Geopolitika strategických partnerství Číny

Politici u nás se často hájí, že strategické partnerství s Čínou není nic neobvyklého a že existuje několik desítek zemí na celém světě, které taky mají svá strategická partnerství s Čínou. Podívejme se tedy, jak se věci mají.

Podíváme-li se na přibližně sedm desítek strategických partnerství, které Čína podepsala s různými zeměmi a uskupeními z celého světa, existují tam partnerství na několika úrovních. Jsou to globální partnerství, partnerství na vytvoření strategického protipólu Západu, partnerství se satelitními státy, s dodavateli nerostných surovin a partnerství s cílem rozbít soudržnost konkurence. K poslední kategorii patří i hodně diskutované česko-čínské strategické partnerství, na jehož obranu se před týdnem postavili čtyři vrcholní činitelé České republiky. Všechny zmíněné úrovně jsou analyzovány v následujícím textu.

Čínská strategie

Čína se snaží pasovat se do role globální velmoci, což se jí velmi dobře daří a postupně na sebe přebírá globální roli v oblasti hospodářství, bezpečnosti i ochrany životního prostředí. Řídí se přitom realistickou politikou, kterou lze nazvat jako „plíživě asertivní“ – do těch mocných se přímo nepouští a ty slabé učí skákat tak, jak píská, a tím neustále nahlodává postavení jejich mocných spojenců.

Názorně se to ukázalo v posledních dvou nejintenzivnějších konfliktech na půdě Rady bezpečnosti OSN. V otázce války v Iráku v roce 2003 se nepostavila ani na jednu stranu a až když se vytvořila koalice proti světovému hegemonovi USA pod vůdcovstvím francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, postavila se tiše za Francii. Zopakovala si to v otázce podpory revoluce v Sýrii v roce 2013, kdy se tiše postavila za odpor proti revoluci vedený ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Na rozdíl od USA, Ruska nebo Francie, Čína neplýtvá svým zahraničně politickým kapitálem a trpělivě čeká na jinou velmoc, která otevřeně zastává politiku vyhovující Číně v dané otázce.

Dalším příkladem je otázka íránského jaderného programu. V roce 2012, když vrcholila krize kolem prezidenta Ahmadínežáda a Íránci očekávali každým dnem izraelské bombardování (přesně v té době jsem se v Íránu zdržoval), Čína místo podpory svého spojence Íránu navázala strategické partnerství s jeho největším nepřítelem v regionu, Saúdskou Arábií, jejíž spojenectví potřebuje kvůli ropě a plynu. A také s klíčovým spojencem USA – Spojenými arabskými emiráty. Toto je dalším rysem čínské politiky: strategická partnerství nenavazuje přednostně se zeměmi, které jsou jejími „vazaly“ (jakým byl v té době Ahmadínežádův Írán), ale se zeměmi, u kterých vidí potenciál oslabení koalice svých soupeřů (Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty).

1. Globální partnerství

Čína jako světová velmoc usilující o roli světového hegemona se, na rozdíl od Putinova Ruska nebo Hitlerova Německa, snaží chovat odpovědně, nedostat se do izolace (na rozdíl od Putinova chování na summitu G20 v Austrálii v listopadu 2014) a usilovat o globální ekonomickou a bezpečnostní stabilitu. Proto řeší nejdůležitější globální otázky s nejvlivnějšími zeměmi světa, které nejsou jejími spojenci. Provozuje tak politiku partnerství a současně „plíživě asertivního“ oslabování svých soupeřů.

Partnerství se Spojenými státy z roku 2013, známé jako „Nový typ velmocenských vztahů“ se sice ještě neklasifikuje jako strategické partnerství, je ovšem jediným skutečně globálním partnerstvím, jehož ambicí je zabezpečení strategické a ekonomické stability ve světě. Aby si zavázala klíčové americké spojence a oslabila tak koalici na čele s USA, navázala Čína strategická partnerství s Mexikem, Velkou Británií, Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem v letech 2003, 2004, 2005, 2013 a 2014.

Partnerství s USA a jejími klíčovými spojenci podepírá organizace Asijsko-tichomořská hospodářská spolupráce (APEC) založená roku 1989, jejíž členy jsou kromě zmíněných velmocí i Rusko a Japonsko, regionální mocnosti Jižní Korea, Taiwan, Kanada, Austrálie, Mexiko, Indonésie, Thajsko, Vietnam a Filipíny a několik dalších zemí. Kostrou tohoto sdružení je skupina ASEAN+8, známá i jako Summit východní Asie, kterou tvoří kromě Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) i velmoci USA, Čína, Rusko, Japonsko a Indie a dále Jižní Korea, Austrálie a Nový Zéland.

