Jak velmoci zradily Kurdy a Asyřany: Velká čtyřka, 1923

Tzv. Velká čtyřka vítězných mocností, Británie, Francie, Itálie a Japonsko, zradila Kurdy a Asyřany podpisem nové mírové smlouvy s Tureckem v červenci 1923 v Lausanne, která nahradila mírovou smlouvu ze Sévres.

Horní Mezopotámie: britsko-francouzsko-japonsko-italská zrada Kurdů a Asyřanů

Mocnosti Velké čtyřky v Lausanne obětovaly Kurdy a Asyřany za zisk Turecka jako nárazníkové země proti komunistickému Sovětskému svazu.

Podle článku 64 mírové smlouvy ze Sévres měli Kurdové horní Mezopotámie rok po získání autonomie právo ucházet se o vytvoření nezávislého Kurdistánu. Článek 64 zase garantoval menšinová práva v Kurdistánu pro křesťanské Asyřany.

Na rozdíl od ostatních Centrálních mocností poražených v první světové válce – Němců, kteří byli mocnostmi Dohody donuceni respektovat mírovou smlouvu z Versailles, Rakušanů donucených respektovat smlouvu ze Saint Germain, Maďarů donucených respektovat smlouvu z Trianonu a Bulharů donucených respektovat smlouvu z Neuilly, Turci nadále odmítali akceptovat mírovou smlouvu ze Sévres, umožňující nezávislost Arabů, Arménů a Kurdů a autonomii Asyřanů. Za základ jakékoli mírové smlouvy považovali status-quo podle příměří z Mudros.

Poté, co se USA izolovaly z mezinárodní scény, nastaly pro Kurdy a Asyřany další nepříznivé okolnosti. V Itálii, členské mocnosti vítězné Velké čtyřky, se v říjnu 1922 chopili moci Mussoliniho fašisté. V říjnu 1922 také pádem Vladivostoku Leninovi bolševici definitivně zvítězili v ruské občanské válce a v prosinci byl vytvořen čtyřčlenný Sovětský svaz. Kromě lhostejných USA tak Britové a Francouzi získali dvě nepřátelské mocnosti.

Navíc Francie byla hospodářsky a sociálně rozvrácena v důsledku bojů první světové války s Němci a zrazena Británií, která ji v rozporu se smlouvou Sykes-Picot odmítla odevzdat ropná pole v Mosulském vilajetu. Vzdala se nejen obhajoby arménské domoviny v Cilícii podle dohody Sykes-Picot, ale dokonce i obhajoby kurdské domoviny v severní Mezopotámii, k níž ji zavazovala mírová smlouva ze Sévres. Nakonec v říjnu 1921 Francie podepsala s Tureckým státem smlouvu z Ankary, která ji zbavila jakýchkoli závazků vůči Kurdům, Asyřanům nebo Arménům mimo Sýrie. Dále, území Arménie podle mírové smlouvy ze Sévres dobyli turečtí nacionalisté a ruští bolševici a rozdělili si jej mezi sebou. Vůle mocností prosadit vítězný mír tak klesla na nulu.

Británie, Francie, Itálie a Japonsko ale Kurdy a Asyřany zradily. Místo toho, aby prosazovaly aspoň nejdůležitější body mírové smlouvy, podepsaly v červenci 1923 s novým Tureckým státem novou Smlouvu z Lausanne, která Kurdy i Asyřany o svá práva připravila. Byla to také zrada bodu XII z tzv. Čtrnácti bodů amerického prezidenta Wilsona z ledna 1918, který požadoval autonomní vývoj národností Osmanské říše.

Velmoci obětovaly osud celých národů – Kurdů, Asyřanů a Arménů, na oltář geostrategických zájmů. Po vítězství bolševiků v ruské občanské válce a vytvoření Sovětského svazu v prosinci 1922 tak velmoci získaly Turecko jako nárazníkový stát mezi bolševickým Sovětským svazem a zbytkem světa.

Mosulský vilajet: britská zrada Kurdů

Velká Británie zradila Kurdy v období mezi mírovými smlouvami ze Sévres a Lausanne. V Mosulském vilajetu nepokračovala v politice diktované smlouvou ze Sévres. Snažila se Mosulský vilajet s kurdsko-asyrskou většinou buď připojit k arabskému Iráku, nebo rozdělit mezi Irák a Turecko. Kurdské vůdce vehnala Británie do rukou turecké panislámské propagandy a jediné, co ji zajímalo, byl zisk ropy a její doprava z Kirkúku do Perského zálivu.

