Vytvořte trvalou demokratickou a proevropskou volební koalici!

Slova bývalého prezidenta Havla v jeho prvním novoročním projevu jsou dnes aktuální více než kdy jindy. "Naše země nevzkvétá." Česko se pod miliardářsko-vazalskou vládou dostalo do mezinárodní izolace, podobné jako před Mnichovem.

Na Slovensku, které považuje většina Čechů za zemi nejbližší, se stává populární označení Česka coby "země, kde včera znamená zítra". Rakušané, národ asi mentálně Čechům nejbližší, odmítají zvát české politiky na schůzky tzv. "šetrné čtyřky", protože je považují za "kontaminované". Přestože Česko snad nemůže mít v Evropské unii přirozenější spojence ve finanční politice než tyto čtyři rozpočtově odpovědné státy – Rakousko, Dánsko, Nizozemsko a Švédsko.

Čím se česká politika posledních dvou desetiletí proslavila mezi běžným lidem ve světě?

Především buranstvím. Například videem s protokolárním perem, které si v Chile tak nenápadně přivlastnil český prezident Klaus. Určitě fotografiemi nahého premiéra Topolánka v přítomnosti polonahých mladých žen na ranči italského premiéra Berlusconiho. Nebo videem s ožralým prezidentem Zemanem, kdy nebylo jasné, zda on podepírá korunovační klenoty nebo ony jeho.

Ale také vytrvalým blokováním Lisabonské smlouvy v roce 2009 prezidentem Klausem, který používal naprosto iracionální argumenty vůbec nesouvisející se smlouvou. Paroubkovým svržením vlády v poločase českého předsednictví EU v roce 2009. Nečasovým odmítnutím Fiscal Compactu v roce 2012, přestože jej podepsali všichni zbylí členové EU s výjimkou Británie. Amnestií prezidenta Klause všem podvodníkům z divoké privatizace 90. let v posledních dnech svého mandátu.

Neustálým obíráním dánských, švédských, nizozemských nebo německých daňových poplatníků firmou Agrofert, jejíž konečným uživatelem výhod je premiér Babiš. Argumentační ekvilibristikou, že černá je bílá a majitel není majitel. Odmítáním balíčku pomoci Evropské unie zemím nejvíce postiženým koronavirem s hanebnou argumentací připomínající tvrzení "My nepřispějeme na poválečnou obnovu evropských zemí zničených nacistickou okupací, protože my jsme se s nacisty domluvili a zasaženi jsme nebyli."

Nebo účastí prezidenta Zemana na vojenské prohlídce v Moskvě, kterou bojkotovaly všechny ostatní hlavy členských států Evropské unie, a to včetně těch ze zemí považovaných za proruské, jako je Orbánovo Maďarsko nebo Ficovo Slovensko. Dále neúčastí českého prezidenta ani premiéra na inauguraci ukrajinského prezidenta Porošenka v roce 2014, přestože tam byli přítomni nejen prezident Evropské unie Van Rompuy, německý prezident Gauck, kanadský premiér Harper, rakouský prezident a údajný Zemanův přítel Hainz Fischer, ale i maďarský premiér Orbán, slovenský prezident Gašparovič nebo běloruský diktátor Lukašenko či premiér proruského Kazachstánu Massimov. Nemluvě o neúčasti na pohřbu bývalého jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely, kde byl přítomen nejen americký prezident Obama, ale dokonce i kubánský komunistický prezident Raúl Castro, Fidelův bratr.

Posledním ostudným krokem české politiky byl její postoj ke sbírce Evropské unie na vakcínu proti koronaviru. Dvoumilionové Slovinsko přispělo 18x vyšší částkou než desetimilionové Česko. Mnohem chudší Srbsko, které ani není členem EU, přispělo 2,5x více, čtyřmilionové Chorvatsko o polovinu více, pětimilionové Slovensko stejnou částkou jako dvakrát větší Česko. Vrcholem trapnosti je, že dokonce zpěvačka Madonna přispěla o čtvrtinu vyšší částkou než Česko. Tak hurá, pojďme si vyvinout vlastní vakcínu!

