Blud o neutralitě

23. 05. 2019 10:00:53
Ve volební kampani do Europarlamentu se setkáváme se spoustou bludů a jedním z nich je i blud o tom, že bychom měli být neutrální zemí.

Pokusím se na následujících řádcích uvést několik příkladů neutrálních zemí ve 20. a 21. století a stručně popsat jejich osudy. Ty většinou nebyly velmi dobré.

Je tu několik příkladů zemí, jejichž neutralitu sousední velmoci prostě odmítly respektovat: Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Írán nebo Panama.

Následují příklady monarchií, jejichž králové vytrvale bruslili na hraně propasti mezi Východem a Západem, až do té propasti po několika desetiletích upadli a výsledkem byly vleklé občanské války a pozice mezi nejchudšími zeměmi mimo Afriku: Kambodža, Afghánistán a Laos.

V seznamu nesmějí chybět dvě země, které ve snaze získat nezávislost (Rakousko) nebo ji neztratit (Finsko) byly nuceny se Sovětskému svazu nedobrovolně zavázat k neutralitě.

Pak je tu Švédsko, které je oficiálně nejstarší neutrální zemí (od roku 1814), přesto v různých fázích své neutrality dělalo různé kompromisy s velmocemi a různým způsobem se svou neutralitou "švindlovalo".

Následuje Švýcarsko. Země, která neutralitou žila natolik, že po dlouhá desetiletí dokonce odmítala vstoupit do OSN, kde byly zastoupeny téměř všechny země světa.

Další země se svou neutralitou snažily nebo snaží svou bývalou koloniální mocnost donutit k tomu, aby je nechala na pokoji: Irsko a Moldávie. Ta první úspěšně, ta druhá nikoli.

Dále tu je skupinka zemí, které vyhlásily svou "trvalou" neutralitu ve strachu ze smrtelného obklíčení sousedními velmocemi: Turkmenistán a Mongolsko. Budoucnost ukáže, jestli se jim to povede.

Poslední skupinka se stala neutrální proto, že toužila po odzbrojení. Chtěla se zbavit buď jaderných zbraní (Ukrajina), nebo úplně všech zbraní (Kostarika). V případě Ukrajiny víme, jak to nakonec dopadlo.

Z těchto 23 příkladů plyne několik důležitých ponaučení. Země často vyhlašují svou neutralitu, když jsou ve vážném ohrožení života, podle hesla "tonoucí se stébla chytá". To je případ poloviny uváděných zemí: Finska, Irska, Moldávie, Litvy, Lotyšska, Estonska, Íránu, Afghánistánu, Kambodži, Laosu, Turkmenistánu nebo Mongolska. Někdy to země dostaly do vínka při svém zrodu, dokonce s velmocenskými garancemi, jako tomu bylo u Nizozemska, Belgie, Rakouska, Ukrajiny nebo Lucemburska, ale jen u naprosté menšiny byla tato jejich neutralita respektována. A většinou není velmocemi respektována ani "tradiční neutralita" - pokusily se o ni Dánsko, Norsko, Švédsko, Belgie i Nizozemsko, ale jedině Švédsko mělo to štěstí, že jej velmoci nakonec neokupovaly.

Ze všech 23 popisovaných zemí lze v podstatě jen o Švédsku a Švýcarsku říci, že měly štěstí a test jejich neutrality ve válce dopadl dobře. Přes tento happy end je třeba poznamenat, že nacistické Německo se připravovalo na okupaci obou dvou zemí a mohou zřejmě děkovat historické náhodě. Všechny ostatní země buď špatně pochodily, nebo se v jejich okolí zatím nevyskytla situace, která by jejich neutralitu skutečně otestovala. Nicméně z popisovaných případů plyne, že když se země odhodlá k neutralitě, i když je garantována velmocemi, podstupuje nesmírně velké riziko toho, že přijde o svoji svobodu, nezávislost, celistvost a spoustu lidských životů. Riziko neutrality je tak velké, že jen blázen může hazardovat s vlastní zemí a toto riziko podstupovat.

1. Nerespektovaná neutralita: Írán, Benelux, Skandinávie, Pobaltí a Panama

Írán vyhlásil v roce 1914 svou neutralitu v první světové válce. Přesto ji válčící strany nerespektovaly a íránským Kurdistánem i Ázerbájdžánem se proháněly jednotky Ruské říše i Osmanské říše. Po bolševické revoluci ji nerespektovalo ani Sovětské Rusko, které v červnu 1920 v íránském regionu Gílán na břehu Kaspického moře vytvořilo Perskou socialistickou sovětskou republiku. Rudá Persie kapitulovala až v září 1921.

V Evropě máme několik zemí, jejichž neutralitu velcí sousedé nerespektovali. Belgie a Lucembursko byly neutrálními zeměmi od oficiálního uznání své nezávislosti v roce 1839, kdy jim ji v Londýnské smlouvě garantovalo kromě Nizozemska pět velmocí: Velká Británie, Francie, Rusko, Rakouské císařství a Německý spolek. Přesto to Německé císařství nerespektovalo a na začátku první světové války je okupovalo a z jejich území zaútočilo na Francii. Lucembursko svou neutralitu obnovilo hned po první světové válce, v roce 1920, a Belgie v roce 1936, přesto se nevyhnuly okupaci od nacistického Německa v roce 1940.

