Po porážce Islámského státu: rozdělení Sýrie a Iráku na okupační zóny (2/3)

Zachování jednotného Iráku po svržení Saddáma Husajna vedlo ke katastrofě. Dnes, kdy je již rozhodnuto o společném boji proti Islámskému státu, je nutno zabránit další katastrofě, ke které by vedlo zachování jednotné Sýrie.

Ve včerejším 1. dílu jsem vysvětlil, proč je potřeba Sýrii a Irák rozdělit, jak selhala v Iráku myšlenka federace, a proč existence Sýrie a Iráku v současných hranicích brání arabské integraci, vzniku podmínek pro demokracii i zklidnění zradikalizovaného muslimského obyvatelstva. Také jsem popsal, proč by měly budoucí okupační zóny vést sunnitské mocnosti Blízkého Východu, a nikoli západní mocnosti jako USA, Británie a Polsko, jež vedly okupaci Iráku v letech 2003-08. Uvedl jsem země, jež se tohoto procesu nesmějí zúčastnit (Saúdská Arábie, Izrael) nebo se smějí zúčastnit jen omezeně (USA, Rusko). A nakonec jsem popsal možnou tureckou a egyptskou okupační zónu v sunnitských částech Sýrie a Iráku, které by vedly k vytvoření sunnitsko-arabských států Syrská arabská republika a Džezírská arabská republika.

Dnes se snažím popsat roli Íránu a Ruska, které vystupují na straně šíitského obyvatelstva Sýrie a Iráku, a potřebu vzniku nezávislého Kurdistánu na kurdských územích Sýrie a Iráku, který se dosud ukázal jediným prvkem stability v regionu a který jako jediný může garantovat přežití menšin na Blízkém Východě – Turkomanů, Jezidů, Fajliů, Šabaků a křesťanských Asyřanů.

5. Šíitská část Iráku: íránská ochranná zóna pro současný režim v Iráku

Ozbrojené síly Iráku jsou v podstatě v rozkladu. Nepomohl jim ani dlouholetý výcvik od nejlepší a nejzkušenější armády světa – armády USA. Ba přímo naopak. Američtí cvičitelé se soustředili na technické aspekty budování armády a zanedbali místní reálie. Američané se snažili nahlížet na Irák přes prizma svých hodnot a své historie a uvěřili technokratům z hlavního města Baghdádu, kteří žijí ponořeni příliš hluboko v současné situaci, současně létají v oblacích mimo realitu a nedokážou z nadhledu zhodnotit stav věcí.

Na frontách Irácké republiky bojují především šíitské milice patřící jednotlivým politickým stranám, které mají zatím společný cíl – zničení Islámského státu. Má to dvě značná rizika. Za prvé, obsadí-li tyto milice většinu sunnitského Iráku, hrozí opakování historie: perzekuce sunnitských Arabů, jejich hluboká frustrace a růst jejich sympatií k teroristům. Za druhé, vrátí-li se tyto milice po vítězné válce na šíitská území Iráku, hrozí libyjský scénář – vypuknutí občanské války mezi zastánci jednotlivých šíitských ideologických frakcí.

Proto je již konečně nutno přiznat situaci v terénu a umožnit ozbrojeným sílám Íránu, aby na přechodné období zabezpečily mír a stabilitu v šíitských provinciích jižního a středního Iráku, od Basry po Baghdád. Jednak jako obranu proti výpadům Islámského státu a sunnitských teroristů, ale také na ochranu před rivalitou nedisciplinovaných šíitských milicí.

Šíitská svatá města Kazmíja (severozápadní čtvrť Baghdádu), Nadžáf a Karbalá leží na hranicích Islámského státu, proto se jako „srdce nevěřících“ šíitů mohou především stát terčem odvětných akcí Islámského státu. V případě vypuknutí konfliktu mezi šíitskými frakcemi po případné porážce Islámského státu se tato svatá města stanou hlavními neuralgickými body jejich frakčních bojů. Jde o nejvýznamnější města pro celý šíitský svět, nejen pro Irák, proto je nevyhnutelná jejich dočasná okupace vnější neutrální mocí, přátelskou k šíitům – armádou Íránu.