Již od působení Václava Klause v prezidentském úřadu se česká politika dostávala do stavu morální zkaženosti, provázené národním egoismem a odmítáním spolupracovat s přirozenými spojenci. Tato krize se ještě více prohloubila za prezidentování Miloše Zemana. Vlastizrádné prosazování eurodotací pro oligarchy je vydáváno za obhajobu národních zájmů, vlastizrádné prosazování čínských a ruských zájmů a klanění se jejich představitelům za patriotický postoj. Když pro změnu Bezpečnostní informační služba varuje před propagandou a ekonomickým zasahováním Ruska nebo Úřad pro kybernetickou bezpečnost před špehováním Čínou, jsou tito vlastenci považováni za škůdce.

Politický establishment se snaží veřejnost izolovat od faktů mimo Českou republiku a nalhávat si, jak jsme nejlepší. Vláda o sobě narcisticky tvrdí, že je nejúspěšnější v boji s koronavirem. Přestože současný denní přírůstek počtu pozitivně testovaných v 10milionovém Česku je podobný jako v 50milionovém zbytku Itálie bez Lombardie. Přestože v celkovém počtu pozitivně testovaných se postupně blížíme k Dánsku, které vláda ve svém semaforu označila oranžovou barvou. Přestože v počtu aktuálně nakažených na milion obyvatel jsme daleko méně úspěšní než Německo. Srovnávat se se Slovenskem, Slovinskem, Chorvatskem nebo Maďarskem ani nemá smysl.

Vzchopte se konečně a spojte se!

Zajímají za této situace voliče tragikomické tanečky opozičních stran na hranici zvolitelnosti? Výmluvy, proč se nemohou spojit všichni, hašteření a osobní rivalita, žabomyší spory mezi konzervativci a liberály, obavy o svá teplá místečka na kandidátkách? Zeptejte se prvovoličů, kolik z nich má představu, jaký je rozdíl mezi liberálními konzervativci a konzervativními liberály. Dnes je Česká republika v tak hluboké politické a morální krizi, že je třeba sjednocovat, a ne hrát si na vlastním písečku.

Proč je třeba sjednotit všechny demokratické a proevropské politické síly? Aby vznikla silná politická alternativa vůči různým demagogům, oligarchům, komunistům, kteří salámovou metodou ničí českou demokracii a právní stát. Také vůči různým klaněčům a pochlebovačům, kteří každodenně zrazují české národní zájmy a vedou zemi do neokoloniální závislosti na Číně a Rusku.

Je nejvyšší čas obrátit kormidlo a změnit kurs, kterým nás vedli Václav Klaus, Miloš Zeman a Andrej Babiš. Řešením není vytváření slabých dvoukoalic s volebním potenciálem 10%. Řešením není ani vytváření ad-hoc koalic pro jedny konkrétní volby. Tady se kladou důležité politické otázky, na které musí být česká politika konečně schopna hledat strategické odpovědi:

• Jak mají naše děti pociťovat hrdost na stát, když ten hájí především zájmy hrstky pohádkově bohatých lidí, a odváží-li se naši evropští partneři nás za to kritizovat, odmítneme je s odvoláním na naše národní zájmy?
• Jak si mají naše děti v budoucnu udržet sebeúctu a hrdost na naši společnost, když místo abychom investovali do vzdělání a vědy, vydíráme naše evropské partnery, aby nám raději přispívali na velkostatkáře a dotační spekulanty?
• Z čeho mají naše děti žít, když za několik desítek let ovládne robotizace všechna ekonomická odvětví a my odmítáme hledat alternativní zdroje příjmů pro budoucí nezaměstnanou většinu?
• Jak mají naše děti odolat výzvám okolního světa, když odmítáme s našimi evropskými partnery úzce spolupracovat a odmítáme investovat do naší společné obrany?
• Jak si mají naše děti udržet naše evropské hodnoty, když budou svět ovládat Čína, Rusko a Spojené státy americké – tři velmoci, které mnoha našimi hodnotami pohrdají?
• Jak si mají naše děti zachovat svůj holý život, když nadále trváme na formách ekonomiky, plundrujících naši matku Zemi, způsobujících stále silnější vlny sucha, povodní, bouřek a extrémních změn teploty?