Po porážce nezávislých kurdských knížectví Hakkari, Során a Babán v roce 1847 existovaly na území Mosulského vilajetu dva ejalety (pašaliky): arabský ejalet al-Džezíra s hlavním městem Mosul (1867 připojen k Bagdádu) a kurdský ejalet Şehrizor s hlavním městem Kirkuk. Tyto byly sloučeny do centralizovaného a záměrně mnohonárodnostního Mosulského vilajetu až v roce 1878 v rámci modernizační reformy Tanzimat.

(Poznámka pro ty, kdo si pletou Irák a Írán: V Mezopotámii tradičně existoval region Iraq Arabí (tzn. Arabský Irák), jemuž odpovídá dnešní střední a jižní Irák. V Persii, tj. dnešním Íránu zase existoval tradiční region Iraq Ažamí (tzn. Perský Irák, neboli starověká Médie), jemuž dnes přibližně odpovídá území provincií Hamadan, Markazi a Qom. Památkou na Perský Irák je název města Arak, sídla provincie Markazi.)

Mosulský vilajet se v průběhu listopadu 1918, v týdnech následujících po příměří z Mudros, které ukončilo účast Osmanské říše v první světové válce, dostal do rukou Velké Británie. Vilajet zahrnoval tři sandžaky (kraje): Mosul, Kirkúk a Sulejmáníja. Většinu obyvatel Mosulského vilajetu tvořili Kurdové a menšiny Arabové, Turci (dnešní Turkomané) a křesťanští Asyřané.

Tady je dobré připomenout, že Kurdové, přestože se vyvinuli téměř v jednotný národ, na území Mezopotámie netvořili jednotnou lidovou masu. Kromě svého rozdělení do kmenů mluvili čtyřmi různými jazyky. V rámci Mosulského vilajetu byla hlavní jazykovou hranicí řeka Velký Záb. Další jazykovou hranicí je řeka Sirwan, která kdysi částečně tvořila hranici mezi vilajety Mosul a Bagdad.

• Severozápadně od řeky Velký Záb, v sandžaku Mosul, se nachází historický region Badinán s hlavními centry Duhok, Akre, Zakho, Amedi a Shikhan a východně od něj region Rewand s centrem Rawanduz. Západně od Mosulu zase region Sindžar. V Badinánu, Rewandu a Sindžaru mluvili Kurdové severokurdským jazykem Kurmanží, známým i jako Badinání. Dominantními kmenovými konfederacemi jsou Herki a Barzáni. Na rozdíl od jazyku Kurmanží v Turecku a Sýrii, kde se od Atatürkovy reformy používá latinka, v Mezopotámii se zachovalo používání persko-arabského písma u všech kurdských jazyků včetně Kurmanží.
• Mezi řekami Velký Záb a Sirwan se nachází historický region Során (někdy nazývaný Hazabán) s městy Erbil, Raniya, Koy Sanjaq a Shaqlawa a region Babán s městy Suleimania, Kirkuk, Kifri a Chamchamal. V Soránu a Babánu se mluví středokurdským jazykem Kurdí, známým i jako Sorání. Nejvýznamnějšími kmenovými konfederacemi jsou Džaf, Dizay, Šarán a kmeny Surči, Chošnaw, Ako, Belikan a Daudi.
• Kurdové jihovýchodně od řeky Sirwan mluví buď jihokurdštinou, nebo jazykem Gorání. Jihokurdština Bagdádského vilajetu s centry Khanaqin, Mandali a Shareban (al-Miqdadiyah) se jmenuje Fajlí. Nářečím jihokurdštiny mluví i kmen Kakai v Babánu mezi městy Kirkuk a Tuz Khurmatu, přestože v posledních desetiletích používají Kakajové převážně turkomanské nářečí.
• Jazyk Gorání se podstatněji liší od jazyků Kurmanží, Sorání a jihokurdštiny a je příbuzný s jazykem Zaza v Turecku. Přestože jádrovým územím jazyka je íránská provincie Kermánšáh, jazykem Gorání se mluvilo i v osmanské Mezopotámii. Jeho nářečím Hawramí se mluvilo v okolí města Halabja v sandžaku Sulejmáníja. Nářečím Bažalání se mluvilo v Bagdádském vilajetu východně od řeky Sirwan k hranicí s Íránem. Příbuzným nářečím mluví příslušníci konfederace Hamawand u města Chamchamal mezi Kirkúkem a Sulejmánijí. Nářečími Šabakí a Sarlí se mluví na Mosulských pláních mezi řekami Tigris a Velký Záb – centrem Šabaků je Bashiqa a u Sarliů město Eski Kalak, přičemž nářečí Šabakí je přechodem mezi jazyky Gorání a Zaza.

