Národy Ruska na cestě k lepším zítřkům (1)

Zkušenosti s ústavní zárukou práv malých národů v rozvojových zemích včetně Ruska jsou špatné. V tomto článku uvádím první ze dvou příkladů toho, jak v posledním desetiletí Rusko zneužilo národnostní autonomii pro své vlastní účely. Tento příklad by měl být mementem, že Krymské Tatary v Rusku rozhodně nečeká ráj na Zemi a žádná případná dohoda nemusí být dodržena, protože ústavní dohody se v rozvojovém světě prostě nedodržují.

Postavení národnostních republik Ruské federace se postupně stává spíše formalitou.Mega-Art (http://www.mega-art08.com)

Příklad 1: Jak Rusko likviduje národnostní subjekty Ruské federace (2003-10)

Tento příběh začíná krátce po pádu Berlínské zdi předčasným happyendem – tzv. třetím jarem národů od léta 1990 do léta 1991. Dva státní převraty v srpnu 1991 a v září 1993 jsou ale začátkem konce. Vše končí „budováním lepších zítřků“ za autoritářské vlády Vůdce – Putina, kdy se slovo federace uchovává již pouze v názvu této eurasijské říše.

Prezident Ruské federace Boris Jelcin dne 6. srpna 1990 počas své návštěvy v Ufě, hlavním městě Baškirské ASSR, na adresu autonomních republik a autonomních oblastí vyhlásil: „Berte si tolik suverenity, kolik jen dokážete strávit.“ Dne 9. srpna 1990 tak Karelská ASSR svým vyhlášením suverenity odstartovala tzv. „Parádu suverenit“.

Zákonem z 19. prosince 1990 bylo pět autonomních oblastí Ruska vyjmuto z působnosti krajů a byly povýšeny na subjekty Ruské federace. Následně 3. července 1991 povýšil ruský parlament čtyři ze svých pěti autonomních oblastí – Karačajsko-Čerkeskou, Adygejskou, Altajskou a Chakaskou – na republiky a 21. dubna 1992 přijal i příslušné doplňky ústavy, které vstoupily v platnost 21. května.

Podle zákona z 19. prosince 1990 dostalo i 10 národnostních okruhů právo vystoupit z krajů a stát se subjekty federace. Využil to pouze Čukotský autonomní okruh a Rusko ho za subjekt federace uznalo zákonem ze 17. června 1992. Po současném rozdělení Čečensko-Ingušska 4. června 1992 se tak počet autonomních republik Ruska zvýšil ze 16 na 21 a celkový počet subjektů Ruské federace ze 73 na 80 (ruskojazyčné subjekty tvořilo 46 oblastí, 9 krajů a 2 města; dalšími subjekty byly Židovská (Birobidžanská) autonomní oblast a Čukotský autonomní okruh).

Dne 24. května 1991 přijal ruský parlament doplňky ústavy, jimiž se autonomní republiky (ASSR) změnily na „sovětské socialistické republiky (SSR) jsouc součástí Ruské SFSR“. V tzv. Novoogarjovském procesu o nové svazové smlouvě, jež měla Sovětský svaz nahradit konfederací – Svazem suverénních států (SSG), sa počítalo s tím, že by se všechny národnostní republiky Ruské federace (Tatarská, Baškirská, Karelská, Čečensko-Ingušská, atd.) staly suverénními státy vně Ruska – členy SSG. Srpnový puč (18.-21. srpna 1991) ale Parádu suverenit násilně ukončil a Bělověžskými dohodami z 8. prosince 1991 o rozpadu Sovětského svazu si Rusko přivlastnilo všechny autonomní republiky.

Rozšířením Federální smlouvy Ruské federacie z 31. března 1992 i na zbylých 9 „nesuverénních“ národnostních okruhů (mimo suverénního Čukotského) se vytvořila zase klasická federace sovětského typu, kdy těchto 9 okruhů bolo současně subjekty kraje/oblasti, jakož i federace. Federální smlouva ještě stále umožňovala některým republikám (Čečensko, Tatarstan, Baškortostan) konfederativní vztah k Rusku.