Norsko vyhlásilo svou neutralitu společně se Švédskem, se kterým vstoupilo do personální unie, již ke konci Napoleonských válek, v roce 1814. Nizozemsko mělo, podobně jako Belgie a Lucembursko, svou neutralitu garantovanou pěti velmocemi Londýnskou smlouvou z roku 1839. Dánsko svou neutralitu vyhlásilo v roce 1864, po porážce od Pruska a Rakouska ve Druhé šlesvické válce. Přesto byly všechny tři země – Nizozemsko, Norsko i Dánsko v roce 1940 okupovány nacistickým Německem.

Estonsko a Lotyšsko, které se obávaly okupace ze strany Sovětského svazu, a Litva, v obavě z okupace ze strany Polska, vyhlásily svou neutralitu společně v listopadu 1938 na konferenci ministrů zahraničí v Rize, ještě dávno před Finsko-sovětskou válkou. Když Hitler v srpnu 1939 Litvu žádal, aby se zúčastnila německo-sovětského napadení Polska, a za odměnu ji nabízel vrácení Vilniusu okupovaného v roce 1920 Polskem, Litva svou neutralitu dodržela. Přesto byly všechny tři pobaltské země donuceny v září 1939 umožnit pobyt sovětských vojsk na svých územích a v červenci 1940 byly v souladu s nacisticko-bolševickým paktem Molotov-Ribbentrop Sovětským svazem anektovány. Následovala nacistická německá okupace v červenci 1941 a pak definitivní sovětská anexe v průběhu září až prosince 1944. Tyto původně neutrální země získaly zpět svou nezávislost až po dlouhých více než padesáti letech, když je v září 1991 uznal Sovětský svaz.

Panama. USA jednaly s Kolumbií o výstavbě kanálu přes Panamskou šíji, který měl propojit východní pobřeží USA s Kalifornií, již od 60. let 19. století, ještě před dokončením první transkontinentální železnice. Podle amerického Zákona o Panamském průplavu z roku 1902 pověřil americký prezident T. Roosevelt správou území stavby průplavu ministra války, ale Kolumbie odmítla navrhované podmínky. Proto USA v roce 1993 podpořily odtržení Panamy od Kolumbie, zahájily výstavbu průplavu a vyhlásily Panamské průplavové pásmo jako pás území o šířce 5 mil na obou stranách průplavu s výjimkou dvou největších panamských měst Panama City a Colón. V roce 1904 v Konvenci o šíjovém průplavu Panama zaručila Spojeným státům trvalé užívání Pásma. Pásmo rozdělovalo Panamu vejpůl, co komplikovalo komunikace a správu země. Proto propukly v letech 1958, 59, 62 a 64 násilnosti. V roce 1977 se americký prezident Carter domluvil s Panamou na převedení pásma pod panamskou suverenitu v roce 1979. Podle smlouvy se mělo území stát neutrálním pro všechny světové mocnosti. Tato neutralita ale nezabránila Spojeným státům, aby do země podnikly v roce 1989 invazi za účelem odstranění režimu Manuela Noriegy, který se stal hlavní překládkovou stanicí kolumbijských narkotik na cestě do USA a zabezpečil si krytí ze strany komunistické Kuby a Nikaraguy.

2. Neutrální lavírování se špatným koncem: Afghánistán, Kambodža a Laos

Afghánistán vznikl v roce 1919 jako nezávislý emirát po Třetí anglo-afghánské válce. Nacházel se na území, kde během celého 19. století probíhala studená válka mezi Velkou Británií (vlastnila Indii) a Ruskou říší (vlastnila většinu Turkestánu). Afghánistán vznikl jako stát z nouze na zbytkovém území, rozděleném napříč pohořím Hindúkuš, které ani Britové, ani Rusové nezačlenili do svých říší.

Afghánský král Mohamed Záhir Šáh (vládl 1933-73) vyhlásil na začátku druhé světové války neutralitu své země a během Studené války lavíroval mezi Sovětským svazem a USA. Ale povedlo se mu to jen do léta 1973, kdy jej svrhl jeho bratranec Mohamed Daúd Chán. Vyhlásil republiku a stal se jejím prezidentem. Afghánistán vedl agresivní nacionalistickou politiku, která skončila komunistickým převratem Nura Muhameda Tarakího v dubnu 1978. Ten byl svržen v září 1979 dalším komunistickým převratem v čele s Hafizulláhem Amínem. V prosinci obsadila Afghánistán sovětská vojska. Sesadila z vlády křídlo Chalk (Lid) afghánské komunistické strany a dosadila křídlo Parčam (Prápor) v čele s Babrakem Karmalem.

Afghánistán se dostal do občanské války, která trvá již čtyři desetiletí. Prvních deset let jako válka povstalců (mudžáhidů) proti sovětské okupaci, následovala léta války všech proti všem, pak pět let vlády islamistických extrémistů z Tálibánu a teď již osmnáct let války mezi proamerickou vládou podporovanou mnohonárodní vojenskou okupací a islamistickými povstalci z Tálibánu, al-Kajdá, Islámského státu a dalších organizací.

