Ukrajina: okupace Krymu jako snaha o porážku demokratické revoluce?

Podobně jako používání termínu státní převrat, i termíny nenarušitelnost územní celistvosti a demokratická revoluce jsou v souvislosti s vývojem na Ukrajině v roce 2014 zavádějící. Potřetí se vracím k diskusi, která se rozvinula mezi ex-šéfem vojenské rozvědky Andorem Šándorem a druhým nejvyšším představitelem české zahraniční politiky Petrem Drulákem.

Územní celistvost Ukrajiny a expanze ukrajinského politického národa

Územní celistvost Ukrajiny, tak jako každého jiného členského státu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, dědičce Helsinského závěrečného aktu, je samozřejmě garantována 3. a 4. zásadou Závěrečného aktu KBSE. Aby se však nezabránilo případnému budoucímu sjednocení Německa, tyto zásady byly interpretovány soudobými politiky jako zákaz narušení hranic vojenskou expanzí jiné země, nikoliv demokratickou změnou.

Opakuji, že Ukrajina se v současné době nachází v období národní revoluce, která až posléze zadefinuje, jak bude vypadat území ukrajinského politického národa. Na jedné straně, podpora voličů nacionalistickým politikům ve volbách v letech 1991-2014 naznačil postupnou územní expanzi ukrajinského politického národa. Na straně druhé, vývoj na Krymu a v Donbasu zase poukázal na to, že ukrajinský politický národ se nemusí nutně rozšířit na celé území definované mezinárodními hranicemi ukrajinského státu. Jinými slovy, dnes probíhá intenzivní fáze definice, kam až bude sahat ukrajinský národní stát a která území se jeho součástí nemusejí bezpodmínečně stát.

Proto, kdyby Rusko teoreticky ukončilo vojenskou okupaci Krymu a částí Donbasu, zachování územní celistvosti Ukrajiny se nemusí nutně vztahovat na případ, kdy si obyvatelé dotčených regionů demokraticky odhlasují odtržení od Ukrajiny a Ukrajina by s tím, zase teoreticky, souhlasila.

Je důležité zdůraznit, že žádná země nesmí být za žádných okolností vybízena k tomu, aby si vojenskou silou vzala od jiné země to, co chce. Proto je podmínkou jakýchkoli územních změn stažení ruských ozbrojených sil a ruské administrativy ze zmíněných území, ukrajinská suverenita a autonomie na přechodné období a následné demokratické rozhodnutí voličů o budoucnosti území za podmínek domluvených s ukrajinskou stranou.

Jestli bychom si připustili výše zmíněné narušení územní celistvosti Ukrajiny (a jestli si má Rusko zachovat tvář, zřejmě k nějakému v konečném důsledku dojde), je potřebné uvažovat zvlášť o Autonomní republice Krym a zvlášť o pevninském „Novorusku“.

Novorusko: minimální a maximální rozsah

Co se týče tzv. „Novoruska“, pohybujeme se mezi dvěma mantinely. Na jedné straně, zhroucení ukrajinské „Protiteroristické operace“ v srpnu 2014 ukázalo, že Ukrajina není schopna dobýt zpět jádro Donbasu v okolí měst Doněcku a Lugansku. Potvrdil to i zákon ukrajinského parlamentu z 16. září 2014, kterým se na přechodné období uděluje autonomie těm částem Doněcké a Luganské oblasti, jež jsou pod kontrolou separatistů. Toto území je minimálním vyhraničením „Novoruska“.

Naopak, parlamentní volby v říjnu 2014 ukázaly, že do „Novoruska“ nelze legitimně zařadit 21 oblastí, v nichž proti-národní síly nezískaly rozhodující volební vítězství. Maximálním vyhraničením „Novoruska“ tak mohou být pouze celá území Doněcké, Luganské a Charkovské oblasti.

Znamená to, že kdyby se na konci období přechodné autonomie mělo demokraticky rozhodovat o případném odtržení „Novoruska“ od Ukrajiny, jednalo by se o území vyhraničené zmíněnými dvěma mantinely. V žádném případě již dnes nelze mluvit o „Novorusku“ jako o území osmi oblastí od Oděsy až po Charkov – tento koncept po dvou volbách v roce 2014 ztratil jakoukoli politickou legitimitu.

Krym: individuální práva většiny občanů vs. kolektivní práva státotvorného národa

Pokud jde o Autonomní republiku Krym, potkávají se tu dva právní principy, které by v případě budoucího rozhodování o Krymu jako autonomní republiky (tj. s mnohem vyšším právním postavením než Donbas) měly mít stejnou váhu.

Na jedné straně je princip demokratického rozhodování – princip většiny. Podle něj by o budoucnosti Krymu rozhodovala většina obyvatel, a ta je ruské národnosti. I když se v  referendu o nezávislosti Ukrajiny v prosinci roku 1991 až 55% obyvatel Krymu (autonomní republiky a města Sevastopol) vyslovilo „pro-ukrajinsky“, po letošní válce a převážně pozitivní zkušenosti s nadvládou Ruska je vysoce pravděpodobné, že se najde většina obyvatel, která by hlasovala „pro-rusky“.