Baghdád byl kdysi multikulturním městem, kde vedle sebe žili sunnitští a šíitští Arabové, křesťanští Asyřané, sunnitští i šíitští Kurdové a Turkomani. Mnozí snílkové dosud žijí v iluzi, že tomu tak pořád je, nebo že by se to mohlo vrátit. Ovšem realita v terénu po etnických čistkách v letech 2007-08 je úplně jiná. Je třeba zdůraznit, že k čistkám došlo během okupace Američany, hlavními protagonisty multikulturalismu!

Baghdád, s výjimkou jeho západních čtvrtí Mansúr a Abú Ghrajb, je dnes prakticky šíitsko-arabským městem. Změna tohoto stavu by vedla k dalším desetitisícům obětí a statisícům lidí bez střechy nad hlavou. Ačkoliv šíitské milice mají na svědomí krev tisíců sunnitských Arabů v Baghdádu v letech 2007-2008, současný stav lze již jen zafixovat. Je to podobné jako s Republikou srbskou v Bosně – je nesporné, že Srbové mají na rukou krev tisíců bosennských muslimů, přesto není žádoucí Republiku srbskou zrušit a plně integrovat do Bosny, protože by to vedlo k dalším tisícům obětí v budoucnosti.

Připomínat rozdělený Berlín, jak to dělají někteří intelektuálové pasující se za svědomí lidstva, je v této souvislosti naprosto nemístné. V případě Berlína šlo o násilné rozdělení již zformovaného německého národa. V případě Baghdádu jde o rozdělení mezi dva formující sa národy, šíitsko-arabský a sunnitsko-arabský, které se již po půlstoletí vyvíjejí směrem ke vzájemné nekompatibilitě.

Baghdád je v podobné situaci jako bosenské Sarajevo nebo kyperská Nikózie. Podobně jako je většina Baghdádu dnes součástí šíitského Iráku, zatímco západní Baghdád součástí sunnitského Iráku – i většina Sarajeva je dnes součástí muslimsko-chorvatské Federace Bosna a Hercegovina, ale východní Sarajevo patří Republice srbské. Kyperské hlavní město Nikózie je také rozděleno mezi řeckou Kyperskou republiku (člena EU) na jihu a Severokyperskou tureckou republiku.

Je prostě nutné respektovat realitu, že Baghdád (s výjimkou západních čtvrtí) se stal šíitským městem a musí s ním být i tak nakládáno. Jelikož leží přímo na frontové linii s Islámským státem, jeho dočasná okupace armádou Íránu je také nevyhnutelná.

Západní Baghdád se stal jedinou souvislou sunnitskou částí Baghdádu. Baghdád má pro sunnitské muslimy klíčovou roli v jejich dějinách jako hlavní město chalífátu, společně s Medinou, Damaškem a Káhirou. Proto by sunnitský svět nikdy neakceptoval, kdyby neměl na Baghdádu „účast“, podobně jako je pro něj nepřijatelné, že nemá „účast“ na Jeruzalémě.

Je nutno si uvědomit, že sunnitští extrémisté považují šíity ovládající Baghdád za „nevěřící psy“, podobně jako Židy ovládající Jeruzalém. Do budoucnosti by to sunnitským státům od Indonésie přes Pákistán, Saúdskou Arábii, Turecko, Egypt až po severní Nigérii zdůvodňovalo jejich nepřátelské akty vůči šíitům ovládajícím Baghdád, včetně podpory teroristických organizací. Proto musí být západní část Baghdádu oddělena od šíitského Baghdádu a nesmí být pod správou ani šíitské irácké armády, ani šíitských milicí, ani okupačních vojsk Íránu. Naopak, jak již bylo zmíněno v předchozím textu, měl by se stát součástí egyptské okupační zóny.