Demokratické síly jako středová Pirátská strana, pravicová ODS nebo levicová ČSSD v současnosti nejsou schopny vytvořit většinovou vládu, která by se postavila k těmto otázkám čelem, aniž jim v tom pomůže další rovnocenný partner. Řešením je vytvořit permanentní politickou unii středových, demokratických a proevropských sil, jejíž členské strany a hnutí se domluví na trvalém klíči obsazování kandidátek, a to jak do parlamentních, tak do krajských i evropských voleb.

Proto tato trvalá unie musí zahrnovat, symbolicky řečeno, všechny od Jiřího Čunka až po Dominika Feriho. Všechny středové, demokratické a proevropské síly a nezávislé osobnosti:

• parlamentní strany STAN, KDU-ČSL a TOP-09,
• organizovaná hnutí aktivistů jako Čižinského Praha sobě, Hnutí Občané pro Budějovice, Hradecký demokratický klub, Žít Brno a další,
• menší politické strany jako Strana zelených, Štětinovo ESO, Bursíkův LES, Demokraté Jana Kasla nebo Teličkův HLAS,
• členy bývalé Evropské koalice pro Prahu: SNK-Evropští demokraté, evropani.cz, Koruna Česká, Konzervativní strana, Klub angažovaných nestraníků a Sdružení pro místní správu,
• výrazné politické osobnosti jako Martin Jaroš, Pavel Fischer, generál Petr Pavel, Jiří Drahoš, Marek Hilšer, Daniel Kroupa, Petr Pithart, Tomáš Sedláček, Karel Kovář alias Kovy a další,
• významné nezávislé osobnosti z řad úspěšných manažerů, lékařů, vědců, učitelů, youtuberů, blogerů, novinářů, ekonomů, umělců, sportovců, nevládních organizací, protikorupčních, ekologických nebo lidskoprávních aktivistů a dalších, zejména mladých lidí, a to především z českých, moravských a slezských regionů.

Političtí matadoři si musejí uvědomit, že je potřeba takovou politickou unii zaštítit jednou výraznou a sjednocující osobností. Není třeba se bát. Voliči to pochopí, když jim to politici svědomitě a autenticky vysvětlí.

Na Slovensku to funguje!

Ještě před dvaceti lety bylo možné dívat se na Slovensko přes prsty. Země zchudlá nejdřív rozpadem východních trhů pro málo kvalitní výrobky jeho těžkého průmyslu, posléze rozkrádačkou za bílého dne v podání primitivního a směšného polodiktátora Vlada, který Slovensko naprosto izoloval od vyspělého světa, a nakonec masovým úprkem pracovníků do Česka a celé Evropy na přelomu století.

Dnes je Slovensko úspěšnou a sebevědomou zemí, která se poprvé v historii smířila se svým odvěkým rivalem Maďarskem a která mílovými kroky dotahuje svou ztrátu na Česko. Po pádu Mečiara bylo HDP Slovenska na obyvatele v propočtu na kupní sílu na úrovni směšných 74% toho českého, dnes je to úctyhodných 96%. Slovensko je členem eurozóny a v jednáních jádra Evropské unie se s ním počítá jako s rovnocenným partnerem. Jeho prezidentka jedná se státníky, o kterých si český prezident jen může nechat zdát.

