Proč jako antiamerikanista podporuji průjezd amerického konvoje

Pro začátek se vymezím. Severoamerická kultura není mým šálkem kávy a vadí mi její extrémní individualismus a sociální nespravedlnost, obliba v nošení zbraní a odpor vůči zdravotnímu pojištění pro všechny. Proto upřednostňuji evropskou (nebo euro-kanadskou) kulturu, která se od kultury USA liší. Vadí mi americká hegemonie ve světě a jsem zastáncem multipolárního světa. Uvádím devět důvodů, proč přesto podporuji průjezd amerického konvoje Českou republikou jako demonstraci síly NATO a projev solidarity NATO se svými východoevropskými členy. Vycházím z toho, že velmi důležitou hodnotou je svoboda a nezávislost země. Jestli je garantována svoboda země, všechno ostatní, jako je forma vlády, lidská a občanská práva, sociální politika, ekonomika a další záleží na obyvatelech této země. Mnoho lidí má krátkou paměť, proto mých devět důvodů vychází z historické zkušenosti, která by nám neměla být lhostejná.

1. NATO garantuje bezpečnost a jednotu naší Evropy

Za poslední čtvrtstoletí naše evropská civilizace ve srovnání se zbytkem světa výrazně upadla. Ne že bychom pětadvadset let prožívali trvalý společenský, hospodářský a technologický úpadek. Rozvíjeli jsme se, ale okolní svět se rozvíjel mnohem rychleji. Před sto lety patřily mezi najvýznamnější světové mocnosti nejen Velká Británie, Francouzsko a Německo, ale i Itálie, Španělsko, Polsko, Nizozemsko, Belgie, Portugalsko a Rakousko-Uhersko. Dnes je situace úplně opačná a dokonce i Britové, Němci nebo Francouzi přestávají svým vlivem konkurovat Číňanům, Indům nebo Japoncům.

Sjednocená Evropa je pro nás jedinou budoucností, chceme-li se udržet na výsluní a neklesnout svým hospodářským, kulturním a politickým vlivem ve světě na úroveň národů s dávno zašlou slávou – Inků v Peru, Tádžiků v Samarkandu a Buchaře či Khmérů v Kambodži. Tyto národy kdysi vytvářely kulturní, hospodářský a politický standard pro své daleké okolí a dnes musejí poslouchat jiné, mocnější. Jsem přesvědčen, že tuto budoucnost pro své děti a vnoučata nechci.

Naší jedinou budoucností je žít v přátelství a spojenectví s našimi sousedy. Teď se poprvé v historii naskytla možnost, aby se všechny národy Evropy společně postavily globálním výzvám. Aby se spojily a společně bránily evropské hodnoty – od vinic Porto a Bordeaux až po nekonečné černozemě Podněpří, od tundry Laponska až po subtropické lesy Sicílie a Kréty. NATO nás Evropany spájí, zatímco Rusko nás chce rozdělit.

Podporovat NATO je pro mne projevem vlastenectví a bojovat proti NATO považuji za projev vlastizrady. Poprvé v historii je tu možnost, že se sjednotí všechny slovanské národy – Poláci, Češi, Slováci, Slovinci, Chorvati, Bosňané, Srbové, Černohorci, Bulhaři, Makedonci a Ukrajinci bez poručníkování Velkého bratra Ruska. Současně, aby se sjednotily všechny pravoslavné národy – Rumuni, Moldavané, Bulhaři, Makedonci, Srbové, Černohorci, Řekové, Kréťané, Ukrajinci a Gruzíni bez poklonkování Velkému bratrovi Rusku.

Rusko se nás snaží rozdělit, snaží se postavit bratra proti bratrovi: Rumuna proti Moldavanovi, Srba proti Chorvatovi, Slováka proti Ukrajinci, Čecha proti Polákovi. EU je ta síla, která nás všechny spájí a tím, kdo v ní ještě nejsou, dává naději na společnou budoucnost. Všechny Slovany a pravoslavné, aby nemuseli poslouchat Velkého bratra Rusko, všechny Germány bez amerického strýčka Sama, všechny románské národy bez obrů – 200milionové Brazílie a 100milionového Mexika. A NATO je v současnosti jedinou silou, která je ochotna se za jednotnou Evropskou unii postavit.