Samarrá je smíšeným sunnitsko-šíitským městem na řece Tigris, severně od Baghdádu. Je součástí převážně sunnitské provincie Salahaddín, je ale (společně s Nadžáfem, Karbalá a Kazmíjí) jedním ze čtyř nejsvětějších měst šíitského islámu ve světě. Jelikož sunnitští extremisté považují šíity za “nevěřící psy“, byla šíitská svatá místa v Samarrá v roce 2006 zničena sunnitskými teroristy. Jeho význam pro šíity potvrzuje to, že právě útok sunnitských teroristů na šíitská svatá místa v Samarrá vyprovokoval krvavé etnické čistky v Baghdádu v letech 2007-08, které vyhnaly většinu sunnitů z centrálních a východních částí města. Město je také přímo na frontové linii s Islámským státem. Bezpečné přežití Samarrá tak zaručí pouze dočasná okupace města a okolí armádou Íránu.

Nutná je určitá korekce šíitsko-sunnitské hranice v Iráku, jež nekopíruje hranice provincií. Na jedné straně, většina sunnitských provincií Salahaddin a Dijála patří k sunnitskému Iráku. Ovšem město Samarrá a okresy na jihu provincie Salahaddin, jakož i okres Baladrúz na jihu provincie Dijála, patří k šíitskému Iráku. Naopak, většina šíitských provincií Baghdád a Bábil patří k šíitskému Iráku. Západní Baghdád a okresy na severu provincie Bábil – tzv. Sunnitský trojúhelník patří ovšem k Iráku sunnitskému.

Vláda Iráku by tak vládla v šíitsko-arabských oblastech Iráku pod ochranou Íránu. K odchodu ochranných jednotek Íránu by mělo dojít po stabilizaci Iráku a vytvoření ústřední vlády Džezíry (sunnitské části Iráku), současně s odchodem egyptských a tureckých okupačních jednotek z oblasti. Na šíitsko-arabských územích Iráku by tak vznikla Irácká arabská republika s hlavním městem Baghdádem.

6. Aláwitská část Sýrie: ruská ochranná zóna pro současný režim v Sýrii

Otci dnešního diktátora Sýrie, Háfizu al-Asadovi, se až do smrti v roce 2000 dařilo udržovat alespoň zdání multikulturní vlády v Sýrii, a to i přes masakr příznivců sunnitského Muslimského bratrstva v roce 1982 v Hamá, jenž hraničil s genocidou. Režim Bašára al-Asada se ale postupně stal sektářským a všechny klíčové pozice ve straně Baath, tajných službách, speciálních ozbrojených sílách (kromě regulérní armády), v letectvu a vůbec ve „vnitřním kruhu“ syrského diktátora zastávali představitelé aláwitské menšiny.

Po vypuknutí revolucí v rámci Arabského jara, které bylo revolucí především sunnitů a ve které mělo největší respekt Muslimské bratrstvo, začal Asadův režim na boj proti sunnitským obyvatelům vzbouřených měst Dará, Idlíb, Hamá, Homs a Aleppo používat aláwitské milice Šabíha, libanonské šíitské hnutí Hizballáh, šíitské partyzány z jemenského hnutí Húthí a vojenské poradce ze šíitského Íránu.

V případě svržení režimu Bašára Asada by syrským aláwitům hrozila podobná katastrofa, jaká dopadla na irácké sunnity po odchodu amerických okupantů z Iráku v prosinci 2012. Jelikož ve svobodných volbách v Iráku v letech 2005, 2009 i 2013 se k moci dostaly strany reprezentující většinové šíitské obyvatelstvo, po odchodu Ameičanů vznikla šíitská diktatura premiéra Málikího, jež všemožně diskriminovala a šikanovala sunnity. Vzhledem k tomu, že sunnité představovali většinu irácké střední třídy a inteligence za Saddáma Husajna, jejich diskriminace vedla nejen k vzdělanostnímu a hospodářskému úpadku Iráku a prohloubení jeho závislosti na šíitském Íránu, ale i k obrovské frustraci sunnitské menšiny a její příklonu k Islámskému státu.