Speciálním druhem velmocenského partnerství, nikoliv ovšem spojenectví, jsou strategická partnerství s asijskými velmocemi. Jejich cílem je posílit řešení hospodářských a bezpečnostních konfliktů v Asii s vynecháním USA a Evropy. Přináší to strategickou výhodu pro Čínu, která je mocnější než její asijští soupeři (Indie, Japonsko), vůči nimž tak provozuje politiku rozděluj a panuj.

Patří sem Strategické partnerství spolupráce pro mír a prosperitu s Indií z roku 2005, jakož i Strategické vztahy všestranné vzájemné prospěšnosti a každoroční Strategický dialog s Japonskem. Doplňují je Trilaterální spolupráce založena roku 2011, sdružující Čínu, Japonsko a Jižní Koreu, v rámci které se konají pravidelné každoroční summity, a strategické partnerství s Jižní Koreou z roku 2008.

2. Strategická základna proti USA a Západu

Kromě globálních partnerství s USA, Indií a Japonskem, které považuje za více-méně rovnocenné (nebo jen mírně slabší) soupeře, provozuje Čína i jiný typ partnerství. Strategicky nejdůležitější pro Čínu jsou partnerství, která vytvářejí její globální mocenskou základnu a mohou se stát základem pro vyzvání USA a Západu v rámci nového bipolárního světa.

Strategické partnerství o koordinaci s Ruskem z roku 1996 obsahuje každoroční summity prezidentů, schůzky premiérů a bohatou mezivládní spolupráci a je jádrem strategické základny Číny.

Na jedné straně, pro Rusko je Čína jakýmsi koněm, který mu pomůže vrátit se na výsluní, do pozice globální velmoci. Když ruský prezident Putin mluví o multipolaritě, nemyslí tím skutečnou multipolaritu, kde by své slovo měla i Evropská unie, Indie, Japonsko a další. Myslí tím tripolaritu, kde by si Rusko rozdělilo svět na sféry vlivu s USA a Čínou, podobně jako Hitler navrhoval před 2. světovou válkou Američanům a Japoncům, aby si svět rozdělili na tři sféry vlivu.

Rusko ovšem ve vztahu k Číně tahá za kratší konec. Rusku se za posledních 20 let, na rozdíl od Číny, nepovedl žádný ekonomický nebo technologický pokrok, s výjimkou dvou úzce specializovaných odvětví vojenského a kosmického průmyslu, a stalo se klasickou rozvojovou zemí vyvážející nerostné suroviny. Na rozdíl od něj patří Čína společně s USA a EU mezi tři největší ekonomiky světa a na rozdíl od EU je ochotna investovat obrovské prostředky do své obrany, na které Rusko nemá ani při největším utahování opasků.

Pro Čínu je dnes Rusko mladším bratrem, od něhož potřebuje tři věci: jeho nerostné bohatství, zastřešení se jeho potenciálem zbraní hromadného ničení a jeho schopnost rozdělovat a ovládat země střední a východní Evropy a Blízkého Východu. Čína usiluje o nový bipolární světový systém, ve kterém dokáže Rusko využít jako svou berli.

K čínské strategické základně je třeba přidat dvě organizace, jichž je Čína klíčovým členem. Šanghajskou organizaci pro spolupráci (SCO) vytvořenou v roce 1996, vojenskou organizaci, která se snaží být globální protiváhou NATO. Součástí této spolupráce jsou záruky mezi zakládajícími členy nepřipustit vytvoření liberální demokracie v oblasti. Zahrnuje klíčového spojence Rusko a jejich společné sousedy Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán a v červnu příštího roku se k ní připojí i demokratické státy Indie a Pákistán.

Druhou je ekonomický blok BRICS (Brazil-Russia-India-China-South Africa), založen v roce 2009 jako BRIC. Ten se stává globální protiváhou skupiny sedmi dominantních ekonomik světa, G-7, skládající se z USA, Japonska, Kanady, Británie, Německa, Francie a Itálie. S členy BRICS Brazílií, Jižní Afrikou a Indií uzavřela Čína strategická partnerství v letech 1993, 2004 a 2005. Strategické partnerství s Brazílií bylo vůbec prvním strategickým partnerstvím, které Čína podepsala již v roce 1993 ve snaze vymanit se z mezinárodní izolace po potlačení revoluce na náměstí Tchien-an-men v Pekingu z dubna-června 1989.