Slováci v roce 2018 svrhli mafiánský režim politické akciové společnosti Smer, jejího generálního ředitele Fica, jeho akcionářů – miliardářů Miroslava Výboha, Juraje Širokého, Vladimíra Poóra a Jozefa Brhela, kteří řídili stát jako vlastní firmu. Dnes soudy rozplétají nitky kmotra justiční mafie Mariána Kočnera nebo jednoho z hlavních aktérů zákulisí slovenské politiky, finanční skupiny Penta. Letos v únoru si Slováci sebevědomě zvolili demokratickou alternativu s ústavní většinou v parlamentu a nová vládní koalice si v programovém prohlášení deklarovala, že bude považovat evropskou politiku za součást vnitřní, nikoli zahraniční politiky státu. Na dnešní české poměry věc zcela nevídaná!

Podívejme se na vítězné politické hnutí na Slovensku – Matovičovo OĽANO (Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti). Ještě začátkem listopadu mělo podle průzkumů preference 5,7% slovenských voličů, ale v únoru všechny porazilo fenomenálním úspěchem 25% a dosavadní všemocný Smer překonalo o úctyhodných 7%. OĽANO je středová proevropská kvazi-koalice, která se skládá ze čtyř zdánlivě nesourodých politických stran a spousty nezávislých politiků.

• Vlastní hnutí OĽANO je sdružením protikorupčních, lidskoprávních, environmentálních, digitálních a různých lokálních aktivistů a špičkových nezávislých odborníků z různých odvětví, kteří chtějí dělat politiku "jiným způsobem". Svým duchem tak OĽANO v mnohém připomíná něco mezi Českou pirátskou stranou a Čižinského Prahou sobě, i když má silnějšího lídra a je mnohem konzervativněji zaměřeno, podobně jako je Slovensko mnohem konzervativnější společností než Česko. Mezi nejviditelnější politiky OĽANO patří trnavský hejtman Jozef Viskupič, žilinská hejtmanka Erika Jurinová, místopředseda vlády a ministr financí Eduard Heger, ministři zdravotnictví a obrany Marek Krajčí a Jaroslav Naď. Jednou z nejvýraznějších osobností v nedávné minulosti byl i profesor Mikuláš Huba, ekolog a v letech 1990-92 zakládající předseda Strany zelených.
• Dalším členem volební formace OĽANO je strana NOVA (Nová väčšina) bývalého ministra vnitra a spravedlnosti Daniela Lipšice, současné předsedkyně mandátového a imunitního výboru parlamentu Anny Andrejuvové a místopředsedy parlamentu Gábora Grendela, v současnosti nejvýše postaveného politika maďarské národnosti. Svým proevropským, pravicovým a konzervativně-liberálním zaměřením připomíná českou TOP-09.
• Následuje strana Zmena zdola – Demokratická únia (ZZ-DÚ) bývalého hlavního tribuna Sametové revoluce v roce 1989, lídra revoluční Verejnosti proti násiliu a současného ministra životního prostředí Jána Budaje a populárního blogera Juraje Smatany. Svým jasně liberálním, středovým, proevropským a environmentálním směřováním a aktivní účastí v komunální politice připomíná něco mezi českými stranami STAN a LES.
• Strana Kresťanská únia (KÚ) místopředsedkyně zdravotnického výboru parlamentu Anny Záborské, předsedy výboru pro vzdělání a vědu a kazatele Richarda Vašečky a evangelizátora a bývalého europoslance Branislava Škripeka. Svým křesťansko-konzervativním zaměřením možná připomíná českou KDU-ČSL, přestože je konzervativnější a charismatičtější.

Takto široce rozkročená volební kvazi-koalice OĽANO byla schopna porazit dosavadní oligarchicko-mafiánský režim politické firmy Smer. Naopak, ideologicky vyprofilované strany, jakými jsou konzervativní Kresťanskodemokratické hnutie nebo liberální Progresívne Slovensko, ve volbách propadly. I toto by mělo být mementem pro české politiky tzv. demokratických stran, že voliče dnes nezajímají rozbroje mezi ideologickými tábory, ale schopnost sjednocovat. Uvědomí si to mačové českých opozičních politických stran, jejichž elektorát balancuje na hranici zvolitelnosti?

