Rozdělte Irák: vytvoření reprezentativní vlády je nemožné

Američané nástojčivě žádají irácké politiky, především iráckého vládce Núrí al-Málikího, aby vytvořil reprezentativní vládu zahrnující všechny skupiny iráckého obyvatelstva. Tento americký požadavek ale nejenže neřeší situaci, ale je i nebezpečný.

Vyřešit politickou marginalizaci Sunnitů je nemožné

Núrí al-Málikí má pravdu v tom, že vytvoření reprezentativní vlády zahrnující všechny skupiny obyvatelstva by bylo „převratem proti ústavě“. Irácká ústava předpokládá politické vládnutí, a toho je možné dosáhnout téměř výlučně jen většinovým koaličním vládnutím. Málikího úlohou je najít prostou parlamentní většinu na základě výsledků voleb ve kterých zvítězil, nikoli vytvořit všeobjímající koalici všech politických sil.

I kdyby všeobjímající koalici teď vytvořil, Sunnité by se v budoucnu zase cítili politicky marginalizováni, když by se Irák po přechodném období všeobjímajících koalicí zase vrátil k většinovým koalicím. Důkazem toho je období let 2010-14, kdy všechny významnější sunnitsko-arabské strany byly zastoupeny v Málikího vládě a dodaly dokonce viceprezidenta, předsedu parlamentu a místopředsedu vlády, ale přesto byli Sunnité marginalizováni a bez reálného politického vlivu. Řešením by bylo jen trvalé ukotvení všeobjímajících koalicí v ústavním systému Iráku.

Jediným významnějším státem světa, jenž po volbách pravidelně vytváří všeobjímající vládní koalice, je Švýcarsko se svou specifickou politickou kulturou. V mnoha zemích, kde sa dlouhodobě vytvářely buď tzv. „velké koalice“ nebo „duhové koalice“, došlo po čase k probujení korupce a ztrátě smyslu jakékoliv demokratické opozice. Všeobjímající koalice jsou hrobařem mnohostranického systému a katalyzátorem růstu extremistických politických sil, které slibují jednoduchá řešení.

Strukturální problém Iráku

V Iráku je jiný problém. Demokratický systém může úspěšně existovat pouze v národním státě. Příklady jsou národní státy Evropy jako Francie, Německo, Česko, Rakousko a podobně, nebo národní státy Latinské Ameriky jako Mexiko, Chile, Peru nebo Kostarika.

Kromě toho může ještě dlouhodobě přetrvávat pseudo-demokratický systém více politických stran, známý jako etnokracie. Vyskytuje se v takových mnohonárodnostních státech, kde neexistují demografické prekážky vůči výměně etnicky založených stran u moci, včetně výměny politiků různých národností. Příkladem jsou státy Afriky jako Zambie, Ghana, Malawi, Keňa a další.

Ale Irák od lednových voleb 2005 přestal být národním státem a stal se slepencem tří autonomně fungujících politických scén – šíitsko-arabské, sunnitsko-arabské a kurdské. Většina významných politických stran je uzavřena ve svém etnicko-regionálním celku a nemá potenciál sbírat hlasy voličů mimo něj. Jasně to dokazuje ne-náboženská strana Wifaq expremiéra Ijáda Alláwího. Ikdyž je sám arabský Šíita, jeho strana získala ve volbách 2014 až 11 ze svých 21 parlamentních křesel v sunnitských oblastech a zvyšných 10 v hlavním městě Baghdádu. Ani tato nejznámější sekulární a protisektářská strana nebyla schopna získat hlasy šíitských voličů jinde než v liberálnějším hlavním městě.

Vzhledem k demografickým poměrům, kde jeden ze tří popsaných autonomně fungujících politických celků, arabští Šíité, tvoří téměř 55% všech obyvatel Iráku, je ze strukturálních důvodů vyloučena pravidelná výměna politických sil a politiků různých národností u vládního kormidla. Irák v současné podobě je tak odsouzen buď k menšinové diktatuře, jako za Saddáma Husajna, nebo k tyranii většiny, jako za Núrí al-Málikího. Pro Irák v současné podobě neexistuje perspektiva demokratického nebo quasi-demokratického vládnutí.

Jestli se ovšem podíváme na jednotlivé tři politické scény zvlášť, vidíme, že žádná není ovládána jedinou politickou sílou a každá z nich samostatně tvoří mnohostranické spektrum.

Tři autonomní politické scény v Iráku – tři paralelní svobodné soutěže stran

Obrázek: kliknutím zvětšit:

Šíitsko-arabská politická scéna se skládá ze tří dominantních sil a několika menších. Souvislé převážně šíitsko-arabské území Iráku tvoří devět provincií jižního a středního Iráku, spolu s hlavním městem Baghdádem a jižní částí provincie Dijála.

Na tomto území bylo v dubnových volbách zvoleno 199 poslanců parlamentu. Z toho získala Málikího koalice Vláda práva (Dawlat al-Kánún) pod vedením strany Dawá 92 poslanců, Sadrova koalice Svobodní s přidruženými stranami 34 poslanců a Hakímova koalice Občanié (Muwatin) pod vedením strany Islámská nejvyšší rada / ISCI 29 poslanců. Menší strany – Jakúbího strana Cnost (Fadhíla) a Džaafarího strana Reforma (Isláh) získaly po 6 mandátech, zatímco drobné šíitské strany 9 míst. Zbývajících 23 mandátů si rozdělily pan-irácké strany (14), sunnitské strany (7) a národnostní menšiny (2).