Kambodža byla až do roku 1953 společně s Vietnamem a Laosem součástí Francouzské Indočíny. Toto období je spojeno s vládou Norodoma Sihanuka, který vládl zemi nejdříve jako král (1941-55), poté jako premiér (1955-60), pak hlava státu (1960-70), později jako prezident Demokratické Kampučie za komunistického režimu Rudých Khmerů (1975-76) a nakonec zase jako král po skončení občanské války (1993-2004).

Sihanuk vyhlásil po vypuknutí Vietnamské války v roce 1955 neutralitu. Podobně jako afghánský král Záhir Šáh, dlouhá léta úspěšně lavíroval mezi USA, Sovětským svazem a maoistickou Čínou. Ke konci Vietnamské války se mu to ale nevyplatilo a po vypuknutí občanské války v roce 1968 byl v březnu 1970 svržen generálem Lon Nolem s podporou USA. Ten vyhlásil Khmerskou republiku, stal se jejím prezidentem a maršálem a vedl agresivní nacionalistickou politiku. Země byla v občanské válce a režim byl svržen v březnu 1975 válečným vítězstvím maoistických partyzánů. Rudí Khmerové pod vedením Pol Pota, Nuon Chea, Ieng Saryho a Khieu Samphana vyhlásili Demokratickou Kampučii a rozpoutali genocidu vlastního obyvatelstva, která patří mezi nejhorší v dějinách lidstva.

Režim Rudých Khmérů byl ukončen vietnamskou intervencí v dubnu 1978. Vietnamci dosadili prosovětskou komunistickou vládu pod vedením Pen Sovana a Heng Samrina a v zemi vypukla další krvavá občanská válka. V polovině 80. let se dostal k moci komunista Hun Sen, který pak zemi začátkem 90. let demokratizoval a přejmenoval ji na Kambodžský stát. Po skončení občanské války, v letech 1993-97 byl v čele koaliční vlády nového Kambodžského království spolupremiérem s královým synem Norodomem Ranariddhem, ale v roce 1997 provedl převrat a stal se diktátorem.

Laosu vládl po získání nezávislosti v roce 1953 nejdříve král Sisavang Vong (1946-59), poté jeho syn Sisavang Vatthana. Na začátku Vietnamské války, podobně jako Kambodža, vyhlásil neutralitu. Ta byla stvrzena v červenci 1962 Mezinárodní smlouvou o neutralitě Laosu oběma Vietnamy a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN včetně USA a Sovětského svazu. Čínu tehdy ještě v OSN zastupovala vláda Taiwanu. Přesto od roku 1959 zuřila občanská válka a komunistické milice Pathet Lao podporoval Severní Vietnam.

Poté, co v dubnu 1975 vojska Severního Vietnamu a jihovietnamského Viet Congu dobyla Saigon a Jižní Vietnam padl, v květnu skončila i občanská válka v Laosu vítězstvím Pathet Lao. Vůdce Pathet Lao, Kaysone Phomvihane, se stal předsedou Laoské lidové revoluční strany až do své smrti v roce 1992 a také premiérem země (poslední rok byl prezidentem republiky). Jeho loutkou byl tzv. Rudý princ, člen královské rodiny Souphanouvong, který byl prezidentem republiky až do roku 1991 a současně předsedou parlamentu do roku 1988. V zemi dodnes vládne komunistická diktatura a země se v posledním desetiletí stává vazalem Číny.

3. Neutralita z donucení: Rakousko a Finsko

Rakousko bylo jako součást nacistické Třetí říše po druhé světové válce v roce 1945 okupováno čtyřmi mocnostmi: Sovětským svazem (Dolní Rakousy a Burgenland), USA (Horní Rakousy a Salcbursko), Francií (Tyrolsko a Vorarlbersko) a Velkou Británií (Štýrsko, Korutany a Východní Tyrolsko), přičemž Vídeň byla rozděleno na pět okupačních sektorů skládajících se ze sedmi území: dvou sovětských, dvou britských, jednoho amerického, jednoho francouzského a jednoho mezinárodního (I. obvod uvnitř Ringu). V roce 1955 bylo podmínkou Sovětského svazu pro ukončení okupace, aby se nové Rakousko ve své Státní smlouvě zavázalo k neutralitě.

Finsko, poté co se v prosinci 1917 osvobodilo od Ruska, mělo vůči svému sovětskému sousedovi v meziválečném období proměnlivou politiku. Nejdříve spoléhalo na pomoc Německa proti bolševikům a po porážce Německa v první světové válce se zúčastnilo v letech 1918-20 intervence proti Sovětskému Rusku po boku mocností Dohody. V roce 1922, rok po skončení Polsko-sovětské války, podepsalo spojenectví s Polskem. Nakonec se stalo spojencem neutrálního Švédska, Dánska a Norska a v roce 1935 také samo vyhlásilo neutralitu.