Proč bez ODS?

Je třeba zdůraznit, že ODS je naprosto legitimní a respektovanou stranou, která se pod vedením sympatického politika Petra Fialy oprostila od vazeb s minulostí. Jenomže základním mottem jakékoli předvolební koalice s ODS by byla již tolik zprofanovaná "spolupráce pravicových sil". Nelze nic namítat proti pravici, ale pro spoustu středových voličů, zejména těch v zaměstnaneckém poměru, je snadnější volit středové Piráty s mírně levicovým zabarvením nežli koalici demokratické pravice v čele s ODS. Navíc, v krizi není ODS, ale drobné středové strany na hranici zvolitelnosti a spolu s nimi evropská politika, která se z Česka vytrácí.

Co je ale skutečně nebezpečné, je, že kdyby se tzv. demokratické opoziční strany spojily do pravicové koalice pod vedením ODS, při dnešním katastrofálním postavení ČSSD by to mnohé levicové voliče nahnalo do spárů ANO, jež by se tak na dlouhou dobu stala legitimním hegemonem levice. Uvědomme si, že na Slovensku to nebyla pravicová SaS, která deklasovala Smer, ale byla to sociálně-paternalistická Sme rodina a široce rozkročená kvazi-koalice OĽANO, které si získaly levicové voliče. Ani v Česku to nebude pravicová ODS, která porazí ANO. Pravicová strana na to prostě nemá.

ODS se bohužel neoprostila od nepřátelství vůči našim partnerům v Evropské unii, ztělesněného elitními členy jako Alexandr Vondra nebo Jan Zahradil. Heslem "Evropě to osladíme" to některým Evropanům během českého předsednictví skutečně osladili.

Je těžké zapomenout na jejich zpackané vyjednávání s Ruskem jménem celé Evropské unie a její spojenců během plynové krize v lednu 2009. Není snadné zapomenout, jak se tehdy museli premiéři Slovenska, Bulharska a Moldávie Robert Fico, Sergej Stanišev a Zinaida Grechanii plazit před Putinem, aby jim popustil kohoutky, protože tito politici ODS to Evropě chtěli osladit a nebyla upřímná ochota domluvit se se Sarkozym a Merkelovou na společném postupu.

Je také těžké zapomenout na postoj ODS k Brexitu. Když mělo Česko problémy s exodem Romů a Kanada zavedla jeho občanům víza, mnozí Češi se podivovali nad tím, proč Evropa není s Českem solidární. Když ale Evropská unie dospěla k bezprecedentní solidaritě a jednoznačně se postavila za svého člena Irsko (mimochodem, mnohem slabšího než Česko), co dělala euroskeptická ODS? Místo aby zastávala zájmy naší Evropské unie, našich občanů a firem, snažila se českému voliči namluvit, jak nefér se ten zlý Brusel chová k chudince Británii.

Není možno budovat silnou demokratickou alternativu k současné miliardářské vládě se stranou, která je v Evropě členem rodiny extrémistických politických sil, nesoucí tak vzletné jméno "Evropští konzervativci a reformisté". Dokonce maďarský premiér Orbán, mnohými Čechy zatracovaný, se této skupiny štítí a zuby-nehty se drží proevropské rodiny Evropské lidové strany. Podívejme se na nejvlivnější členské strany rodiny, ke které se česká ODS hlásí.