Iráčtí Kurdové také vyznávali pět různých náboženství.

• Většina Kurdů Kurmanží a Sorání vyznává sunnitský islám, přičemž převládají jeho mystické, dervišské podoby súfijských bratrství. Mezi Kurdy Kurmanží převažuje súfijské bratrství Nakšbandí a mezi Kurdy Sorání bratrství Kaderí.
• Výjimkou ze skupiny Kurmanží jsou Jezidé, žijící v regionu Sindžar a v regionu Ezidchán na Ninivských pláních okolo měst Ain Sifni a Lalish. Jezidé vyznávající jezidismus – synkretické náboženství spojující prvky islámu, křesťanství a starobabylonských kultů.
• Jižní Kurdové Fajlí jsou zase většinou šíitští muslimové.
• Z mluvčích jihokurdštiny tvoří výjimku Kakajové vyznávající jarsanismus. Jarsanismus je mystické monoteistické náboženství s prvky islámu a zoroastrismu, s konceptem reinkarnace a božských avatarů (sedmi archandělů).
• Někteří Kurdové Gorání (Bažalání, Hamawand, Sarlí) často vyznávají jarsanismus (Ahle Haqq), jiní (Hawramí) zase sunnitský islám.
• Z mluvčích jazyka Gorání tvoří výjimku Šabakové, kteří vyznávají šíitský islám.

Některé specifické skupiny Kurdů se ne vždy hlásí ke kurdskému národu.

• Mnozí Fajliové, Jezidé a Šabakové se nehlásí ke kurdskému národu a považují se za samostatné národnosti.
• Kakajové se zase často hlásí k Turkomanům.

Podle článku 27 odstavce 3 Smlouvy ze Sévres se území Mosulského vilajetu stalo součástí Mezopotámie. Nad ní získala podle Konference v San Remo z dubna 1920 mandát Velká Británie. Podle článku 64 Sévreské smlouvy měli ale Kurdové Mosulského vilajetu právo připojit se k budoucímu nezávislému Kurdistánu.

V srpnu 1921 vzniklo v Mezopotámii arabské království Irák pod britským mandátem, které ale nezahrnovalo Mosulský vilajet. Irácký král Fajsal, sám sunnita, požadoval vilajet pro Irák, aby tak převážně sunnitští Kurdové a Arabové vyvážili šíitskou většinu ve stávajícím Iráku. Tehdejší Irák totiž zdědil dva osmanské vilajety Bagdád a Basra. Zatímco v Bagdádském vilajetu byl podíl šíitských a sunnitských Arabů vyvážený, ve vilajetu Basra tvořili drtivou většinu obyvatel šíitští Arabové.

Po odchodu Američanů do mezinárodně politické izolace, převzetí moci v Itálii fašisty, rozdělení Arménie mezi Turecko a Rusko, vítězství bolševiků v ruské občanské válce a vytvoření Sovětského svazu a po francouzsko-tureckém smíření v Ankaře klesla vůle Britů prosazovat mírová ujednání ze Sévres na nulu.

Všechny tyto okolnosti byly pro Turky příznivé. Turecký stát tak vytrval ve svém požadavku na Mosulský vilajet. Svůj postoj opíral zejména o následující argumenty:

• V momentu podepsání příměří z Mudros, které ukončilo boje první světové války na všech osmanských frontách, byly britské jednotky 20-30 mil jižně od města Mosul, zatímco město bylo stále drženo osmanskými jednotkami.
• V klíčových městech Mosulského vilajetu – Kirkúk, Erbíl a Kifri tvořili Turkomané, turecky mluvící obyvatelé šíitského a sunnitského vyznání, naprostou většinu obyvatel.
• Odvolávali se také na muslimskou jednotu mezi Turky a Kurdy. Velká část nábožensky konzervativních Kurdů totiž byla na straně muslimského Turecka a jeho chalífy a proti "nevěřícím" Britům až do zrušení chalífátu v březnu 1924. Dokonce nejvlivnější kurdský politik Mosulského vilajetu, šejch Mustafa Barzanji, podnikl s tureckou podporou dvě protibritská povstání v květnu-červnu 1919 a v letech 1922-24, kdy se vyhlásil za krále všech Kurdů.
• V neposlední řadě Turecko velmi stálo o ropná pole v okolí Kirkúku v Mosulském vilajetu, jejichž vlastnictví se mělo stát základem budoucího rozvoje tureckého hospodářství.