Jeho neutralita ale nezabránila Sovětskému svazu, aby jej 30. listopadu 1939 napadl. Pouhé tři měsíce po začátku druhé světové války a pouhé dva měsíce po sovětské okupaci východní poloviny Polska. Zimní válka skončila Moskevskou mírovou smlouvou z března 1940, ve které Finsko ztratilo město Viborg, tehdy průmyslové srdce země, a Karelii, mýtickou pravlast Finů. Muselo Sovětskému svazu také pronajmout námořní základnu na poloostrově Hanko, 130 km západně od hlavního města Helsinki. Když v dubnu Švédsko umožnilo přesun nacistických jednotek přes své území za účelem napadení Norska, Sovětský svaz si také na Finsku vynutil přesun sovětských vojsk přes finské území (včetně Helsinek) na základnu Hanko.

Po vypuknutí války mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem se v prosinci 1941 přidalo i Finsko, aby získalo zpět území ztracená v Zimní válce. Po porážce Finska bylo v září 1944 podepsáno Příměří z Moskvy, ve kterém bylo obnoveno status-quo ze smlouvy z března 1940. Navíc se muselo Finsko vzdát svého jediného přístavu v Severním ledovém oceánu, Petsamo. Místo námořní základny Hanko muselo Sovětskému svazu pronajmout na 50 let poloostrov Porkkala, který byl na dostřel – pouhých 30 km od hlavního města Helsinki, a muselo umožnit přesun sovětských vojsk na základnu po finském území. Aby uniklo sovětské okupaci, muselo Finsko uvěznit a odsoudit některé politiky, mimo jiné Risto Rytiho, který byl coby premiér během Zimní války pro Finy symbolem vzdoru proti sovětské agresi.

Podle Pařížské mírové smlouvy z roku 1947 se muselo Finsko coby poražená země vzdát většiny svých ozbrojených sil. Zbaveno své obranyschopnosti, podepsalo v dubnu 1948 se Sovětským Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.

Aby si udrželo nezávislost a demokracii, muselo se ve smlouvě zavázat k tomu, že se bude bránit napadení ze strany Německa a jeho spojenců (v poválečné éře se tím myslely Spojené státy) proti Finsku nebo proti Sovětskému svazu přes území Finska a v případě potřeby mělo požádat Sovětský svaz o pomoc. Také se muselo zavázat k neúčasti ve velmocenských konfliktech a spojenectvích (těsně předtím, v březnu 1948, byla jako reakce na únorový komunistický převrat v Československu podepsána Bruselská smlouva mezi Británií, Francií a zeměmi Beneluxu o založení Západní unie (WUDO), která se stala o rok později zárodkem NATO).

Zahraniční politika Finska v souladu se smlouvou o přátelství se Sovětským svazem se jmenovala Paaskivi-Kekkonenova doktrína. Znamenala vynuceně-dobrovolnou neutralitu Finska, aby si tak udrželo shovívavost sousední velmoci a nezasahování do svých vnitřních záležitostí. Byla nazvána podle prezidenta Juho Kusti Paaskiviho (1946-56) a podle Urho Kekkonena, předsedy parlamentu (1948-50), premiéra (1950-53, 1954-56) a prezidenta (1956-82). V souladu s tím Finsko odmítlo Marshallův plán a také odmítlo vstoupit do Skandinávské obranné unie navrhované Dánskem, Norskem, Švédskem a Islandem. Finská média zavedla autocenzuru a nesměly se objevovat projevy kritizující Sovětský svaz.

Tato doktrína byla posměšně pojmenovaná termínem finlandizace. Díky dodržování této doktríny a prodloužení smlouvy v roce 1955 na dalších 20 let se Sovětský svaz (po Stalinově smrti) vzdal poloostrovu Porkkala již v roce 1956. V roce 1973 se Finsko stalo pozorovatelem komunistického hospodářského bloku RVHP. Finsko-sovětská smlouva byla pak prodlužována i v letech 1970 a 1983 a její platnost skončila až v roce 1992, kdy se Finsko chystalo na vstup do Evropské unie.

Rakousko a Finsko se přes svou neutralitu ochotně staly součástí Společné bezpečnostní a obranné politiky EU (CSDP), členy Evropské obranné agentury (EDA) a členy Permanentní strukturované spolupráce EU v oblasti obrany (PESCO). Finsko se navíc stalo tzv. Partnerem rozšířených příležitostí NATO (Enhanced Opportunities Partners, společně se Švédskem a Gruzií), které zabezpečuje plnou interoperabilitu armády s armádami NATO a účast na summitech NATO.

4. Podivná neutralita: Švédsko

Švédsko je oficiálně zemí s nejdelším nepřerušeným obdobím neutrality. Společně s Norskem, s nímž vstoupilo do personální unie, vyhlásilo neutralitu již koncem Napoleonských válek v roce 1814. Jeho neutralita vychází z traumatu roku 1812, kdy se nový korunní princ a bývalý Napoleonův maršál Bernadotte domluvil s ruským carem na odstoupení Finska Rusku, když Rusko podpoří Švédy v jejich nároku na získání dosud dánského Norska. Švédové ale Norsko získali až v roce 1814. V roce 1834 byla neutralita Švédska oficiálně vyhlášena švédským králem.