Byl-li by Asadův režim svržen a nastoleny svobodné volby na nezměněném území jednotné Sýrie, jako to dnes navrhují Obama, Putin, Hollande a další, vedlo by to k teroru sunnitské většiny v Sýrii a všemožné diskriminaci menšinových aláwitů se záminkou, že nesou vinu za bývalou krvavou diktaturu Asadů. Došlo by k nebývalému vzdělanostnímu a hospodářskému úpadku Sýrie, jejíž sunnitská většina je dnes pod ideologickým vlivem sunnitských extremistů z Islámského státu a alkájdistického Fronty an-Nusrá. Samozřejmě, ze začátku by byla Sýrii vnucena vláda s vyváženým zastoupením všech etnických skupin, jako tomu bylo v Iráku v letech 2003-09, ovšem po několika letech by se země přirozeně propadla k teroru většiny a stala by se zřejmě vazalem wahábistické Saúdské Arábie.

Došlo by také k obrovské frustraci aláwitského (a také křesťanského) obyvatelstva, dosud představujícího podstatnou část syrské inteligence a střední třídy, což by mohlo být živnou půdou pro vznik proíránských teroristických organizací, mnohem radikálnějších než libanonský Hizballáh. Írán má dlouholeté zkušenosti s využíváním zahraničních partyzánských armád a teroristických organizací na špinavou práci při prosazovaní svého zahraničního vlivu a není důvod věřit, že by tomu mělo být v budoucnu jinak.

Dnes je již jasné, že za odklonem Islámského státu od al-Kájdy a zpod vlivu Saúdské Arábie stojí tajné služby bývalého režimu Saddáma Husajna v Iráku, které umožnily expanzi Islámského státu na velké části Iráku a Sýrie, ale i části Libye, Jemenu a Nigérie. Otvírá se další možnost. Nelze zapomínat, že režim Saddáma Husajna, podobně jako režim Háfize Asada, vycházel z bratrských vztahů v rámci panarabského hnutí Baath. Po případném svržení Asadova režimu by mohli proponenti Saddámova režimu, stojící za sunnitským Islámským státem, obnovit své bývalé bratrské baathistické vztahy s tajnými službami svrženého Asadova režimu a vybudovat tak druhý, šíitský pilíř Islámského státu. Nakonec, rakovinu v podobě sunnitsko-šíitské jednoty islámistů jsme si již jednou zažili v 80. letech, na sklonku života Íránského revolucionáře Chomejního.

To by mohlo vést k ovládnutí šíitských území jižního a středního Iráku Islámským státem, stojícím na dvou nohách – sunnitské a šíitské. Znamenalo by to konec arabského nacionalismu a výkop pro vznik nadnárodního muslimského chalífátu, usilujícího o světovládu a zahrnujícího kromě Arabů i Turky, Peršany, Pákistánce, Afghánce, Uzbeky, africké Černochy a další. Islámský stát stojící na dvou nohách, sunnitské a šíitské, a ovládající bývalá sídla sunnitského chalífátu Baghdád i Damašek, jakož i čtyři nejsvětější města šíitského islámu Nadžáf, Karbalá, Kazmíja a Samarrá, by byl výbušnou směsí, jež by mohla ohrozit stabilitu celého islámského světa i jeho širokého okolí.

Z těchto důvodů je nutné, aby v pobřežních, tradičně aláwitských provinciích Sýrie – v Latakíji a Tartúsu, vznikla ochranná zóna Ruska. Zachování Asadova režimu v pobřežních oblastech (a přesun jeho centra z Damašku do Latakíje) je naprosto nevyhnutelné, a to ze dvou důvodů.

Jedním je, že Asadův režim musí být „zaměstnán“ správou a znovuvybudováním svého státu na pobřeží Sýrie. Nebude tak mít energii a motivaci na bratříčkování se Saddámovými baathisty stojícími za Islámským státem, ani na rozehrávání mocenských intrik na jiných územích Sýrie a Iráku.