Hrozí, že podobně, jako G-7 kolem sebe integruje větší skupinu ekonomicky nejvyspělejších zemí světa – Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), kam patří i Česká republika, i BRICS kolem sebe bude integrovat skupinu 11ti rychle se rozvíjejících velkých ekonomik světa Next-11. Skupinu Next-11 tvoří země, které navázaly s Čínou strategická partnerství (v závorce rok vzniku partnerství): středoamerické Mexiko (2003), africká Nigérie (2005), arabský Egypt (2015), středněvýchodní Turecko (2010), Írán (2016) a Pákistán (2005), jihoasijská Bangladéš (2016), východoasijská Jižní Korea (2008) a státy jihovýchodní Asie – Indonésie (2005), Vietnam (2008) a Filipíny (očekává se 2017). Dochází tu dokonce k přímému konfliktu vznikajících dvou pólů světové ekonomiky: nejenomže člen bývalého G-8 Rusko již „přeběhlo“ na stranu BRICS, ale členy OECD a Next-11 jsou současně Mexiko, Turecko a Jižní Korea, o které se určitě povede souboj.

Čína ve snaze stát se hegemonem celé Eurasie kolem sebe vytváří dva bloky partnerských zemí. Jedním je suchozemská Ekonomické pásmo Hedvábné stezky, zahrnující Rusko a další země bývalého Sovětského svazu a některé státy východní Evropy. Druhým je Námořní hedvábná stezka, která se táhne od Hongkongu přes Jihočínské moře, Indický oceán a Suezský průplav až do Středozemního moře a Řecka. Dohromady tyto dva bloky tvoří čínský blok Jedno pásmo, jedna stezka.

Klíčové strategické partnerství s Ruskem, vojenskou Šanghajskou organizaci pro spolupráci, hospodářskou alianci BRICS a blokem Jedno pásmo, jedna stezka doplňuje strategické partnerství s nejbližším ruským spojencem, Běloruskem z roku 2013. Další člen Eurasijského svazu, Arménie, je součástí Ekonomického pásma Hedvábné stezky. Ve snaze získat silné pozice v Evropě a případně oslabit integraci k Západu se strategickými partnery Číny stali i tehdejší spojenci Ruska – Srbsko a Janukovyčova Ukrajina v letech 2009 a 2011. Pro Čínu jsou strategická partnerství s Běloruskem a Ukrajinou výhodná proto, že Bělorusko a Ukrajina je vnímají jako vyvažování ruské dominance a díky vzdálenosti Číny nepociťují žádné přímé ohrožení touto velmocí.

Pro Kazachstán a částečně i Uzbekistán jsou strategická partnerství s Čínou snahou o vyvážení jejich nelichotivé geopolitické situace, ve které byly až donedávna ovládány Ruskem, hegemonem vznikajícího Eurasijského svazu. Tyto země žádnou jinou geopolitickou alternativu zatím nemají – jazykově spřízněná regionální mocnost Turecko se zmítá v bojích o definici své vlastní identity, Írán se v náboženských válkách v arabských státech příliš angažuje na straně šíitů a tím vystrašil sunnitské země střední Asie, šíření vlivu Saúdská Arábie je nebezpečné pro všechny zúčastněné a USA se stahují z Blízkého Východu, aby se mohly aktivněji věnovat asijsko-pacifické oblasti. Kazachstán se dokonce po vybudování hlavního města na severu a tím úspěšném potlačení dominance etnických Rusů v zemi snaží využít mocenské rovnováhy mezi Ruskem a Čínou k vytvoření pozice regionální mocnosti.

V obdobné roli se nachází i Bělorusko, jehož vůdce Lukašenko se lekl přílišné dominance Ruska. Kvůli své nekompatibilitě s Evropskou unií chápe strategické partnerství s Čínou jako prostředek vyvážení ruského vlivu. Podobně to chápali i ukrajinští oligarchové a prezident Janukovyč v období před Majdanem. Ukrajina jako jediná ale má svou geopolitickou alternativu v Evropské unii.

Srbsko je poraženým státem tří balkánských válek v 90. letech 20. století. Jeho společnost byla neúspěchem megalomanské politiky prezidenta Miloševiće demoralizována. Na jedné straně se musela vyrovnat se ztrátou impéria – spravedlivou nezávislostí Slovinců, Chorvatů, Bosňáků, Makedonců, Černohorců a kosovských Albánců. Na druhé straně jej ale velmoci nutí k nespravedlivému status-quo, kde stát s většinovým srbským obyvatelstvem – Republika srbská v Bosně, jakož i okresy se srbskou většinou v Kosovu – jenž tvoří součást jádra srbské identity, nemají právo vytvořit se Srbskem jeden stát. Srbové jsou v podobné situaci, v jaké se ocitli Maďaři po 1. světové válce, kdy jim byly spravedlivě odejmuty země Chorvatů, Slováků, Rusínů, Rumunů a Srbů, ale současně i nespravedlivě etnicky maďarská území a území, jenž tvoří jádro maďarské identity (např. Transylvánie a Sikulsko). A očekávané důsledky pro Srby jsou nasnadě – stačí se podívat na stále živé Trianonské trauma Maďarů téměř 100 let po těchto událostech. Proto je Srbsko nejrizikovějším státem v Evropě, které zůstane i po jeho případné integraci do EU nejvíce vystaveno destabilizačním tlakům z Ruska a Číny. Strategické partnerství Srbska s Čínou je základním kamenem Číny a Ruska pro vzájemné znepřátelení evropských států a rozbití Evropské unie s velkým vlivem na Řecko, Bulharsko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko.

