Proč říkám ne TTIP a ano evropské armádě?

Zahraničněpolitická diskuze konce léta se soustředila na dvě úzce související témata: dohady, zda jednání o TTIP zkrachovala nebo spějí do finální fáze, a návrh na vytvoření společné armády EU z pera maďarského premiéra Orbána.

Proč ne TTIP? Hrozba nové bipolarity

V diskuzi o evropsko-americké smlouvě o volném obchodě – Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, zkráceně TTIP, se u nás na straně odpůrců objevují téměř výlučně argumenty dvojího druhu. Na jedné straně se mluví o ekologických aspektech, především o tom, že by smlouva umožnila beztrestné zavedení geneticky modifikovaných organismů (GMO) na evropský trh, a že by GMO mohly mít neblahý a dosud nepředvídatelný vliv na zdraví obyvatel a životní prostředí v EU. Na druhé straně se mluví o obchodních aspektech – o tom, že by mezinárodní arbitráže převážily nad národními a evropskými soudy, což by narušilo právní jistotu v Evropě. Nemluví se ovšem o geopolitických aspektech smlouvy TTIP.

Evropští zastánci americko-evropské smlouvy TTIP, kromě zlevnění internetového prodeje počítačů a mobilů, argumentují následujícím způsobem: vliv mimozápadních mocností, především Číny, na mezinárodní obchod posílil natolik, že Západu hrozí, že přestane diktovat podmínky mezinárodního obchodu. Proto musí Západ postupovat ve světovém obchodě jednotně a TTIP propojí USA a EU nejen v obchodní politice, ale i na poli výzkumu a vývoje a konkurenceschopnosti firem. Já tvrdím, že to je velký omyl.

V současné době je svět v přechodné fázi po skončení americké hegemonie a není jasné, zda směřuje k multipolaritě, k americko-čínské bipolaritě, nebo k nové hegemonii Spojených států za sekundování Číny. Vzhledem k současné politické a vojenské slabosti Číny je pro mnohé světové mocnosti, od Ruska přes Indii, Saudskou Arábii, Írán, Turecko nebo Brazílii velmi přitažlivé být v opozici vůči USA, potažmo Západu, bez toho, aby tyto země riskovaly plné podřízení se Číně. Na této bázi funguje hospodářsko-politická organizace BRICS (Brazílie-Rusko-Indie-Čína-Jižní Afrika), ale i vojensko-politické uskupení Šanghajský pakt, plným názvem Šanghajská organizace pro spolupráci.

BRICS a Šanghajský pakt se vymezují proti Západu, jehož pilíři jsou hospodářsko-politická organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) a vojensko-politická organizace NATO (Severoatlantický pakt). Třetím takovýmto pilířem by se stal právě TTIP. Ovšem užší spoluprácí s USA a podpisem TTIP bychom vytvořili západní blok, díky kterému bychom se dostali zase o krok blíže k nové bipolaritě. Je nesporné, že i na čele nové bipolarity by na jejím západním pólu byly Spojené státy. Nenamlouvejme si ovšem, že Evropská unie byla klíčovým spojencem USA. Na rozdíl od předchozí, americko sovětské, bipolarity by vliv Evropy v západním pólu byl mnohem menší.

Ještě za dob války v Iráku za amerického prezidenta Bushe staršího postačovala Američanům klíčová spojenectví s Británií, Francií, Německem a Sovětským svazem reprezentující celé mezinárodní společenství. Dokonce za Bushe mladšího spojenectví s Británií a Polskem velícím jednotlivým okupačním zónám v Iráku. Vliv Evropy ve světě ale po vzniku BRICS roku 2009 a po světové hospodářské krizi let 2008-12 značně poklesl. Dnes by již Evropská unie jako celek mohla být pouze jedním z několika hlavních spojenců USA. Hrozí nám, že bychom byli v rámci Západu, potažmo USA, marginalizováni. Nemůže být naším zájmem, abychom se vlastní hloupostí stali pouhou hračkou v rukou jiných mocností.

Navíc, Evropu obklopují tři síly, které koketují s protizápadním spojenectvím – Putinovo Rusko, Erdoganovo Turecko a Liga arabských států na čele s kontrarevolučními vůdci, egyptským diktátorem al-Sísím a saúdským absolutním monarchou Salmánem. Došlo-li by k nové bipolaritě, z Evropy si téměř jistě urvou své kousky i Rusové, Turci, případně Arabové. A nezapomínejme na Angličany po vystoupení Británie z EU. Hrozí nám tak, že by se nová frontová linie táhla v naší bezprostřední blízkosti – klidně na hranici mezi Českem a Slovenskem. Po zkušenostech se Studenou válkou v době americko-sovětské bipolarity nemůže být v žádném případě naším zájmem, abychom se octli na nové frontové linii.