Druhým je nemožnost jeho nahrazení jakoukoliv jinou mocí na středomořském pobřeží Sýrie. Protože aláwité tvoří jakousi vrchní kastu syrského režimu, aláwitská část syrské společnosti je skrz naskrz prolezlá Asadovým režimem a neexistují významné nezávislé osobnosti, jež by mohly převzít, a zejména udržet si moc.

Důkazem nemožnosti alternativy je vývoj v etiopském federálním státě Tigray. Páteř etiopské hybridní, maoisticko-kapitalistické diktatury, strana Etiopská lidová revoluční demokratická fronta, je ve skutečnosti kamuflážní strukturou ovládanou Tigrejskou lidovou osvobozovací frontou (TPLF), jejíž základnou je členský stát Tigray. Tigrejci jsou v etiopském režimu jakousi vrchní kastou a jejich společnost je skrz naskrz prolezlá režimem. Když se před volbami r.2010 část nejvyšších vůdců TPLF ze strany odčlenila a snažili se kandidovat ve volbách jako alternativa, TPLF i bez nich zaznamenal ve státě Tigray totální volební vítězství.

Podobně by tomu bylo i v aláwitské části Sýrie. Jestli by byla Asadova baathistická strana zakázána, vedlo by to jen k mafiánskému a rakovinnému prorůstání proponentů Asadova režimu s novými povolenými stranami. Tento scénář (zákaz baathistů) způsobil v Iráku expanzi Islámského státu.

Dále, v prípadě vzniku mocenského vakua v Sýrii hrozí, že Putinovo Rusko, které de-facto ovládá stredomořské pobřeží Sýrie, by se snažilo vytvořit v celé Sýrii struktury k obrazu svému. Proto musí dostat Rusko přidělenou pouze konkrétní část Sýrie. Nelze zapomenout, že Putin dnes hledá spojence na celém světě a plody jeho snažení jako Afewerkiho režim v Eritreji, Kimův režim v Severní Koreji a Sísího režim v Egyptě svědčí o tom, že je ochoten spojit se s nejhoršími sílami dnešního světa.

Z těchto všech důvodů je nutný vznik ochranné zóny Ruska na středomořském pobřeží Sýrie, v tradičně aláwitských provinciích Latakíje a Tartús. Je potřeba, aby se na tomto území umožnilo setrvání Asadova režimu a přenos jeho mocenského centra z Damašku do Latakíje.

Vláda Asadů by tak vládla v Aláwitské arabské republice s hlavním městem Latakíjí, tvořené přímořskými, aláwitsko-arabskými oblastmi Sýrie pod ochranou Ruska. Ochranné síly Ruska by Aláwitsko opustily po stabilizaci jeho režimu. V zájmu ochrany Aláwitska před sunnitsko-arabskými státy je možné počítat s ponecháním menších ruských vojenských základen v Aláwitsku. V zájmu geopolitické vyváženosti by měly být doplněny základnami Íránu.

7. Irácký a syrský Kurdistán jako ochranná zóna USA: nárazníkové území zabezpečené před rozpínavými choutkami Turků a Íránců

Kurdové v Iráku si v r.1991 vybojovali de-facto samostatnost, kterou dokázali uhájit před arabskou diktaturou Saddáma Husajna (1991-2003), před Málikího šíitskou diktaturou (2013-14) i před sunnitským Islámským státem (od 2014). Podobně si Kurdové v Sýrii udrželi de-facto samostatnost svých tří kantonů Džezíra (centrum Kamišli), Kobani a Afrin na Islámském státě i na Asadově režimu (od r. 2011).

Kurdové jsou v současném Iráku a Sýrii jediným pólem stability. Nemá-li se i tento pól rozložit, musí být s ním nakládáno zvlášť. Území obývané sunnitskými Araby v Sýrii a Iráku jsou od Turecka odděleny právě syrským Kurdistánem a téměř vůbec s Tureckem nesousedí – výjimkou je jen okres Azáz severně od Aleppa a západně od Eufratu, kde Turecko plánuje tzv. bezpečnou zónu. Turecká armáda ale kvůli účinnosti své okupace v sunnitsko-arabské části Iráku a Sýrie musí mít vytvořeno několik bezpečných koridorů. Tyto koridory mohou vést jedině přes území iráckého a syrského Kurdistánu. Ovšem tu hrozí dvě věci.