3. Satelitní státy

Klíčovým pro Čínu je přístup do Indického oceánu, který je v současnosti ekonomickým srdcem světové ekonomiky. Proto globální mocenskou základnu Číny doplňují partnerství s dvěma klíčovými spojenci na březích Indického oceánu – s Pákistánem („Strategické partnerství do každého počasí“) z roku 2005 a Barmou („Komplexní strategické partnerství o spolupráci“) z roku 2011.

Doplňují je smlouvy o výstavbě čtyř megapřístavů v pákistánském Gwádaru, barmském Kyaukpyu, srílanské Hambantotě a bangladéšském Čitágongu, které jsou klíčovými přístavy Námořní hedvábné stezky. A také smlouvy o strategickém partnerství se Srí Lankou z roku 2013 a s Bangladéší z roku 2016. Všechna tato partnerství jsou ale vztahy podřízenosti zmíněných zemí Číně, jakož i snahou o izolaci konkurenční Indie od svých sousedů.

Dramatickou změnou byl odklon vojenského režimu v Barmě po roku 2011 od vztahu podřízenosti Číně a snaha o vyvážení tohoto partnerství blízkými vztahy s USA, Japonskem, Indií a Evropou. Na tento proces navazuje i nová barmská civilní vláda Aung San Suu Ťij.

Důležité je zabezpečení si satelitních států na vlastních hranicích. Strategická partnerství s komunistickým Vietnamem a Laosem a s postkomunistickou diktaturou v Kambodži z let 2008, 2009 a 2010 zahrnují i těsnou spolupráci mezi vládními stranami těchto zemí. Strategická partnerství se středoasijskými členy Eurasijského společenství – Kazachstánem z roku 2005, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem z roku 2013, jakož i s Mongolskem z roku 2011, těmto zemím dokonce zakazují integraci ve vojenské oblasti, jejíž členem by nebyla Čína. Kazachstán a Kyrgyzstán by se tak nemohly například integrovat s příbuznými národy Turecka, Ázerbajdžánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu.

Za zmínku stojí Kambodža, která je de-iure demokratickým státem, bývalým protežantem OSN. Ovšem od státního převratu v roce 1997 si mocenský monopol v zemi vytvořila Kambodžská lidová strana bývalého komunistického diktátora Hun Sena, jenž svou provietnamskou orientaci nahradil silně pročínskou politikou.

Téměř ve všech případech se tu jedná o jasné vztahy podřízenosti vůči Číně, s výjimkou Vietnamu, jenž má i konkurenční partnerství s USA, a Kazachstánu, kterému toto partnerství napomáhá k postavení regionální mocnosti ve vztahu k Rusku. Vylučují také vojenskou spolupráci tří středoasijských zemí s USA.

K partnerstvím se satelitnímy státy je třeba přidat ještě těsné spojenectví s etnicky čínským Singapurem, jehož nedávno zesnulý dlouholetý diktátor Lee Kuan Yew (1959-90), otec současného singapurského premiéra, byl hlavním inspirátorem reforem čínského diktátora a reformátora Teng Siao Pchinga (1978-90). Také Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci se stalinistickou Severní Koreou, kterou ale Čína zatím odmítá povýšit do pozice strategického partnera. A napokon spojenectví s maoisty a komunisty, dvěma ze tří dominantních politických stran v Nepálu, s nímž Čína podepsala strategické partnerství v roce 2016.

4. Dodavatelé nerostných surovin

Postavením satelitních států se blíží i smluvní státy ze Subsaharské Afriky. Hlavním smluvním partnerem v oblasti je od roku 2006 Africká unie. Klíčoví strategičtí partneři, kteří slouží Číně především jako zdroj vykořisťování nerostného bohatství a zemědělské půdy, jsou Jižní Afrika od roku 2004, Nigérie od roku 2005, Angola od roku 2010 a Mozambik a Guinea od roku 2016. Důležitým spojencem Číny je i maoistický režim v Etiopii, který má být s Čínou propojen Námořní hedvábnou stezkou s přístavy v Džibutsku a v keňské Mombase. Je důležité poznamenat, že Čína si za své strategické partnery volí nejsilnější a nejvlivnější státy Afriky, nikoli své vazaly jako Zimbabwe nebo ruské vazaly jako Eritrea. Ukazuje to jednoznačně na snahu vytlačit Američany a Evropany z celé subsaharské Afriky.