V První šlesvické válce (1848-51) švédští dobrovolníci podpořili Dánsko proti Prusku, ale švédská armáda zůstala na pozicích v dánském vnitrozemí. V Krymské válce (1853-56) Ruské říše proti Osmanské říši, podporované Francií a Británií, podepsalo Švédsko v roce 1855 s Británií a Francií spojeneckou smlouvu, do bojů ale nezasáhlo. V Druhé šlesvické válce švédský parlament, přes slib krále Karla XV., odmítl podpořit Dánsko v boji proti Prusku a Rakousku.

V první světové válce vedla část politické scény včetně královny politiku nakloněnou Německu. Po roce 1916 ale země přistoupila na přísnou neutralitu. Po vypuknutí války v Etiopii Švédsko iniciovalo vytvoření bloku severských neutrálních zemí za účasti Norska, Dánska, Finska, Nizozemska, Belgie, Estonska, Lotyšska a Litvy. Bohužel, z těchto devíti zemí zůstalo v roce 1940 bez německé nebo sovětské okupace jako jediné.

Hitler zvažoval invazi do Švédska a země byla nucena dovolit vojskům nacistického Německa přepravu jejich vojáků při okupaci sousedního Norska i při pomoci Finsku proti Sovětskému svazu. Švédská železná ruda a ocel, které byly klíčové pro nacistickou válečnou mašinerii, se vyvážely během války ze švédského Laponska do Německa přes nacisty okupovaný norský přístav Narvik.

V letech 1948-49 Švédsko společně s Norskem, Dánskem a Islandem zvažovaly vytvoření Severské obranné unie. Finsko se kvůli obavám z reakce Sovětského svazu odmítlo připojit. Skandinávské země doufaly, že je vyzbrojí západní spojenci, ti ale pod sílícím tlakem Sovětského svazu potřebovali výzbroj sami pro sebe. Norsko chtělo výzbroj za každou cenu, proto vstoupilo do vznikajícího NATO, a přidalo se i Dánsko. Švédsko zůstalo stranou a vážně se zabývalo možností vývoje vlastních jaderných zbraní.

V 50. a 60. letech 20. století začala švédská rozvědka těsně spolupracovat s rozvědkami členů NATO a švédská obranná doktrína počítala s pomocí NATO v případě napadení země Sovětským svazem. V roce 1960 USA oficiálně poskytly obranné záruky Švédsku, ale tento fakt byl uchováván v tajnosti před švédskou veřejností až do roku 1994.

V roce 2009 Švédsko podepsalo s EU a se skandinávskými zeměmi sérii obranných smluv a společně se skandinávskými a pobaltskými zeměmi a Irskem vytvořilo bojovou skupinu EU Nordic Battlegroup. V roce 2011 se pod hlavičkou NATO zapojilo do vojenské intervence v Libyi. V rámci Evropské unie je členem Společné bezpečnostní a obranné politiky, Evropské obranné agentury a Permanentní strukturované spolupráce v oblasti obrany (PESCO). Švédsko se také stalo tzv. Partnerem rozšířených příležitostí NATO (Enhanced Opportunities Partners, společně s Finskem a Gruzií), které zabezpečuje plnou interoperabilitu armády s armádami NATO a účast na summitech NATO.

5. Neutralita vůči všem a všemu: Švýcarsko

Švýcarské spříseženství skládající se z členských kantonů získalo de-facto nezávislost na Svaté říši římské roku 1499. Pod hrozbou Třicetileté války vyhlásilo v roce 1647 neutralitu a v roce 1648 byla Westfálským mírem oficiálně uznána jeho nezávislost. Koncem 18. století bylo ale Švýcarsko považováno francouzskými revolucionáři za feudální a zpátečnické. Proto jej francouzská revoluční armáda roku 1798 "osvobodila" a byla vyhlášena Helvétská republika.

Okupaci ukončil Napoleon v roce 1803 a obnovil kantony a jejich Švýcarskou konfederaci jako klientský stát Francouzské republiky, později císařství. 9. června 1815 (9 dní před porážkou Napoleona u Waterloo) byla Vídeňským kongresem potvrzena nezávislost a neutralita Švýcarska, kterou garantovaly vítězné velmoci Velká Británie, Rusko, Prusko a Rakousko společně s královskou vládou Francie, která se měla vrátit po porážce Napoleona. Až v roce 1848 se Švýcarská konfederace stala federací.

Švýcarsko si udrželo svou neutralitu v první světové válce a Společnost národů, předchůdce OSN, jeho neutralitu potvrdila v roce 1920. Švýcarskou Ženevu si dokonce vybrala za svoje sídlo. Země byla ale Společností národů zavázána k tzv. "diferencované neutralitě", podle níž byla povinna dodržovat vyhlášené hospodářské sankce.

Ve druhé světové válce bylo Švýcarsko obklopeno třemi mocnostmi Osy: nacistickým Německem, fašistickou Itálií a vichistickou Francií. Přesto si udrželo neutralitu. Němci plánovali okupaci Švýcarska a země zmobilizovala 850 000 vojáků. Švýcarsko odmítalo pouštět přes svůj vzdušní prostor spojenecké bombardéry a jejich posádky zatýkalo. Jeho bankovní systém ale kolaboroval s nacistickým Německem.