První – v případě jakéhokoliv zhoršení vztahů mezi Turky a Kurdy by hrozilo zablokování tureckých vojenských koridorů Kurdy a případné kurdské útoky na ně. Mohlo by se to stát i v případě demokratické změny směrování Kurdistánu a jeho snahy změnit směrování turecké okupace. Poučením by mělo být zablokování amerického koridoru z Pákistánu do Afghánistánu přes Chajbarský průsmyk po demokratickém volebním vítězství strany PTI ve voľbách v pákistánském paštúnském státě Chajbar-Pachtunchwa.

Druhá – Turecko má od mírové smlouvy z Lausanne (1922), jež definovala jeho současné hranice, nepřetržitě nároky na bývalý Mósulský vilájet, jehož část dnes tvoří i irácký Kurdistán. Turecká armáda, která by se nacházela severně od Kurdistánu – v Turecku a současně i jižně od Kurdistánu – v turecké okupační zóně Iráku a Sýrie, by tak svírala Kurdistán ze dvou stran. Její nutkání Kurdistán obsadit a jednou provždy tak vyřešit kurdský problém by mohlo být neodolatelné.

Kurdové jsou kromě Židů jediným elementem na mapě Blízkého Východu, kde je popularita USA vysoká. Proto by bezpečnost iráckého a syrského Kurdistánu před expanzivními choutkami turecké armády, íránské armády i Islámského státu mělo zabezpečit zřízení ochranné zóny USA.

Jak již bylo zmíněno, Kurdistán je dnes jediným pólem stability v Iráku a Sýrii. Bylo by šílenstvím, kdyby se představitelé nearabských menšin přiléhajících ke Kurdistánu (křesťanských Asyřanů, šíitských Fajlijů a Šabaků, šíitských a sunnitských Turkomanů, dále Jezidů a Kakájů v Iráku, jakož i křesťanských Asyřanů a alevitských Turkomanů v Sýrii) stále spoléhali na vizi multikulturní Sýrie a Iráku.

Snění o této vizi vede k masovému vystěhovalectví menšin z Iráku a Sýrie do Evropy a USA a k hrozbě, že Blízký Východ, kolébka křesťanství a dalších náboženství, přestane být domovem křesťanů a jiných menšin. Jediná perspektiva zachování menšin je v rámci Kurdistánu, který se uprchlíků z těchto menšin ujal již v době okupace Islámským státem.

Dnes již není možné váhat nad tím, kdo má ovládat ropná pole v Kirkúku. Arabové ukázali, že toho nejsou hodni: šíité se vůči zbytku Iráku zachovali uboze a jejich irácká armáda se na severu rozpadla, sunnité se zase zmohli jen na založení Islámského státu. Z těchto důvodů by se kromě vlastního Kurdistánu měly stát součástí ochranné zóny USA všechna území obývaná Kurdy, Turkomany a Kakáji v provincii Kirkúk (čili kromě sunnitsko-arabské Hawídže), všechna území obývané Kurdy, Asyřany, Jezidy a Šabaky od Sindžaru přes Tal Afar až po Niniwské pláně a Akkre (včetně starověkých měst Niniwe a Nimrúd), všechna území obývaná Fajlijy a Turkomany od Túz Churmatu přes Kifri až po Mandali. Sice část fajlijských a turkomanských měst dnes ovládá šíitská irácká armáda, ale jejich odevzdání do americké ochranné zóny je ochrání před nejistou budoucností v rámci iráckého arabského státu.