V oblasti Arabského světa je prvořadým zájmem Číny získávání energetických surovin – ropy a zemního plynu. Klíčovým strategickým partnerem Číny v oblasti je Saúdská Arábie, se kterou Čína v roce 2012 navázala „strategické přátelské vztahy“ a „energetické strategické partnerství“. Tyto vztahy jsou natolik dominantní, že je Čína velkým odpůrcem jaderného programu svého dalšího strategického partnera Íránu, který by mohl narušit bezpečnostní status-quo v oblasti Perského zálivu, klíčového pro zabezpečení čínských energetických potřeb.

Velmi důležitý je Strategický dialog mezi Čínou a Radou spolupráce v Zálivu, v rámci kterého se od roku 2017 plánuje vytvoření zóny volného obchodu. Plány ropných monarchií na zavedení společné měny (chalídži nebo dináru) by byly v souladu s čínskými plány na vytlačení amerického dolaru ze vzájemných ekonomických vztahů. Dohodu doplňují strategická partnerství Číny se zeměmi Perského zálivu, Spojenými arabskými emiráty od roku 2012, Kataru od roku 2014. Všech šest členů Rady spolupráce v Zálivu včetně Ománu, Bahrajnu a Kuvajtu jsou součástí čínské strategické iniciativy Námořní hedvábná stezka z Hongkongu přes Indický oceán do Středozemního moře.

Dalšími arabskými strategickými partnery Číny jsou Alžírsko od roku 2014, Egypt, Jordánsko, Irák a Súdán od roku 2015 a Maroko od roku 2016.  Egypt a Súdán, jakož i Izrael, jsou také součástmi Námořní hedvábné stezky. Zase platí podobné pravidlo jako pro subsaharskou Afriku – Čína upřednostňuje strategická partnerství s nejvlivnějšími zeměmi před partnerstvími se svými vazaly jako Súdán s vazaly svého spojence Íránu. Je zase patrná snaha o vytlačení Američanů a Evropanů z Arabského světa.

Další oblastí klíčovou pro zabezpečení energetických zájmů Číny je oblast Kaspického moře. Regionálními mocnostmi tu jsou Turecko a Írán, strategičtí partneři Číny od roku 2010 resp. 2016. Kromě Kazachstánu (2005) jsou dalšími strategickými partnery Číny v oblasti Uzbekistán a Turkmenistán od let 2012 a 2013, jakož i Afghánistán od roku 2012. Také tyto země Čína začlenila do svých strategických iniciativ: Turecko, Uzbekistán a Ázerbajdžán do Ekonomického pásma Hedvábné stezky, zatímco Írán a Pákistán do Námořní hedvábné stezky.

5. Rozmělnění soudržnosti amerických spojenců

Dalším klíčovým rozměrem strategických partnerství Číny jsou partnerství s relativně vlivnými integračními bloky poměrně rozvinutých států, jež jsou blízkými spojenci USA. Je patrná snaha Číny pomocí těchto partnerství vyvažovat a rozmělňovat vztahy mezi USA a jejich spojenci.

Ve snaze zabránit konkurenční Indii ve vytvoření vlastní mocenské základny na bázi Jihoasijské organizace pro regionální spolupráci (SAARC) navázala Čína i s jednotlivými členy SAARC strategická partnerství (s výjimkou Bhútánu): s Pákistánem (2005), Afghánistánem (2012), Srí Lankou (2013), Maledivama (2014), Bangladéší a Nepálem (2016). Šest z osmi členů SAARC je součástí čínské strategické iniciativy Námořní hedvábná stezka z Hongkongu přes Indický oceán do Středozemního moře.

Strategické partnerství se zeměmi jihoamerického Jižního společného trhu (MERCOSUR) byla do značné míry snahou narušit Monroeovu doktrínu – monopol USA na vztahy s Latinskou Amerikou zejména v době levicových protiamerických vlád v regionu. K strategickému partnerství s Brazílií z roku 1993 se připojila další: s Argentinou, Venezuelou a Uruguají z let 2004, 2001 a 2016. Partnerství s členy MERCOSUR doplňují strategická partnerství s andskými zeměmi Jižní Ameriky, členy sdružení APEC – Peru (2008) a Chile (2012), jakož i s Ekvádorem (2015).