Jelcinův puč mezi 21. září a 4. říjnem 1993, spojený s rozehnáním a rozstřílením ruského parlamentu, zahájil proces likvidace národnostních republik Ruské federace. Ústava Ruské federace z 12. prosince 1993 sice povýšila postavení devíti „nesuverénních“ autonomních okruhů na subjekty federace, čímž se počet subjektů Ruské federace ustálil na čísle 89. Na druhé straně ale začala likvidovat konfederativní postavení některých republik a republiky přímo podřídila federálnímu zákonodárství.

V období od schválení ústavy Ruské federace koncem roku 1993 do konce roku 1998 trvalo dvojvládí. Na jedné straně pokračoval proces smluvní federace, započatý Federální smlouvou z března 1993 a pokračující individuálními smlouvami mezi federací a jejími subjekty. Na druhé straně se rozjížděl opačný proces ústavní federace, kdy federální ústavní soud nutil subjekty, aby své ústavy podřizovaly federální ústavě a nuceno bylo i centrum, aby smlouvy se subjektu federace neodporovaly federální ústavě.

V období 1994-98 bylo podepsáno 42 smluv mezi centrem a celkem 46 subjekty federace (smlouvy týkající se nesuverénních autonomních okruhů byly třístranné – zahrnovaly i jejich „mateřské“ subjekty). Smlouvy z roku 1994 často deklarovaly svou nadřazenost federální ústavě a samozřejmě jí odporovaly. Důvodem podpisu takovýchto smluv byla snaha Moskvy o kompromis, aby se zabránilo separatismu republik, a také fakt, že ústavy mnoha republik byly schváleny dávno před federální ústavou.

Smlouva s Jakutskem-Sacha například předpokládala jeho suverénní zahraniční politiku. Smlouvy s Osetskem-Alanií, Kabardskem-Balkarskem a Ingušskem zase republikám připisovaly pravomoci ústavou svěřené do výlučné kompetence federace.

Smlouvy s Tatarstánem z 15. února 1994 a s Baškortostánem ze 3. srpna 1994 zašly nejdál a umožňovaly republikám jak samostatnou zahraniční politiku, tak výlučně federální kompetence. Obrovskou výjimkou byla Čečenská republika, s níž po ukončení První čečenské války podepsal prezident Jelcin 12. května 1997 mezistátní smlouvu, která nechávala otevřenou cestu k pozdějšímu postavení Čečenska.

Smlovy podepsané v letech 1996 již odporovaly federální ústavě jen v detailech a smlouvy z roku 1998 byly již zpravidla v souladu s ústavou. V roce 1999 se proces podepisování smluv úplně zastavil a ústavní soud začal důrazně požadovat soulad ústav subjektů federace s federální ústavou, čímž se většina smluv mezi centrem a subjekty federace změnila ve zdrap papíru. Proces však postupoval pomalu, a tak byly ústavy Baškortostánu a Dagestánu v rozporu s federální ústavou ještě v letech 2002-03.

Obrázek (kliknutím zvětšit): přehled národnostních subjektů Ruské federace.

Nástupem Putina k moci sa urychlil proces likvidace národnostních autonomií v rámci Ruska. Dne 13. května 2000 vytvořil prezident Putin nad 89 subjekty federace 7 federálních okruhů, vedených splnomocněnci prezidenta. Tím se část pravomocí autonomních republik a dalších subjektů federace dostala pod přímou kontrolu Kremlu.

Dne 1. ledna 2004 vstoupil v platnost federální zákon „O obecných principech organizace zákonodárných a výkonných orgánů státní moci subjektů Ruské federace“, jež krajům/oblastem vrátil přerozdělování financí z federace na 9 „nesuverénních“ autonomních okruhů a dal jim i zákonodárné pravomoci nad okruhy.

V prosinci 2004 Rusko zrušilo přímé volby gubernátorů a Putin získal právo navrhnout do čela subjektů federace své lidi, ktoré následně regionální parlament schválil. V prosinci 2010 bylo ruským zákonem zakázáno pojmenování „prezident“ pro hlavy autonomních republik.

Dne 1. července 2012 se sice Rusko vrátilo k přímé volbě gubernátorů, ale 2. dubna 2013 Putin prosadil doplňky, které by v šesti republikách Severokavkazského okruhu (včetně Čečenska a Dagestánu) zabránily přímé volbě prezidenta. Kreml má tak přímou kontrolu nejen nad vedením repulik, ale členstvím jejich hlav v horní komoře parlamentu Ruské federace si dokonce de-facto sám jmenuje ruský parlament.