Příběh s Islámským státem jednoznačně potvrdil, že političtí představitelé menšin se musejí konečně začít chovat realisticky. Představitelé křesťanských Asyřanů v Iráku dlouho blouznili o jednotném a mnohonárodnostním Iráku jako o své jediné možné vlasti. Výsledkem této politiky je obsazení jejich měst – Bachdídy a Telkeppe Islámským státem a likvidace starověkého Niniwe a Nimrúdu.

Šíitští Fajliové a Šabakové a šíitská část iráckých Turkomanů volila ve volbách koalice šíitsko-arabských stran z jižního Iráku. Následkem jejich nereálné volby je znesvěcování šíitských mešit, obydlí a obyvatel bojovníky Islámského státu téměř ve všech městech Turkomanů, Šabaků a Fajlijů od Tal Afaru až po Šárebán. Tyto šíitské menšiny se postupně dostávají před volbu, kde jejich soužití s preferovanými jižními šíitskými Araby není ani jednou z reálných možností (rýsující sa reálné možnosti jsou buďto Kurdistán nebo sunnitsko-arabský ex-Islámský stát).

Syrští Turkomané si nedávno vyzkoušeli, že jejich přežití v rámci Sýrie není možné. I když jejich domobrana patří (společně s Kurdy a Asyřany) mezi malé množství neislámistických milicí, jejich vesnice bombardují syrský režim i Rusko v rámci jejich „boje proti islámistickým teroristům“. To bylo příčinou sestřelení ruského bombardéra Tureckem a nebezpečné eskalace mezinárodní situace.

Kurdové napáchali v období americké okupace Iráku (2003-12) početné zločiny proti křesťanským Asyřanům i proti muslimským Turkomanům, Šabakům, Jezidům a dalším. Nelze zapomenout ani na roli Kurdů při osmanské genocidě Arménů, Asyřanů a Řeků v roce 1915. Proto není možné bez výjimky důvěřovat, že Kurdové se k menšinám začnou z ničeho nic chovat vzorně.

Bezpečnost menšin je ovšem možné zaručit. Kurdistán dnes žádná země světa neuznává jako nezávislý stát. Budoucí případnou kurdskou nezávislost tak bude možné podmínit ústavními garancemi jednotlivým menšinám. Podobně jako Chorvati dostali od Bosenců ústavní garance v podobě chorvatských a smíšených kantonů Federace Bosny a Hercegoviny a Srbové dostali garance v Kosovu od Albánců v podobě srbských okresů, i zdejší menšiny by musely získat garance na svá vlastní území.

Již Málikího vláda v lednu 2014 schválila vznik třech nových provincií pro menšiny: Tal Afar a Túz Churmatu pro Turkomany a Niniwské pláně pro Asyřany, Jezidy a Šabaky. Očekávalo se vytvoření dalších dvou menšinových provincií – Sindžár pro Jezidy a Chanakín pro Fajlije. Takovéto kantonální uspořádání je výhodné pro obě dvě strany: Kurdům zabezpečí jejich vysněný Kurdistán v jeho maximalistické variantě a menšinám zase ústavně garantovaná práva v něm. Kantonální uspořádání by umožnilo i existenci několika úředních jazyků Kurdistánu současně: kurdských jazyků Kurmanží, Sorání a Fajlí, dále jazyka Turkomanů a Kakájů – turečtiny a jazyka Asyřanů – novoaramejštiny.

Vláda Kurdistánu v Erbílu by tak vládla v irácké i syrské části Kurdistánu, a to pod ochranou USA. Ochranné síly USA by opustily Kurdistán po stabilizaci Sýrie a Iráku a po odchodu okupačních sil Turecka ze severu Sýrie a Iráku. Na ochranu Kurdistánu před Tureckem, Íránem a arabskými státy, jakož i na ochranu práv Asyřanů, Turkomanů, Fajlijů a dalších menšin na území Kurdistánu lze počítat s menšími vojenskými základnami USA v Kurdistánu. Na druhé straně, Kurdistán by byl přirozenou součástí aliance Turecka, Ázerbajdžánu a Turkmenistánu jako protipólu dominance arabských států na Středním Východě.