• Právo a spravedlnost (PiS) je polská sociálně-konzervativní a nábožensko-nacionalistická strana, která odmítá potraty matek s plody s vrozenými vadami a umělé oplodnění, usiluje o zrušení mediálních rad a voliče si získává svým sociálním populismem. Politika PiS nápadně připomíná dávno zapomenuté sociálně-konzervativní diktatury, jakými byly Tisův režim na Slovensku (1938-45), Horthyův režim v Maďarsku (1920-44) nebo Salazarův režim v Portugalsku (1932-68). Její vůdce Jaroslaw Kaczyński, který řídí polskou politiku z pozadí, je také obviňován ze snahy o zavedení diktatury.
• Bratři Itálie (Fratelli d'Italia) je nástupnickou stranou frakce Protagonistické pravice v rámci Berlusconiho pravicově populistické koalice Lid svobody. Přitom Protagonistická pravice byla hlavním dědicem Národní aliance, politické strany kdysi fungující jako neofašistické Italské sociální hnutí (MSI). Mnozí si pamatují ten poprask, když v roce 1993 Alessandra Mussolini, duceho vnučka, v barvách MSI téměř zvítězila ve volbách primátora Neapole.
• Vox je španělskou verzí Le Penové Národní fronty (po novém Národního sdružení). Je to sociálně konzervativní nacionalistická strana, požadující zrušení autonomních regionů Španělska, jako je Katalánsko, Andalusie, Kanárské ostrovy a dalších 16 regionů, ale také zrušení zákona proti násilí na ženách.
• VMRO-BND (Vnitřní makedonská revoluční organizace – Bulharské národní hnutí) je bulharská nacionalistická strana, která je hlavní silou volební koalice Sjednocení patrioté. Koaličními partnery VMRO jsou rasistická strana Ataka a nacionalistická Národní fronta spásy Bulharska, blízký spojenec Slovenské národní strany a italské Ligy.
• Národní aliance je litevská nacionalistická strana. Je dědicem strany Všichni za Litvu!, jejíž symbolem byla stylizovaná svastika a která v minulosti organizovala pochody na podporu pro-nacistických politiků válečné Litvy.
• Řecké řešení je proruská a pročínská sociálně-konzervativní a nábožensko-nacionalistická strana, která se staví proti dohodě Řecka se Severní Makedonií a je považována za slabší odvar extrémistické strany Zlatý úsvit.
• SaS (Svoboda a solidarita) je slovenská libertariánská strana, která svým naprosto nezodpovědným položením Radičové vlády v roce 2012 byla hlavním strůjcem návratu Fica k moci. Svým vnímáním politiky je blízká českým Svobodným Petra Macha.
• Fórum pro demokracii (FvD) je nizozemská libertariánská strana, která vznikla jako jeden z hlavních protagonistů referenda za odmítnutí smlouvy o přidružení Ukrajiny k Evropské unii. Voličům se prezentuje jako hnutí přímé demokracie – podobnost čistě náhodná?
• Dalším členem frakce je švédská populistická strana Švédští demokraté, nebo v nedávné minulosti to byly populistické strany jako Dánská lidová strana a Praví Finové. Takové skandinávské obdoby Babiše kříženého Okamurou.

Nikdo nezpochybňuje demokratičnost ODS ani její nepostradatelnost při vytváření budoucí demokratické vládní koalice. Takové, která udělá z Česka sebevědomou evropskou zemi, jež je respektovaná i za svými hranicemi. Ale předvolební koalice se musí shodnout na těch nejzákladnějších věcech, mezi které v dnešní nezáviděníhodné situaci Česka rozhodně patří i zahraniční politika a vztah k Evropské unii. Proto by euroskeptická ODS neměla být součástí předvolební koalice dnešních opozičních stran.

Musí se to povést!

Na demonstraci Milionu chvilek v úterý 17. prosince na pražském Klárově Marek Výborný za KDU-ČSL, Vít Rakušan za STAN, Tomáš Czernin za TOP-09, Magdalena Davis za Zelené i Jan Čižinský za 3000 statečných svorně slíbili, že se zasadí za jednotu demokratických sil. Zítra se s nimi setkají lídři Milionu chvilek, aby se jich zeptali, co pro to udělali. Chování prezidenta a vládních politiků během korona-krize nám ukázaly, PROČ je nutné se sjednotit. A slovenské parlamentní volby nám ukázaly, JAK toho lze dosáhnout. Dost bylo slov, je třeba přejít k činům!