Neutralita Švýcarska nebyla chápána jen ve vojenském, ale i v politickém smyslu. Proto se až do roku 2002 dokonce odmítalo stát členem OSN, přestože jedno ze čtyř sídel organizace je v Ženevě. Již předtím, v roce 1996, se ale stalo členem programu NATO Partnerství pro mír.

Odmítlo také vstoupit do Evropské unie, ale v roce 1960 bylo po boku Velké Británie jedním ze sedmi zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu (EFTA). Mezi lety 1973 a 1995 vstoupilo do EU (a jejího předchůdce, Evropských společenství) šest členů EFTA. V květnu 1992 podepsali zbývající čtyři členové EFTA (Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko) smlouvu s EU o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EEA) jako území, které se řídí většinou pravidel EU pro společný trh.

Švýcarsko ale smlouvu jako jediné neratifikovalo, proto je dnes k Evropské unii a EEA vázáno řadou dvoustranných smluv. V roce 2004 podepsalo Švýcarsko také smlouvy o vstupu do Schengenského prostoru a v roce 2008 se stalo jeho členem. Dokonce je od roku 2012 nehlasujícím členem Evropské obranné agentury (EDA, společně s Norskem, Ukrajinou a Srbskem), která je agenturou Evropské unie určenou k integraci v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky EU.

Nevýhodou nečlenství Švýcarska (i Norska a Islandu) v EU je fakt, že se musí řídit spoustou pravidel pro fungování Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru a Evropské obranné agentury, přestože o těch pravidlech nemůže spolurozhodovat.

6. Neutralita proti bývalé mateřské velmoci: Irsko a Moldávie

Irští separatisté proklamovali neutralitu své země ještě před vznikem Irského svobodného státu v roce 1922. Dívali se na ní specificky, podle hesla "čím hůře pro Británii, tím lépe pro Irsko", tedy že by se Irsko mohlo eventuálně přiklonit na stranu nepřátel Velké Británie, se kterou svedlo válku za nezávislost. V rove 1939 oficiálně vyhlásilo svou neutralitu mezi Velkou Británií a nacistickým Německem, ale obě dvě velmoci kalkulovaly s jeho případnou preventivní okupací. Po válce Irsko odmítlo vstoupit do NATO s odůvodněním, že do stejné vojenské aliance s Velkou Británií je ochotno vstoupit jen v případě irského sjednocení (tj. připojení britského Severního Irska k Irské republice).

Irsko se, přes svou neutralitu, stalo součástí Společné bezpečnostní a obranné politiky EU (CSDP), členem Evropské obranné agentury (EDA) a členem Permanentní strukturované spolupráce EU v oblasti obrany (PESCO).

Moldávie změnila v srpnu 1989 psaní moldavštiny z azbuky na latinku a přijala tak stávající rumunskou abecedu. V únorových volbách roku 1990 jasně zvítězila Národní fronta. V červenci parlament vyhlásil suverenitu Moldávie, za státní vlajku schválil rumunskou trikoloru, za státní hymnu stávající rumunskou hymnu a v zemi se rozmohlo hnutí za znovusjednocení s Rumunskem.

To vyvolalo nevoli národnostních menšin a v září vznikla východně od řeky Dněstr samozvaná Podněsterská sovětská socialistická republika. Zatímco Moskva podporovala povýšení dosavadních autonomních republik (např. Tatarstánu, Baškortostánu, Karelie nebo Jakutska) na sovětské socialistické republiky na základě ústavních zákonů přijatých v letech 1989 a 1990, vyhlášení Podněsterské SSR Moskva neuznala s odůvodněním, že není právním nástupcem žádného dosavadního autonomního útvaru. Moldávie tak nadále považovala Podněstří za svou součást a v říjnu 1990 vyslala asi 20 000 nacionalistických dobrovolníků, aby potlačili separatisty v Podněstří. Vypukla mezi nimi válka.

Mezitím se Sovětský svaz rozpadl a Rusko uznalo nezávislost Moldávie (včetně Podněstří). V červenci 1992, když hrozilo obsazení Podněstří moldavskými vojsky, podnikla 14. ruská armáda protiofensivu a zabránila tak připojení Podněstří k Moldávii. Moldávie přijmula v roce 1994 novou ústavu, ve které vyhlásila svou neutralitu. Tím se snažila jasně vyjádřit, že část jejího území je okupována ruskou armádou, a dotlačit Rusko k odvelení své armády z Podněstří. Aby to nevypadalo jako otevřená okupace, 14. ruská armáda se v roce 1995 přejmenovala na Operační skupinu ruských vojsk v Moldávii. Od té doby se zachovalo status-quo.

V roce 1997 Moldávie, společně s Gruzií, Ukrajinou a Ázerbájdžánem založila skupinu GUAM, později nazvanou Organizace pro demokracii a hospodářský rozvoj (v roce 1999 se jejím členem stal i Uzbekistán, když vystoupil z Taškentského paktu; tehdy se skupina jmenovala GUUAM; v roce 2005 ji Uzbekistán znovu opustil a vstoupil do Taškentského paktu). GUAM měl být sdružením postsovětských zemí, které chtěly vzdorovat dominanci Ruska.