Britové proti turecké pozici stavěli své vlastní argumenty:

• Důležitým byl strategický argument. Britové považovali velká města za nejdůležitější oporné body v Mezopotámii a význam venkovského obyvatelstva (vesměs Kurdů) podceňovali. Jihovýchodně od Mosulu byl pás tureckojazyčných měst jako Erbíl, Kirkúk a Kifri. Kdyby ponechali Mosul Turecku, obávali se, že by mu nic nebránilo ovládnout zmíněná tureckojazyčná města. Přitom město Kifri se nacházelo pouhých 50 mil od severní hranice Iráku a méně než 150 mil od samotného Bagdádu. Turecko by tak mohlo nepřetržitě ohrožovat existenci Iráku.
• Dále tu byly argumenty ekonomické. Niva řeky Eufrat v Mosulském vilajetu byla obilnicí Mezopotámie a Britové si bez ní nedokázali představit zásobování Bagdádu a potravinovou bezpečnost Iráku. Také ropná pole v Mosulském vilajetu byla klíčová a měla se stát základem irácké ekonomiky. A nakonec, Britové opomenuli nástup průmyslové a dopravní revoluce 20. století na Blízkém Východě a existující obchodní vazby mezi mosulským Kurdistánem a Bagdádem považovali za neměnné. Navíc, Mosulským vilajetem vedly hlavní obchodní a dopravní trasy do Sýrie a Palestiny a jejich přerušení by znamenalo rozpad obchodu mezi arabskými zeměmi.
• Dalším byla vratká pozice Hášimovců, vládnoucího rodu v novém Iráku. Během první světové války byl klíčovým spojencem Britů v oblasti Husajn bin Ali z rodu Hášimovců, šeríf Mekky a vůdce arabského povstání proti Osmanské říši. Byl také otcem budoucího krále Iráku Fajsala a budoucího krále Jordánska Abdulláha I. Vyhlásil se za krále všech Arabů a odmítl tak vymezení své hranice s Nedždem, které požadoval Abd-ul-aziz ibn Sa'ud, emír Nedždu a al-Hasy a budoucí zakladatel Saúdské Arábie. Britové požádali ibn Sa'uda o útok na pro-osmanský emirát Džebel Šammar pod vládou ibn-Rashida ve městě Ha'il, historického rivala Saúdů. Ovšem Husajn bin Ali, tehdy již oficiálně král Hidžázu, se mezitím se Šammarem smířil, což podnítilo další růst napětí mezi Nedždem a Hidžázem. Po první světové válce emirát al-Khurma, tvořící nárazník mezi Hidžázem a Nedždem, odmítl hášimovskou vládu, proto Hidžáz proti němu podnikl několik výprav. Hidžáz byl v květnu 1919 poražen vojsky Nedždu a jen britské ultimátum jej zachránilo před podmaněním Saudy. Husajn bin Ali považoval za britskou zradu, že umožnili Francouzům v červenci 1920 svržení jeho syna Fajsala z postu krále Sýrie, proto, na rozdíl od ibn Sa'uda, s Brity nepodepsal smlouvu o protektorátu. Mezitím emír ibn Sa'ud v roce 1921 dobyl Šammar a vyhlásil se za sultána Nedždu. V roce 1922 donutil pobřežní idrísovský emirát Asír, ležící mezi Hidžázem a Jemenem, aby se stal saúdským protektorátem. Poté se začal ibn Sa'ud se svými wahábistickými milicemi Ichwán připravovat na invazi do Hidžázu, který v roce 1919 nedobyl jen díky britskému ultimátu. Británie přitom měla smluvní závazek se Saudy a nemohla tak bránit Hidžáz, jehož král smlouvu o ochraně odmítal. Za této situace, kdy Hášimovci ztratili Sýrii a hrozila i ztráta Hidžázu, si Británie nemohla dovolit oslabení pozice Fajsala, hášimovského krále Iráku a Husajnova syna. Fajsal, přestože byl Arab, byl iráckými kmeny vnímán jako cizinec a vládl jen od srpna 1921. Tehdy byl Mosul po Bagdádu a Karbalá třetí největší město v britském mandátu Mezopotámie a po egyptské Káhiře a Alexandrii, syrském Damašku, Aleppu a Bejrútu a iráckém Bagdádu a Karbalá osmé největší arabské město bývalé Osmanské říše. Britové se proto obávali, že kdyby Fajsal nezískal Mosul, mohli Hášimovci ztratit prestiž v Iráku a jejich pádem by Britové ztratili prestiž v celém arabském světě.