Proč ne TTIP? Vykoupení levným zbožím?

Tyto nežádoucí vlivy hrozící nové bipolarity, které by měly důsledky i na generace našich dětí a vnoučat, by byly vyváženy krátkodobým ziskem, že by o několik procent zlevněly americké výrobky. Podobně hloupé rozhodnutí udělala lobby evropských manažerů již dvakrát za poslední dvě dekády.

Jednou, když v 90. letech outsourcovala průmyslovou výrobu do Číny, místo aby ji rovnoměrně rozdělila mezi východní, jihovýchodní a jižní Asii a Latinskou Ameriku. K následnému zlevnění spotřebního zboží došlo na úkor trvalé ztráty milionů pracovních míst v celé Evropě. Následkem bylo neúměrné posílení Číny, která vytlačila Evropany z Afriky a zavedla politický vzor pro nové nedemokratické režimy v celém rozvojovém světě. Číny, která si hospodářsky a politicky podřídila bývalé perspektivní země – původního asijského tygra Taiwan, novou generaci asijských tygrů Vietnam, Indonésii, Thajsko, Malajsii a Filipíny, i bývalé textilní mocnosti Pákistán a Bangladéš.

Druhé hloupé rozhodnutí bylo váhání potrestat Rusko hospodářskými sankcemi za jeho agresivní politiku vůči menším evropským národům po roce 2014. Jen proto, že kapitáni evropského obchodu byli líní obrátit se na nově otevřené trhy Íránu, Barmy, Kuby a Ukrajiny, jejichž celková velikost 190 milionů spotřebitelů je téměř o polovinu větší než velikost „perspektivního“ ruského trhu. Důsledkem je rostoucí agresivita Ruska, jehož ambicí již není jen znovuzískat státy bývalého Sovětského svazu, ale i rozbít Evropu, rozložit víru Evropanů v národní svobodu a hospodářsky ovládnout východní část Evropské unie.

Podobně hloupé rozhodnutí je i TTIP. Jeho cílem je zaprodat další část naší nezávislosti za levné zboží. My, členské státy Evropské unie, jsme stále ještě ostrovem svobody ve stále agresivnějším světě hospodářské, politické a vojenské nenažranosti velmocí – Číny, Ruska a Spojených států a s nimi spřátelených nadnárodních firem. Bipolarita a frontová linie napříč Evropou je to poslední, co si my v Evropě můžeme přát.

Naopak, Evropa potřebuje multipolární svět, jakkoliv nestabilní, a v něm klíčová spojenectví Evropské unie s Indií, Japonskem, Velkou Británií, Kanadou, Austrálií, Mexikem, Koreou, Íránem, Tureckem, Pákistánem, Etiopií, Nigérií, Jižní Afrikou a s mocnými bloky, které si za příklad své integrace kladou právě Evropskou unii – s bloky MERCOSUR (Brazílie, Argentina a další) a ASEAN (Indonésie, Vietnam, Thajsko, Barma, Filipíny, Malajsie, atd.). Prostě s těmi mocnostmi, jejichž spojenectví je zárukou multipolárního světového řádu a zamezení nadvlády nenažraných velmocí – USA, Ruska a Číny.

Právě spojenectví s největší demokracií na světě, Indií, a dalšími demokratickými obry, Indonésií a Brazílií, v rámci multipolárního světa je zárukou, že demokracie zůstane dominujícím světovým řádem. Naopak, bipolarita mezi Západem a Východem je zárukou, že protizápadní (potažmo protiamerické) síly, mezi nimiž se z různých důvodů snadno mohou octnout i Indie nebo země jižní Ameriky, se přizpůsobí společenskému vzoru nedemokratických režimů v Číně a Rusku – zemích, z nichž první je hospodářsky a druhá vojensky tak úspěšná. V důsledku toho by se demokracie mohla stát menšinovým jevem ve světě.

Samozřejmě, náš vztah s USA musí zůstat přátelský, protože nás spojují kulturní a historické kořeny, ještě stále živé demokratické hodnoty a víra v právo na národní svébytnost, kterou dnes mnohé jiné mocnosti zpochybňují. Spojenectví mezi Evropou a USA je klíčové pro zachování těchto hodnot, neopravňuje nás ale vytvářet blok, jež by vedl k vytvoření nové bipolarity.