Důležité partnerství se Sdružením národů jihovýchodní Asie (ASEAN) z roku 2003 zahrnuje každoroční setkání se skupinou hlav členských států ASEAN, desítky mezivládních výborů a schůzek ministrů. Ve snaze rozdělit členy ASEAN a zamezit jejich společnému postupu vznikla strategická partnerství s jednotlivými členskými státy ASEAN, především s Indonésií (2005), Vietnamem (2008), Barmou (2011), Thajskem (2012) a Malajsií (2013) a Společný akční plán pro strategickou spolupráci s Filipínami, nemluvě o „vazalských“ smluvních vztazích s Laosem a Kambodží z let 2009 a 2010 a bratrskými čínsko-čínskými vztahy se Singapurem. Devět z deseti členů ASEAN (všechny zmíněné země kromě Laosu ale včetně Bruneje) jsou součástí čínské strategické iniciativy Námořní hedvábná stezka z Hongkongu přes Indický oceán do Středozemního moře.

Čína se i do této oblasti snaží rozšířit svou mocenskou základnu, zakotvit svůj mocenský monopol v oblasti a vytlačit konkurenci pomocí prostředků připomínajících Monroeovu doktrínu USA vůči Latinské Americe. Ovšem tyto země nejsou ochotny podřídit se plně čínské dominanci. Čína se před několika lety rozhodla pro agresivní rozšíření své moci do Jihočínského moře, čímž se dostala do územního konfliktu s mnoha členy ASEAN, zejména s Vietnamem, Filipínami, Malajsií a Brunejí. Proto členové ASEAN (s výjimkou Laosu a Kambodže) svá partnerství s Čínou vyvažují strategickými partnerstvími s USA, kromě jiného i v rámci Trans-pacifického partnerství, nebo s Japonskem v rámci uskupení ASEAN+3 (ASEAN-Japonsko-Čína-Jižní Korea), jakož i s Indií v rámci Spolupráce Mekong-Ganga (MGC) a BIMSTEC.

6. Snahy o rozbití jednoty evropských států

Zvláštní význam má Komplexní strategické partnerství s Evropskou unií z roku 2003 a s jejími klíčovými členy – regionálními mocnostmi Německem, Francií a Velkou Británií z roku 2004. Klíčové strategické partnerství s Evropskou unií zahrnuje každoroční setkání se skupinou hlav členských států EU, různé schůzky ministrů a mezivládních výborů. Strategické partnerství s EU jako celkem je globálního charakteru, jehož záměrem je řešit otázky ekonomické a bezpečnostní stability ve světě, podobně, jako je to s partnerstvími s USA, Japonskem a Indií. EU je ovšem mnohem slabším partnerem než zmíněné velmoci, protože je nejednotná. Čína má ten luxus navazovat strategická partnerství s jednotlivými členskými státy EU a rozehrávat je proti sobě, čímž může vytvářet značný nátlak na EU jako celek. Proto v konečném důsledku EU, jsouc největší ekonomikou světa, nemůže být rovnocenným partnerem Číny.

Strategická partnerství Číny s jednotlivými členy EU lze rozdělit do tří skupin. První skupinu tvoří dominantní hráči EU a současně regionální mocnosti v rámci Evropy – Německo, Francie a Velká Británie. Další skupiny tvoří mnohem slabší státy, které jsou v různých otázkách často v opozici vůči jádru EU: skupina ekonomicky nestabilních jižních států a skupina demokraticky nestabilních východních států.

Strategická partnerství s Německem nebo Francií z roku 2004, zeměmi s počtem obyvatel srovnatelným s největšími čínskými provinciemi, mají charakter méně rovnoprávných partnerství než to s EU. Nerovnoprávnost se projevuje například negativním obchodním saldem nebo nemožností čistě německého nebo francouzského vlastnictví firem a bank v Číně. Číňané ale svobodně skupují německé a francouzské podniky, často spolu s jejich špičkovými technologiemi vyvinutými na evropských univerzitách a vědeckých pracovištích za evropské peníze. Stále se ovšem nejedná o vztah čisté podřízenosti.

Za projevy uražené ješitnosti je možné považovat strategická partnerství členů EU druhé kategorie – Itálie a Španělska z let 2004 a 2005, kteří se také snažili získat postavení podobné „velké trojce“. Rozšířením této skupiny jsou státy s nejnestabilnější ekonomikou – PIIGS (Portugal-Italy-Ireland-Greece-Spain): strategická partnerství s Čínou podepsalo Portugalsko v roce 2005 i Řecko v roce 2006. V době hluboké hospodářské krize se k nim v roce 2012 přidalo Irsko. Zatímco Itálie a Španělsko mají velkost čínské provincie s průměrným počtem 42 milionů obyvatel, ostatní země se svou velikostí spíše blíží čínským prefekturám s průměrným počtem 4 miliony obyvatel, tj. územně-správním jednotkám druhé úrovně. Tyto země mají dlouhodobé ekonomické problémy spojené s vysokou nezaměstnaností a hledají partnerství bez ohledu na to, jaké to má důsledky pro ně nebo Evropskou unii jako celek. Z toho je jasné, že se jedná o vztah podřízenosti vůči Číně a partnerství s potenciálem ohrožovat jednotu Evropské unie.