• Důležitým byl i etnický argument. I když Arabové tvořili v Mosulském vilajetu menšinu, Mosul bylo převážně arabské město. Byli tu ale hlavně Kurdové. Přestože Britové již ztratili vůli respektovat mírovou smlouvu ze Sévres, zejména její ujednání týkajících se nezávislosti Kurdů a autonomie Asyřanů, stále se cítili být vázáni smlouvou ze San Remo z dubna 1920, která je pověřovala udělit Kurdům autonomii v rámci jejich mandátu v Mezopotámii (dnešním Iráku). Poté co turečtí nacionalisté porazili Francii, bojující za Kurdistán v severní (dnes turecké) Mezopotámii, a poté co potlačili kurdské povstání v Dersimu a Kocgiri, Britové již tušili, jak se Turecký stát v budoucnu postaví k právům Kurdů.
• A nakonec náboženský argument. Významnou část obyvatel Mosulského vilajetu tvořili křesťané, především Asyřané. Jejich část sem uprchla po asyrské genocidě z území Turecka a Íránu. Tvořili také kostru britské mezopotámské legie. Kromě Mosulu byli soustředěni v oblastech Zakho, Dahok a Simele severně od Mosulu a na Ninivských pláních východně od města. Všechny tyto oblasti by se v případě pádu Mosulu octly v Turecku. Britové se obávali, že by to vyvolalo novou genocidu Asyřanů a velkou křesťanskou uprchlickou vlnu do Británie.

Britové nabízeli Turkům i několik kompromisních řešení:

• Britové nabízeli Turecku podíl na zisku z ropných polí v Mosulském vilajetu, podobně jako je měla získat francouzská Sýrie.
• Nabízeli, že by si Kurdové a Turkomané v Mosulském vilajetu zachovali náboženskou svrchovanost konstantinopolského chalífy. Poté, co turecké Velké národní shromáždění v listopadu 1922 zrušilo osmanský sultanát a dosavadní sultán a chalífa Mehmed VI. musel do exilu, zvolilo chalífou (vůdcem všech muslimů) jeho syna, Abdülmecida II.
• Dokázali si představit, že by turkomanské obyvatelstvo Kirkúku, Erbílu a dalších měst dostalo v Iráku speciální status a speciální práva.

Na konferenci v Lausanne, jež měla ukončit tzv. Tureckou válku za nezávislost, nepopírali kurdskou většinu v Mosulském vilajetu ani Turci (55% usazených obyvatel podle Ismeta paši), ani Britové (57% obyvatel podle lorda Curzona), ani Iráčané (62% podle sčítáni lidu). Přesto jednali pouze o jeho připojení buď k Turecku nebo k Iráku, nikoliv o kurdské samostatnosti.

(K následujícím mapám je dobré uvést několik poznámek. Městské, turecky mluvící Araby a Kurdy považovaly turecké statistiky za Turky. Turecké statistiky také nezohledňovaly kočující Araby a Kurdy, zatímco britské započítávaly ty kočovníky, kteří trávili v Mosulském vilajetu většinu roku. Turecké statistiky také nezohledňovaly ty křesťanské Asyřany a Armény, kteří se po čistkách v Turecku a Íránu uchýlili pod britskou správu do Mosulského vilajetu.)

Přestože konference v Lausanne nepřinesla definitivní rozhodnutí o tom, zda bude Mosulský vilajet patřit k Turecku nebo k Iráku, a zůstal tak jedinou spornou částí tureckého pohraničí, velmoci definitivně opustily myšlenku nezávislého Kurdistánu. A to nejen na kurdských územích severní Mezopotámie teď již okupovaných Tureckem, ale ani v Mosulském vilajetu, který stále nebyl ani v moci Turecka, ani Iráku, ale Britů a je podporujících asyrských milicí. Chování velmocí lze označit za hyenismus, když se zřekly Kurdů a Asyřanů ve prospěch imperiálních zisků Turků a Arabů.