7. Neutralita v obklíčení: Turkmenistán a Mongolsko

Turkmenistán získal nezávislost rozpuštěním Sovětského svazu v prosinci 1991. Následně 11 bývalých členských států SSSR (s výjimkou Gruzie, Estonska, Lotyšska a Litvy) založilo Společenství nezávislých států. Turkmenistán (ani Ukrajina) ale založení neratifikoval a nestal se jeho oficiálním členem. V prosinci 1993 byla po občanské válce donucena vstoupit i Gruzie.

V květnu 1992 šest post-sovětských zemí – Rusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán podepsaly Taškentský pakt zakládající Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti. V následujícím roce se přidaly Bělorusko, Ázerbájdžán a Gruzie a v roce 1994 tak tento vojenský spolek přátel Ruska vznikl.

Turkmenský diktátor Saparmurat Nijazov "Türkmenbaşy" (1985-2006) považoval zejména přistoupení sousedního Ázerbájdžánu a donucení Gruzie vstoupit za ohrožení bezpečnosti své země. Země se nacházela mezi čtyřmi mocnostmi: přímo sousedila s Íránem; sousedila s členy Taškentského paktu, jehož hegemonem bylo Rusko; navíc v Turkestánu rozšiřovalo své sítě jazykově a kulturně příbuzné Turecko zejména pomocí Mezinárodní organizace turkické kultury založené v roce 1993; a nakonec Čína začínala spřádat své plány na ekonomickou expanzi do střední Asie.

Türkmenbaşy, jehož země se octla v takovém smrtelném sevření a obával se, že by tyto velmoci mohly chtít ovládnout ložiska turkmenského zemního plynu, proto na Valném shromáždění OSN v roce 1995 oficiálně vyhlásil trvalou neutralitu Turkmenistánu. A věděl, co dělá: po 11. září 2001 přibyla do blízkosti Turkmenistánu pátá velmoc, Spojené státy americké, které okupovaly území sousedního Afghánistánu.

Mongolsko bylo původně součástí většího Mongolska, které bylo součástí Čínské říše za mandžuské dynastie Čching. Dělilo se na Vnitřní Mongolsko na jihu a Vnější Mongolsko na severu. Po pádu čínského císařství vyhlásilo Mongolsko v roce 1911 nezávislost. Pouze Vnějšímu Mongolsku se ale povedlo nezávislost zkonsolidovat, zatímco Vnitřní Mongolsko bylo obsazeno čínskými republikánskými vojsky. V roce 1915 Čína a Rusko garantovaly autonomii Vnějšího Mongolska a po střídavé ruské a čínské okupaci vyhlásilo (Vnější) Mongolsko znovu nezávislost v roce 1921.

Severozápadní část Mongolska byla v roce 1912 obsazena ruskou armádou a vznikla zde Urjanchajská republika, po vítězství bolševiků v roce 1921 přejmenovaná na Lidovou republiku Tuva a v roce 1944 anektovaná do Sovětského svazu.

V oblasti Bajkalu obydlené Mongoly vytvořil Sovětský svaz v roce 1923 Burjatsko-Mongolskou autonomní republiku. Stalin ve 30. letech zvažoval možnost anexe nezávislého Mongolska a Burjatsko-Mongolskou ASSR si držel jako loutkovou republiku pro budoucí anexi – podobně, jako to udělal s Karelo-Finskou SSR před Zimní válkou s Finskem a s Moldavskou ASSR před anexí rumunské Besarábie. V roce 1937 ale od plánu upustil a nechal od Burjatsko-Mongolské ASSR postupně oddělit téměř polovinu jejího území.

Vnitřní Mongolsko bylo v létě 1939 okupováno Japonskem, které tu vytvořilo loutkový mongolský stát Mengdžiang (Mongukuo), známý i jako Mongolská sjednocená autonomní vláda. V létě 1939 se Japonsko pokusilo zabrat i Vnější Mongolsko, ale zabránila mu v tom sovětská vojska. Mongukuo přetrvalo až do porážky Japonského císařství v roce 1945, kdy se Vnitřní Mongolsko stalo znovu součástí Číny.

Sice se v roce 1924 (Vnější) Mongolsko přejmenovalo na Mongolskou lidovou republiku, její vůdce Chorlúgín Čoibalsan ale odmítal kolektivizaci a neměl dobré vztahy se Sovětským svazem. Až po jeho záhadné smrti v roce 1952 se Sovětům povedlo v Mongolsku vybudovat autentickou komunistickou diktaturu. Poté mohla být konečně v roce 1958 i Burjatsko-Mongolská ASSR přejmenována na Burjatskou ASSR.

Mongolsko ale mělo vážné problémy se svým přijetím do OSN v roce 1955. Tehdy ještě křeslo stálého člena Rady bezpečnosti jménem Číny držela nacionalistická Čínská republika (Kuomintang) sídlící na Taiwanu. Ta, na rozdíl od komunistické Čínské lidové republiky, odmítala uznat nezávislost komunistického Mongolska. Stalo se tak až v roce 1961 po závazku Sovětského svazu, že uzná členství Mauritánie a všech dalších nových států v Africe.