Proč ne TTIP? Hrozící rozpad EU

Evropská unie se dnes nachází v nejhorším období své historie od roku 1957, kdy na ni působí současně několik krizí:

• rozpočtová krize Řecka, Itálie a dalších jižních členů,
• krize nezaměstnanosti ve Španělsku, Francii a u dalších členů,
• ruská agrese z východu,
• krize dlouhodobé nezaměstnanosti v celé Evropě v důsledku outsourcování výroby do Číny,
• krize životního prostředí, kdy se projevují první důsledky globálního oteplování – roste intenzita vln povodní i sucha, do Evropy se šíří tropičtí škůdcové a tropické nemoci,
• krize svobody, kdy je společnost pod záminkou posílení bezpečnosti více než kdy předtím sledována Velkým bratrem sociálních sítí, průmyslových kamer a monitorování mobilních telefonů a bankovních karet – kdysi symbolů svobody,
• krize legitimity politických elit přinášející šanci pro krajně levicového řeckého premiéra Tsiprase, pro možnou krajně pravicovou francouzskou prezidentku Marine Le Pen nebo pro oligarchické politické strany Berlusconiho typu,
• nově se objevující agresivní turecká politika z jihovýchodu a Erdoganovy pokusy o zasahování do vnitřních záležitostí Německa, Rakouska a dalších států,
• uprchlická krize ze Středního Východu a Subsaharské Afriky přiživovaná Putinovou a Erdoganovou agresí, která hrozí expanzí politického islámismu do Evropy a změnou jejího kulturního a společenského řádu,
• postmoderní krize evropských hodnot s prosazováním extrémně liberálních hodnot na úkor udržení základů demokracie,
• krize evropského a světového islámu, kde tradiční súfismus a moderní nacionalismus jsou nahrazovány postmoderním salafismem a džihádismem,
• krize evropského státu, jehož moc je nahrazována mocí nadnárodních korporací a jiných nestátních aktérů,
• krize elit a racionální vzdělanosti, kdy obyvatelstvo ztrácí víru v odborníky v oblasti techniky, přírodních, společenských a lékařských věd a médií a stále více věří šarlatánům, nevědeckým a spikleneckým teoriím.

V této situaci roste popularita silně nacionalistických a šovinistických politických proudů, jejichž posílení hrozí rozpadem Evropské unie. Tomu nahrává i hrozba podepsání TTIP, která by Evropskou unii prezentovala v očích voličů jako prosazovatele zájmů nadnárodního kapitálu. TTIP je jen další vodou na mlýn sil pracujících na rozkladu všeho, čeho Evropská unie dosáhla. Když se objeví první důsledky TTIP – prohrané arbitráže evropských států s americkými firmami, hnutí proti GMO a další, hrozí vypuknutí nového nepřátelství mezi státy v Evropě připomínající doby 1882-1914.

Argument, že TTIP má vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, je falešný. Jednak by jen rozpoutal vytváření ještě větších zón, až by nakonec Evropa tahala za kratší konec. A hlavně, Evropská unie je spolu s USA a Čínou jednou ze tří největších ekonomik světa. Ona nepotřebuje uzavírání bloků proti jiným. Ona především potřebuje dovršení zóny čtyř svobod uvnitř Evropské unie: svobodného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, který dosud plně nefunguje a současná uprchlická krize mu zasadila velkou ránu. My, občané Česka, Slovenska, Polska, Německa, Francie a dalších členských států potřebujeme od Evropské unie, aby nás chránila před vnější vojenskou, hospodářskou a kulturní agresí a aby se vnitřně demokratizovala. Ani k jednomu z těchto cílů by TTIP nepřispěl.

Proč evropská armáda?

Právě na obranu hodnot, které jsem popsal, potřebujeme evropskou armádu, jež naposled navrhl maďarský premiér Viktor Orbán v rámci svých čtyř bodů ze summitu V4 a Německa 26. srpna. Na obranu multipolarity před bipolaritou, na obranu jednotné Evropy před novou frontovou linií napříč Evropou, na obranu nás Evropanů před vojenskou agresí z Ruska, kulturní agresí od blízkovýchodních islámistů, hospodářskou agresí Číny a amerických nadnárodních korporací.

Potřebujeme bojeschopnou evropskou armádu proto, aby nás ve světě brali vážně. Ani největší evropské armády toho nejsou již schopny samostatně. A NATO je v ohrožení – vůle amerických daňových poplatníků platit za naši bezpečnost značně polevuje, jak ukazuje volební kampaň Donalda Trumpa. Navíc, zájmy evropských států a USA se rozcházejí více než kdykoli po roce 1956. Spojené státy nepotřebují stabilní Blízký východ, protože je neohrožuje migrační vlna a jejich závislost na blízkovýchodní ropě se snižuje. Územní integritu USA neohrožuje Rusko tak, jako ohrožuje územní integritu Evropské unie. USA si mohou dovolit mamutí rozpočtový deficit, ale členské státy EU ne.