Na druhé straně, všechny právní normy nejvyšších orgánů Sovětského svazu, Ukrajiny i Krymu z let 1989-91, týkající se obnovení autonomní republiky, se jednoznačně odvolávají na právní návaznost na Krymskou autonomní republiku, jež byla zrušena 30. června 1945. Krymská autonomní republika byla zřízena 18. října 1921 jako autonomie pro Krymské Tatary, kteří tvořili její původní obyvatelstvo. Tehdy tvořilo většinu smíšené obyvatelstvo skládající se z Krymských Tatarů, Židů, Němců, Ukrajinců, Řeků, Bulharů, Arménů a Estonců. Rusové tvořili menšinu a většinou se stali až po odsunu Krymských Tatarů v květnu 1944 (předtím byli odsunuti i Židé a Němci, poté také Řekové a Bulhaři).

Protože obnovení Autonomní republiky Krym se přímo odvolává na předchozí existenci Krymské autonomní republiky z let 1921-45 (bez níž by v roce 1991 nemohla vzniknout), a protože původní Krymská autonomní republika byla autonomií především pro Krymské Tatary (bez jejichž přítomnosti by se podle bolševické národnostní politiky autonomií nikdy nestala), mají Krymští Tataři po svém návratu do vlasti v 90. letech nesporně kolektivní právo na rozhodování o budoucnosti této autonomní republiky. Po zkušenostech s ruskou politikou z let 1944-56 a po zkušenostech s ruským chováním vůči muslimským souvěrcům (Čečenům, Dagestáncům) po roce 1991 je vysoce pravděpodobné, že by většina Krymských Tatarů hlasovala „pro-ukrajinsky“.

Kdyby bylo obyvatelům Autonomní republiky Krym umožněno rozhodovat o své budoucnosti, je vysoce pravděpodobné, že by proti sobě stály dva protichůdné názory: „pro-ruský“ názor většiny občanů (tj. Rusů) a „pro-ukrajinský“ názor příslušníků původního státotvorného národa (tj. Krymských Tatarů). Z tohoto důvodu, jakož i z důvodu zachování tváře jak ukrajinské politické reprezentace která Krym ztratila, tak i ruské politické reprezentace která Krym anektovala, je žádoucí najít takový způsob rozdělení Krymu, který by na jedné straně Rusku zaručil bezproblémový přístup k strategickému přístavu Sevastopolu a na druhé straně Krymským Tatarům územní propojení s Ukrajinou a přístup k jejich historické metropoli Bachčisaraj.

Demokratická budoucnost ?

Lidé, kteří opěvují Majdan jako začátek nebo upevnění demokracie, jakož i lidé, kteří Majdan odsuzují jako nástup extremistických sil jako Svoboda a Pravý sektor, zapomínají, o co se na Ukrajině jedná. Jak jsem již zmínil, na Ukrajině jde o proces národní revoluce. Tady se tvoří politický národ jakožto zdroj legitimity politické moci, nikoli demokracie jako forma vlády. V takovéto situaci nelze mít přehnaná očekávání směrem k demokratičnosti probíhajícího procesu. Z historie známe nespočet příkladů, kdy nacionalismus nastavil svou demokratickou, ale i autoritářskou tvář.

A stejně jako nelze očekávat, nelze ani odsuzovat. Ukrajina si procesem národní revoluce projít musí a na jejím konci bude buďto silný národní stát nebo slabý stát bez identity a politické legitimity, který by se mohl eventuelně připojit k Rusku nebo rozdělit mezi okolní státy, jak si to přejí mnozí odpůrci Ukrajiny. Národní revoluce však do dnešního dne dospěla tak daleko, že ta první možnost je daleko více pravděpodobná.

Demokracie více či méně úspěšně funguje až v národním státě – bývá jeho slabším dvojčetem (národní stát může být demokracií, ale i diktaturou). Štěstím Ukrajiny je, že se nachází na hranici středoevropského prostoru – že sousedí a má historické vazby na země, které budují demokracii již po celé čtvrtstoletí: Polsko, Maďarsko a Slovensko, případně Rumunsko. Díky silným historickým a kulturním vazbám a pracovním kontaktům se svými sousedy a potažmo s Evropskou unií je mezi občany Ukrajiny poměrně silná touha po demokracii a hluboce zakořeněný kulturní vzor demokratické vlády.

Proto mohly v parlamentních volbách v říjnu 2014 zvítězit vesměs demokratické strany a proto extrémisté propadli jak v prezidentských, tak i v parlamentních volbách. Zmíněné výsledky však nejsou důkazem demokratičnosti samotné podstaty ukrajinské revoluce, pouze ujištěním, že na konci národní revoluce by se s velkou pravděpodobností mohl současně objevit demokratický politický systém.

Před Ukrajinou však stojí strašák mnoha selhání – finanční bankrot, zastavení dodávek plynu z Ruska, neschopnost vlády odstavit vliv oligarchů, porážka ve válce s Ruskem, definitivní ztráta Krymu a Donbasu, odvrácení pozornosti Západu a jeho neochota nést břímě transformace Ukrajiny. Nešťastná kombinace několika selhání by si mohla vynutit zavedení autoritářských prvků do prezidentské vlády nebo způsobit příští volební úspěch extrémistických sil.