie: turecká a egyptská okupační zóna

Vojenská okupace je úkol, kterého se musí zhostit země s postavením regionálních mocností a s relativně silnou armádou a stabilitou režimu. Jediné dvě země z regionu, které přicházejí v úvahu jako okupační mocnosti, jsou Turecko a Egypt.

Turecký prezident Erdogan a egyptský vojenský diktátor Sísí stojí v událostech spojených s Arabským jarem na opačných pólech politického spektra. Turecko bylo hlavním podporovatelem revolučních sil pod vedením Muslimského bratrstva, zatímco dnešní egyptský režim je jednou z bašt kontrarevoluce a návratu starých pořádků. Ovšem Turecko i Egypt jsou regionálními mocnostmi a dokáží se chovat zodpovědně jako regionální mocnosti. Obě dvě mocnosti mají solidní vztahy s velmocemi – USA a Ruskem, s místní mocností Izraelem a jejich postavení je více-méně respektováno arabským veřejným míněním.

Proto by se měly sunnitsko-arabská území Iráku a Sýrie, po porážce Islámského státu a evakuaci Asadova režimu na středomořské pobřeží, dostat pod okupační správu dvou regionálních muslimských mocností – Turecka a Egypta.

V Turecku byla v jarních volbách, především hlasy kurdských voličů, zachráněna demokracie a odvráceno nastolení prezidentské vlády Erdogana. I když se po podzimních volbách Erdoganova vláda upevnila, prezidentskou diktaturu voliči opakovaně odmítli. Společný zájem tureckých islámistů, levice a nacionalistů na úspěchu turecké okupace části Iráku a Sýrie může na čas zaručit politickou stabilitu v zemi.

V Egyptě je stále hlavním politickým cílem armády vykořenění a likvidace Muslimského bratrstva. Tento hon na čarodějnice je provázen nebývalou vlnou teroru a honu na politické oponenty režimu. Přeorientování egyptské armády na vojenskou okupaci části Sýrie a Iráku by mohlo ulevit egyptskému obyvatelstvu trpícímu pod armádním terorem.

Rozdělení Sýrie a Iráku na okupační zóny pod vládou režimů z opačných pólů spektra postojů k Arabskému jaru by zaručilo, že by se sunnitská Sýrie a Irák po odchodu okupantů nestaly diktaturami. Egypt by ve své okupační zóně umožnil především rozvoj sekulárních a nacionalistických politických sil, zatímco Turecko by se ve své zóně pokusilo o obnovení Muslimského bratrstva. Hlavním úkolem obou dvou okupačních mocností by ale byla likvidace pozůstatků islámského extremismu a džihádismu, ať už pocházejícího z provenience al-Kájdy, Islámského státu nebo wahábismu a salafismu propagovaného Saúdskou Arábií.

V Sýrii lze za převážně sunnitské považovat devět provincií: Rakka a Dajr az-Zór na východě, Aleppo a Idlíb na severu, Hamá a Homs ve střední části, Damašek, Dará a Kunejtra na jihu země. V Iráku se jedná o čtyři staré a jednu nově vytvořenou provincii: Niniwe/Mósul na severu, Salahaddin a Dijálu na severovýchodě a Anbár a novou Fallúdži na severozápadě země. Dohromady sa jedná o 14 sunnitsko-arabských provincií, které je potřeba rozdělit mezi okupační mocnosti – Turecko a Egypt.

Logicky se nabízí varianta rozdělení na sedm provincií pod tureckou a sedm pod egyptskou okupací. Dále, Turecko by mělo logicky okupovat provincie na severu, zatímco Egypt na jihu sunnitských částí Sýrie a Iráku. Na jihu sunnitsko-arabských území leží hlavní město Sýrie – Damašek a západní část hlavního města Iráku – Baghdádu. Na severu těchto území zase leží dvoumilionové metropole, irácký Mósul a syrské Aleppo. Turecká a egyptská okupační zóna by si tak byly rovné i co do počtu metropolí na svém území.

Turecká okupační zóna na severu by tak logicky měla zahrnovat provincie Mósul/Niniwe, Salahaddin a Dijála v Iráku a čtyři provincie na severu Sýrie – Aleppo, Rakka, Idlíb a Hamá. Obsahovala by i metropole Mósul a Aleppo.

Egyptská okupační zóna na jihu by obsahovala zbylé dvě provincie v Iráku – Anbár a Fallúdža, a pět provincií v Sýrii: Damašek, Dará, Homs, Dajr az-Zór a Kunejtru. Zahrnovala by i metropole Damašek a západní Baghdád.

Jednotlivé provinční vlády by měly být pod přímou vojenskou správou okupační armády. Svobodné volby a požadavek, aby o budoucnosti Sýrie a Iráku rozhodovali sami Syřané a Iráčané, jsou v současnosti nereálné a vedly by k dalšímu masovému utrpení. Ústřední vlády sunnitské části Sýrie a sunnitské části Iráku (Džezíry) by se měly vytvořit až po přechodném, několikaletém období pacifikace pod správou turecké a egyptské okupační správy.

Až po stabilizaci Sýrie a Iráku a po vytvoření ústřední vlády Džezíry (sunnitské části Iráku) a sunnitské Sýrie by byl možný odchod tureckých a egyptských okupačních jednotek. Na těchto územích by se vytvořily dva sunnitsko-arabské státy: Syrská arabská republika s hlavním městem Damaškem a Džezírská arabská republika s hlavním městem Mósulem.

Obyvatelé syrských oblastí Mezopotámie – provincií Rakka a Dajr az-Zór – by měli mít možnost se v referendu vyjádřit, zda chtějí zůstat součástí Sýrie, nebo se společně se zbývajícími oblastmi sunnitské Mezopotámie dostat do Džezíry – sunnitské části Iráku.

Sunnitsko-arabští uprchlíci z Iráku a Sýrie do Turecka, Jordánska, Libanonu a Evropské unie by dostali možnost si vybrat, zda mají zájem se vrátit do turecké nebo do egyptské okupační zóny Sýrie, resp. Iráku.