Žádná z trojice dominantních sil – Málíkího, Sadrova ani Hakímova koalice netvoří trvale většinu šíitsko-arabských poslanců. Toto dokazuje přiložený obrázek.

Obrázek: kliknutím zvětšit:

Sunnitsko-arabská politická scéna se také skládá ze tří parlamentních trendů, ze kterých žádný suverénně nedominuje. Souvislé převážně sunnitsko-arabské území tvoří provincie Anbár (a nová Fallúdža), provincie Saladin (bez nové provincie Túz), provincie Niniwe (bez nových provincií Niniwské pláně a Tal Afar a bez menšinových oblastí Akre a Sindžar), severní část provincie Dijála a arabský jihozápad provincie Kirkúk.

V dubnových volbách tu bylo zvoleno 59 poslanců parlamentu. Z nich 19 bylo zvoleno za koalici Společně (Muttahidún) skládající se z Nudžajfího sunnitských nacionalistů a Muslimského bratrstva, dalších 19 za sunnitské pan-irácké strany – Mutlakovu Iráckou koalici (Irakíja) a Alláwího Vlasteneckou koalici (Wataníja). Zbývajících 18 poslanců reprezentuje malé lokální a kmenové sunnitské strany, zatímco 3 poslanci reprezentují Šíity. Je třeba ještě dodat, že voleb se nezúčastnily vliyvné povstalecké skupiny Mužové řádu Nakšbandíja pod vedením Izzat ad-Dúrího, viceprezidenta Saddáma Husajna, a džihádisté z Islámského státu vedení Abú-Bakrem al-Baghdádím, samozvaným chalífem.

I tady je jasně vidět, že žádná politická síla nemá dlouhodobý monopol mezi arabskými Sunnity. Poukazuje na to následujúci obrázek.

Obrázek: kliknutím zvětšit:

Podobné to je i s kurdskou politickou scénou. Na územích obývaných Kurdy, Turkomany, Asyřany, Jezidy a Šabaky v provinciích Dohúk, Erbíl, Sulajmáníja, Kirkúk, v nových provinciích Niniwské pláně, Tal Afar a Túz, v menšinových částech Akre a Sindžar provincie Niniwe a v menšinových částech Chanakín a Kifri provincie Dijála bylo celkově zvoleno 70 poslanců parlamentu.

Z nich získala Barzáního Kurdistánská demokratická strana (KDP) a její spojenci 25 křesel, Talabáního Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) a jeho spojenci 21 křesel, zatímco Nawširwánovo hnutí Změna (Gorrán) získalo 9 míst. Zbývajících 7 míst si rozdělily dvě kurdské islámistické strany a 8 míst menšiny – Asyřané, Turkomani, Jezidé a Šabakové.

Zase je jasné, že žádný politický proud v Kurdistánu nedominuje, jako dokazuje přiložený obrázek.

Výše uvedená fakta jasně ukazují, že všechny tři části Iráku – šíitská, sunnitská i kurdská – by v případě samostatné existence mohly fungovat jako státy s vyváženou soutěží politických sil. Takové národní státy by byly předpokladem postupného (nikoli však nevyhnutelného) vzniku demokratického politického systému.

Jednota Iráku je škodlivá – Irák je třeba rozdělit

Jak ukázalo téměř devítileté období Málikího vlády, Irák jako celek nemůže fungovat demokraticky. Málikího šíitské seskupení Právní stát je natolik dominantní, že si může dovolit pokračovat ve dvojí taktice. Na jedné straně, k některým rozhodnutím využívat podporu svých oficiálních koaličních partnerů ze sunnitských nebo kurdských stran. V případě, že jí tyto strany nevyjdou vstříc, má stále možnost využít kontra-koalici v podobě dohody tří dominantních šíitských stran. Takto může stále vydírat buď jedny nebo druhé, rozeštvávat je proti sobě navzájem, a přitom si dál upevňovat svou osobní diktaturu. Jinak tomu nemůže být ani po nahrazení Málikího jiným vůdcem Iráku. V případě existence samostatného šíítského Iráku by toho Málikí nebyl schopen, protože nemívá většinu v šíitské části parlamentu a musel by spolupracovat s koaličními partnery.

Z výše uvedených skutečností je jasné, že kdyby se Irák rozdělil na tři státy – šíitský Irák, sunnitskou Džezíru a kurdský Kurdistán – byly by tyto tři entity, na rozdíl od jednotného Iráku, schopny stabilně fungovat a vytvořit volnou soutěž politických stran.

Samozřejmě, co se týře sunnitsko-arabského státu, tento by byl životaschopný až po porážce extremistických džihádistů. Sunnitská část Iráku bude muset projít obdobím pacifikace. Zda již proběhne formou vojenské intervence sousedních zemí, nebo vojenským režimem po vzoru Alžírska z 90. let XX. století. Vzhledem k rozkladu irácké armády na severu země je však druhá varianta málo pravděpodobná.

Irák jako stát dnes již de-facto neexistuje. Vlády Turecka a Izraele vyjádřily ochotu uznat nezávislost Kurdistánu. Irácká armáda není schopna obsadit sunnitské oblasti na severu země. Je také nad slunce jasné, že existence iráckých křesťanů není bezpečná jinde než v nezávislém Kurdistánu.

Za těchto okolností je nejvyšší čas přestat si vynucovat za každou cenu jednotu neexistujícího státu a soustředit se na budování tří nových států, ke kterým Irák postupně od roku 1991 spěje.