Putin ve své práci navazuje na bývalého šéfa KGB a nejvyššího představitele Sovětského svazu v letech 1982-84 Jurije Andropova, který nechal akademikům Volskému a Velichovovi vypracovat projekt na likvidaci národních republik SSSR a jejich nahrazení 29 nebo 41 územními státy po vzoru USA.

Mezi lety 2003 a 2010 nastává bezprecedentní vlna likvidace subjektů Ruské federace, které existovaly více než sedm desetiletí:

Komi-Permjacký autonomní okruh, vytvořený 25. února 1925, byl po referendu 7. prosince 2003 zlikvidován k 1. prosinci 2005 (po 80 letech existence) a připojen k Permské oblasti, čímž byl vytvořen Permský kraj.

Dolgansko-Něněcký Tajmyrský autonomní okruh a Evenkovský autonomní okruh, vytvořené 10. prosince 1930, byly po referendu ze 17. dubna 2005 zlikvidovány k 1. lednu 2007 (po 76 letech existence) a připojeny ke Krasnojarskému kraji. Korjacký autonomní okruh, vytvořený rovněž 10. prosince 1930, byl po referendu 23. října 2005 zlikvidován k 1. červenci 2007 (po 77 letech existence) a připojen ke Kamčatské oblasti, čímž sa vytvořil Kamčatský kraj.

Usť-Ordynský Burjatský autonomní okruh a Aginský Burjatský autonomní okruh, vytvořené 26. září 1937, byly po referendech ze 16. dubna 2006 a 11. března 2007 zlikvidovány k 1. lednu resp. 1. březnu 2008 (po 70 letech existence) a připojené k Irkutské oblasti resp. Čitinské oblasti, která sa změnila na Zabajkalský kraj.

Něněcký autonomní okruh, vytvořený 15. července 1929, se měl přes odpor jeho obyvatel stát součástí Archangelské oblasti, čímž se měl vytvořit Pomorský kraj. Dne 1. ledna 2008 si vedení Archangelské oblasti na sebe uzurpovalo pravomoci Něněckého autonomního okruhu, ovšem jeho neschopnost efektivně se jich zmocnit vedla od roku 2009 k návratu status-quo. Snahy o referendum za suverenitu Něněckého okruhu byly rovněž neúspěšné.

Jamalsko-Něněcký autonomní okruh a Chantyjsko-Mansijský autonomní okruh Uhry, vytvořené 10. prosince 1930, podepsaly v letech 2004 a 2013 smlouvu s Ťumeňskou oblastí o společných zasedáních jejich zastupitelstev a jejich likvidace a vytvoření Ťumeňského kraje je zřejmě jen otázkou času.

Obrázek: Severokavkazský federální okruh (www.locations4business.com).

Dne 10. ledna 2010 byl z Jižního federálního okruhu oddělen Severokavkazský federální okruh, který zahrnuje ruskojazyčný Stavropolský kraj a autonomní republiky Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Osetsko-Alania, Kabardsko-Balkarsko a Karačajsko-Čerkesko. Poprvé je v čele federálního okruhu místopředseda vlády – Alexandr Cloponin – a poprvé je jeho centrem město, jež není sídlem žádného subjektu federace – Pjatigorsk. Někteří politologové tvrdí, že vytvoření okruhu je experimentem na postupnou likvidaci autonomních republik v něm – Čečenska, Dagestánu, Osetska a dalších – a vytvoření první ruské gubernie na územním principu.

Republiky, které získaly v letech 1990-91 suverenitu a perspektivu své existence nezávislé na Rusku, se v letech 1992-93 ještě těšily možnosti konfederativních vztahů s Ruskem. V letech 1994-98 již existovala pouze iluze smluvních vztahů s Ruskem a po roce 2000 nastupuje tvrdá centralizace Moskvy. Také autonomní okruhy se v letech 1990-93 těšily postupnému zvyšování svého statusu až na úroveň subjektů federace, nakonec však po roce 2003 odstartovala jejich úplná fysická likvidace.