Třetí skupinou jsou postkomunistické státy střední a východní Evropy, které se jen pomalu učí prosazovat svoje zájmy v rámci Evropské unie, například prostřednictvím Visegrádské skupiny. Místo toho nadměrně zatahují do svých zájmových šarvátek vnější velmoci. Kromě dosavadních Spojených států a Ruska zatáhly do soupeření o východní Evropu i Čínu, a to zejména Polsko svým strategickým partnerstvím z roku 2011. Čína si vytvořila klientskou skupinu 16ti postkomunistických zemí střední a východní Evropy, se kterými pořádá pravidelný Summit 16+1.

Členy Summitu 16+1 je 11 východních členských států Evropské unie – visegrádské Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko, pobaltské Estonsko, Lotyšsko a Litva a balkánské Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko a Slovinsko. Kromě toho sem patří 5 balkánských zemí mimo Evropskou unii: Srbsko, Makedonie, Černá Hora, Albánie a Bosna. Zmíněných 11 členů EU společně s Rakouskem vytvořilo i Iniciativu tří moří, známou i jako Jadersko-baltsko-černomořská iniciativa, jako další dimenzi na zatahování USA, Ruska a Číny do záležitostí Evropské unie ve svém důsledku rozmělňující jednotu Evropy. Je třeba dodat, že tato skupina sousedí se dvěma evropskými strategickými partnery Číny – Řeckem a Ukrajinou. Středoevropské Polsko, Maďarsko a Rakousko i balkánské země jako Řecko, Srbsko, Rumunsko a Moldávie jsou také součástí čínské strategické iniciativy Ekonomické pásmo Hedvábné stezky.

Aby privilegované vztahy Číny s Polskem nevytvořily ze 16ti postkomunistických zemí mocenskou základnu Polska, které by svého postavení mohlo zneužít i proti zájmům Číny, tato velmoc si vybírá i další země z regionu na oslabení polského a posílení čínského vlivu. Po navázání strategického partnerství s klíčovými spojenci Ruska v regiounu – Řeckem (2006) a Srbskem (2009) potřebovala Čína získat některého člena Evropské unie v regionu.

Podobně jako to v minulosti dělala v Arabském světě, v Latinské Americe nebo v Subsaharské Africe, nevybrala si Čína jako první zemi, která s ní nejvíce sympatizuje, ale zemi, která má potenciál co nejvíce narušit spojenecké svazky s konkurenty Číny díky své prozápadní orientaci a velké ekonomické síle. Za svého strategického partnera si tak Čína nevybrala ani Orbánovo Maďarsko, ale ani Rumunsko nebo Lotyšsko, které se podbízely. Vybrala si zemi, která patří mezi nejvíce prozápadní a hospodářsky nejvýkonnější země v regionu – Českou republiku. S ní navázala Čína strategické partnerství na jaře 2016.

Česká republika získává v rámci svého strategického partnerství s Čínou různá privilegia na úkor svých sousedů, ale i na úkor jednoty národů Evropy. Má se stát finančním centrem pro střední a východní Evropu, koordinátorem skupiny 16+1, jakož i významným evropským uzlem čínských strategických iniciativ: Ekonomického pásma Hedvábné stezky a Námořní hedvábné stezky.

7. Snahy o rozbití jednoty ve východní Evropě

Zatímco hlavní západní výspou čínského Ekonomického pásma Hedvábné stezky je druhé největší ruské město Sankt Petěrburg (bývalý Leningrad), klíčový pro Námořní hedvábnou stezku je řecký přístav Pireus nacházející se v blízkosti Suezského průplavu. Stěžejním čínským projektem na rozbití jednoty národů Evropy a propojení své Námořní hedvábné stezky a Ekonomického pásma Hedvábné stezky je vysokorychlostní železnice Pireus-Budapešť-Sankt Petěrburg, která má vést územím Iniciativy tří moří. Z tohoto hlediska hrají klíčovou roli strategická partnerství s Řeckem a Srbskem a poloha maďarského hlavního města Budapešti jako napojení na infrastrukturu Evropské unie.

Geopolitika čínsko-ruského strategického partnerství rozlišuje mezi tzv. unipolárními a multipolárními sílami. Podle ní unipolární síly představují Spojené státy a jejich spojenci, především Japonsko, Turecko, Velká Británie a státy západní Evropy. Její multipolární síly zase představují Čínu, Rusko a jejich blízké spojence. Jak již bylo řečeno, jejich pojem „multipolarita“ není skutečnou multipolaritou, ve které by se počítalo i s Indií, Evropskou unií, Japonskem, uskupeními ASEAN nebo jihoamerickým MERCOSUR. Multipolaritu využívají pouze jako maskování pro americko-čínskou bipolaritu nebo americko-rusko-čínskou tripolaritu, na přilákání občanů zemí frustrovaných americkým vůdcovstvím ve světě.