Aby svět naslouchal našim obchodním, politickým a bezpečnostním zájmům, je nezbytné, aby byla evropská diplomacie podepřena evropskou armádou. Aby Erdogan nebo Putin poslouchali, co mluvíme, musíme mít v záloze i argument síly. A aby Čína chápala, že čínské firmy nemohou beztrestně nakupovat naše strategické firmy, zatímco my smíme investovat v Číně pouze do společných podniků s čínskou většinou, také potřebujeme argument síly. A aby daňový poplatník v USA rozuměl, že nás má brát vážně, také potřebujeme evropskou armádu.

Americké elity nás v době své hegemonie tlačily do evropské integrace – stratégové jako Henry Kissinger nebo Zbigniew Brzezinski o tom opakovaně otevřeně mluvili. Není pravdou, že by byla evropská bezpečnostní integrace, včetně evropské armády, v rozporu s NATO. Naopak, hospodářská síla a vliv USA klesá, proto se americké ozbrojené síly potřebují zaměřit na oblasti, které je pálí nejvíce. Americkou prioritou již není ani Evropa ohrožovaná Ruskem, ani Blízký Východ ohrožující stabilitu Evropy.

Americkou prioritou se již za Obamy stalo západní pobřeží Tichého oceánu a Indický oceán a nehledě na to, zda se novým prezidentem stane Hillary Clintonová nebo Donald Trump, tato priorita jen posílí. Americkému daňovému poplatníkovi je dnes již jedno, zda Evropa zůstane jednotná, nebo zda si ji mezi sebe rozdělí USA, Německo, Rusko, Velká Británie a Turecko. Proto je i v zájmu našich proamerických politiků, abychom měli společnou evropskou armádu.

Kdo má evropské armádě velet?

Samozřejmě, evropská armáda má smysl, jen když bude mít politické zadání. A k politickému zadání potřebuje celoevropský orgán, který má politickou legitimitu. Jak ukázala role Evropské komise v jednáních o TTIP, v řešení uprchlické krize a v jejich ideologických návrzích, tento orgán není zárukou prosazování politické vůle členských států Evropské unie. Jeho politizace, kterou přislíbil u svého zvolení za předsedu Jean-Claude Juncker, byla chybou.

Evropská komise se osvědčila v roli neutrální a apolitické instituce spravující Společný trh. Tam nevadí ani to, že s rostoucím počtem členů EU roste i počet komisařů, ani nedemokratický způsob jejich nominace národními vládami, ani monopol zákonodarné iniciativy Komise v rámci EU. Toto všechno ale vadí v politických rolích, které na sebe musí Evropská unie přijmout, máme-li přežít. Evropská zahraniční a bezpečnostní politika se vyvinula pod křídly Vysokého představitele, který je de-facto evropským ministrem zahraničí a obrany.

Aby politici jako evropský ministr zahraničí skutečně naplňovali politické zájmy členských států a politické zadání evropských voličů, musí se na rozdíl od Evropské komise jednat o politické funkce. S pokračujícím budováním evropské armády vznikne potřeba, aby se funkce rozdělila mezi dva Vysoké komisaře – na ministra zahraničí a ministra obrany. Podobně evropská rozpočtová krize ukázala, že roste potřeba po politické protiváze Evropské centrální banky – evropského ministra financí. Ten by měl na starosti evropskou obchodní, hospodářskou a finanční politiku.

Z těchto tří Vysokých představitelů, nebo evropských ministrů, by měla postupně vzniknout politická vláda Evropské unie, na rozdíl od apolitické Evropské komise. Podobně, jako vznikal asymetricky kabinet Velké Británie s přibývajícím počtem státních tajemníků, z nichž se později stali kabinetní ministři. Vláda, která by pokaždé vznikala na základě vůle voličů a výsledku voleb do Evropského parlamentu a která by mu byla plně politicky odpovědná.

Podobně jako evropská obchodní, hospodářská a finanční politika, i zahraniční a obranná politika včetně evropské armády jsou příliš mocnými prostředky, které by v rukou nikým nevolené Evropské komise soustředily centralizovanou moc – proto musejí být plně pod demokratickou kontrolou Evropského parlamentu, parlamentů členských států prostřednictvím žlutých karet, a v neposlední řadě Evropské rady, která je kolektivní hlavou Evropské unie.