V prvních třech měsících roku 1990 proběhla v Mongolsku demokratická revoluce. Politici ale záhy zjistili, že se Mongolsko nachází v nepříjemném geopolitickém objetí mezi Ruskem a sílící Čínou. Přesto se snaží uniknout aspoň částečně z tohoto objetí. Za tímto účelem splétají různá propojení na jiné země včetně blízkých vztahů s USA, Japonskem a Jižní Koreou.

Mongolové si také uvědomují asimilační a kolonizátorskou politiku obrovitých sousedů: většinu obyvatel Vnitřního Mongolska již dnes tvoří Číňané a většinu obyvatel Burjatska zase Rusové. Ve snaze zabránit případné okupaci ze strany Číny nebo Ruska, s níž mají Mongolové bohaté historické zkušenosti, země v roce 2012 vstoupila do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (přestože je od Evropy vzdálena tisíce kilometrů) a v roce 2015 vyhlásila na půdě Valného shromáždění OSN svoji neutralitu.

8. Demilitarizovaná neutralita: Kostarika a Ukrajina

Kostarika. Když v prezidentských volbách v roce 1948 zvítězil opoziční kandidát Otilio Ulate nad bývalým prezidentem Rafaelem Ángelem Calderónem Guardia (1940-44), parlament prohlásil, že volby byly zmanipulované, a anuloval je. To vyvolalo na jaře 1948 ozbrojené povstání Josého Figuerese Ferrera proti vládě Teodora Picada Michalského a vzplála občanská válka, která si za 44 dní vyžádala 2000 obětí. Po rychlém vítězství povstalců se v listopadu stal Figueres prezidentem a po roce odevzdal úřad zvolenému prezidentu Ulatemu. Kostarická armáda byla rozpuštěna, země vyhlásila neutralitu a stala se nejstabilnější demokracií ve střední Americe.

Ukrajina ve své deklaraci suverenity v červenci 1990 vyhlásila, že nechce být členem vojenských bloků a chce se zbavit jaderných zbraní. V únoru 1991 byla rozpuštěna Varšavská smlouva, přesto Ukrajina svůj záměr stát se neutrální zemí zopakovala v deklaraci nezávislosti v srpnu téhož roku. V prosinci 1994 na konferenci OBSE v Budapešti podepsala Ukrajina společně s Běloruskem a Kazachstánem memorandum, že přistupují ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (jinými slovy, že se jaderných zbraní vzdávají). Tři jaderné mocnosti, USA, Rusko a Velká Británie, poskytly těmto třem zemím v tom samém memorandu záruky proti hrozbě použití síly proti jejich územní celistvosti a politické nezávislosti. K zárukám se připojila i Čína a Francie. V té době Ukrajina fyzicky ovládala třetí největší jaderný arzenál na světě po Rusku a USA, přestože operačně jej neřídila. Do roku 1996 se jaderných zbraní zbavila. V nové ústavě v roku 1996 země potvrdila svoji neutralitu. Přes všechny záruky i přes neutrální status byla část území Ukrajiny obsazena v únoru 2014 Ruskem. Později byly Krymská republika a město Sevastopol anektovány Ruskem a na území ukrajinského Donbasu vytvořilo Rusko dva loutkové státy, Doněckou a Luhanskou lidovou republiku. Ukrajina proto v roce 2014 svůj neutrální status z ústavy vypustila a vyhlásila, že se bude ucházet o členství v NATO.

Autor: Ladislav Garassy | čtvrtek 23.5.2019 10:00 | karma článku: 18.89 | přečteno: 1654x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jiří Žamboch

Prokazatelně lživý titulek o spotřebitelské náladě:

Titulek Seznam Zprávy: "Blbá nálada ustupuje, Češi se cítí ekonomicky nejlépe za tři a půl roku" znamená, že autor neumí napočítat do tří (let). Důkazem jeho lživosti jsou přitom informace přímo z článku.

29.3.2024 v 9:14 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 89 | Diskuse

Michal Sabó

Nechte nám Mrazíka! Proč Češi stále milují Rusko a staré časy?

Česká veřejnost je rozdělena na dvě poloviny. Jedna podporuje Ukrajinu, druhá si stojí za Ruskem. Co vede lidi k hájení tyranie?

29.3.2024 v 6:45 | Karma článku: 11.71 | Přečteno: 257 | Diskuse

Jiří Žamboch

Putinovo dnešní vojenské srovnání NATO a Ruska záměrně kulhá.Situace Ruska je o dost lepší

Dnešní srovnání NATO Putinem dalším chytrým Putinovým tahem.Prohlášení "Rusko vydává desetkrát méně na obranu než Spojené státy, tak je ruský útok na NATO nesmyslný." má ukolébat veřejnost evropských členů NATO.Je to však jinak.

28.3.2024 v 20:10 | Karma článku: 13.47 | Přečteno: 366 | Diskuse

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 14.68 | Přečteno: 243 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 29.86 | Přečteno: 663 | Diskuse
Počet článků 47 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1662

Jsem zanícený občan, kterému záleží na tom, jak se bude žít za několik desetiletí. Jinak, geograf, cestovatel a příznivec strany evropani.cz.

Twitter: @LGarassy

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...