Ve snaze rozbít jednotu zemí Balkánu a jejich dobré sousedské vztahy nahradit vzájemnou rivalitou dnes geopolitika čínsko-ruského strategického partnerství rozděluje Balkán na čtyři části. Kromě klíčového Jižního Balkánu (Řecka) to jsou Západní, Střední a Východní Balkán. Východní Balkán tvoří Rumunsko a Bulharsko – země „ovládané sílami unipolarity“ (EU a NATO). Podobně Západní Balkán tvoří Chorvatsko, Muslimsko-chorvatská federace v Bosně, Albánie a Kosovo – země rovněž „pod vládou sil unipolarity“ (EU a NATO). Naopak Střední Balkán, tvořený Srbskem, Republikou srbskou v Bosně, Makedonií a Černou Horou je pro ně „územím sil multipolarity“. Řecko, Srbsko a Makedonie jsou tedy klíčovými zeměmi čínského koridoru Pireus-Budapešť a jako pravoslavné země se je snaží Čína oddělit od zbytku Evropy prostřednictvím svého klíčového spojence Ruska.

Rusko již v roce 2009 během ukrajinské plynové války pochopilo, že může svůj vliv šířit pomocí plynovodů. Již dvakrát se snažilo v oblasti Balkánu uplatnit svou plynovou diplomacii. Nejdřív projektem South Stream (2007-14), který měl vést z ruského pobřeží pod Černým mořem do Bulharska a přes Srbsko, Maďarsko a Slovinsko do Rakouska. Projektu zabránilo Bulharsko a Evropská unie, jež podpořila vlastní projekty – Nabucco (z Turecka přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska) a White Stream (z Gruzie přes Černé moře, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko do severní Itálie).

Po krachu South Streamu Rusko pochopilo, že je schopno své záměry prosadit pouze ruka v ruce s Čínou. Naopak Čína může právě ve východní Evropě kompenzovat Rusko za to, že si z bývalých ruských satelitů Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Mongolska postupně vytváří satelity vlastní. Následoval ruský projekt Balkan Stream (2015-16), jenž měl z oblasti tureckého Istambulu vést přes Řecko, Makedonii, Srbsko a Maďarsko do Rakouska, tedy po podobné trase jako čínská vysokorychlostní železnice Pireus-Budapešť. Kvůli velkým protivládním protestům v Makedonii je ale projekt ohrožen. Nejnovějším pokusem Ruska je tak plynovod Poseidon z Turecka přes Řecko přímo do jižní Itálie, jenž konkuruje evropskému Trans-jaderskému plynovodu (TAP) z Turecka přes Řecko a Albánii do Itálie.

8. Hrozící rozbití Evropské unie

Dvanáct členských států Evropské unie, které jsou součástí Iniciativy tří moří, společně s dalšími pěti balkánskými zeměmi zúčastňujícími se pročínských Summitů 16+1 a s Řeckem tvoří kostru čínsko-ruské ofenzivy proti jednotě národů Evropy a s cílem rozložit Evropskou unii.

V případě, že by se povedlo Evropskou unii rozbít, Evropa se může znovu ocitnout rozdělená mezi sféry vlivu regionálních mocností. Řecko je pro Čínu klíčovým opěrným bodem a koncovou destinací Námořní hedvábné stezky, proto by Rusku nezůstávalo než jej přenechat do zájmové sféry Číny. Čína, aby svého klíčového „mladšího bratra“ Rusko odškodnila za jeho bývalé satelity Mongolsko, Kazachtán, Kyrgyzstán a Tádžikistán, by zřejmě Rusku přenechala země jako Slovensko, Srbsko, Makedonii nebo pobaltské státy. Současně ale Čína může Rusko držet v šachu díky svým strategickým partnerstvím s Řeckem kontrolujícím jižní cestu z Černého moře a s Dánskem (od roku 2008) kontrolujícím severní cestu z Baltského moře. Naopak pro Turecko jsou klíčové čtyři balkánské země – Bulharsko, Albánie, Kosovo a Bosna.

Mezi mocnosti, které by se přihlásily o svůj díl v Evropě, by tak určitě patřily nejen Německo, Rusko, Velká Británie a Spojené státy, ale i Turecko a Čína. Česka by se takové rozdělení bytostně dotýkalo, protože hranice mezi německou a ruskou zájmovou sférou by zřejmě vedla po hřebenech Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat a oddělovala by Česko od svého nejbližšího spojence Slovenska. Zůstává otázkou, zda je takovéto nové rozdělení Evropy snem českých přisluhovačů strategického partnerství Krtečka a Pandy.