Je to EU, která nám jako jediná může pomoci konkurovat globálním výzvám ze strany Číny, Indie, Japonska, Turecka, Ruska, ale i Spojených států. Ti, kdo dnes kritizují naše členství v NATO – nechť jsou to panslavisté, komunisté, neonacisté, šovinisté, libertariáni, pacifisté, „apolitičtí“ podnikatelé nebo Klausova gerontokracie – jsou to ti samí, kteří v nedávné minulosti aktivně bránili vybudování společné obrany Evropské unie. Kdybychom dnes měli evropskou armádu, nemuseli bychom poslouchat Američany, nemuseli bychom dnes žebrat z peněženek amerických daňových poplatníků, aby nás bránili. Je naší evropskou ostudou, že na 85% rozpočtu NATO přispívají Američané a je naším podlým pokrytectvím, když pak kritizujeme, že tvoří i většinu vojenských jednotek a mají hlavní podíl na rozhodování v NATO.

Na přítomnosti amerických jednotek si léčíme naše vlastní komplexy z neschopnosti a neochoty platit a obětovat se za vlastní bezpečnost. A nezapomínejme, že jsou to ti samí politici, od Schrödera přes Čarnogurského po Orbána, kteří 25 let nebyli ochotni vybudovat energetickou nezávislost zemí východní poloviny Evropy a dnes pláčou, že bychom měli poslouchat Rusko, abychom měli čím vytápět své byty a abychom mohli jezdit na svých autech.

2. Rusové lžou o multipolaritě

Ruský prezident Putin při každé příležitosti tvrdí, že stojí na čele boje proti americké hegemonii ve světě a že sa snaží nastolit multipolární svět. Pro Putina ale multipolární svět znamená dva, maximálně tři póly: USA, Rusko, případně Čína. Z pohledu Ruska mají malé národy pouze právo poslouchat ty velké.

Rusko není ochotné akceptovat, že multipolární svet může zahrnovat i Evropskou unii, jakož i Indii, Japonsko, Turecko, společenství ASEAN v jihovýchodní Asii, Arabskou ligu, jihoamerické společenství MERCOSUR, případně další aktéry. Bojovat proti americké hegemonii nelze s ruským rublem bez evropského eura, čínského jüanu, japonského jenu nebo případného arabského chalídží či dináru.

Ve skutečnosti tak Putinovi jde o ruskou hegemonii, nikoli o multipolární svět. Putinovi jde o to rozložit Evropu. 140milionovému Rusku se snadněji jedná s 80milionovým Německom nebo 40milionovým Polskem případně s trpasličím Českem alebo Bulharskem, než s 500milionovou Evropskou unií, která má osm a půl krát větší HDP než Rusko.

3. Rusové lžou o Ukrajině a o fašismu

V diskusích o Ukrajině jako národním státě Ukrajinců používají Rusové argumenty, které se v Evropě přestaly používat po skončení První světové války, tzn. před sto lety. Lžou, že Ukrajina si uzurpovala ruská území Novoruska, jež dnes tvoří jižní a východní části Ukrajiny. Novorusko ale bylo součástí Ruské říše, nikoli národního státu Ruska (podobně jako Čechy a Morava byly součástí Rakouské říše, nikoli národního státu Rakouska). Jakmile se Ruská říše rozpadla na národní státy, Novorusko se stalo součástí Ukrajiny a je jí již 97 let.

Argumentují, že tato území za komunismu původně tvořila Doněcko-Krivorožskou sovětskou republiku. Pro srovnání: Doněcko-Krivorožská republika existovala pouhých 5 neděl v únoru-březnu 1918, zatímco součástí Ukrajiny jsou tato území již 97 let.

Rusové lžou, že na kyjevském Majdanu se vlády v zemi zmocnili uzurpátoři. Pětičlenná parlamentní koalice, která převzala moc, byla tvořena třemi regulérně zvolenými opozičními stranami Janukovyčova parlamentu a dokonce dvěma stranami, které vznikly z Janukovyčovy vlastní Strany regionů. Parlament odvolával Janukovyče z funkce prezidenta s více než ústavní většinou.

Nový prezident Porošenko suverénně zvítězil v parlamentních volbách. Rusové tvrdí, že ve volbách hlasovala pouze západní a střední Ukrajina. Přitom na jihu a východě byla volební účast nezanedbatelná: v Dněpropetrovské, Chersonské a Nikolajevské oblasti víc než 50% a v Oděské, Záporožské a Charkovské oblasti nad 45%. Pouze v Doněcké a Luganské oblasti, kde probíhala válka, byla účast nízká.

Rusové tvrdí, že Ukrajině dnes vládnou fašisté. Ve volbách v říjnu 2014 však drtivě zvítězily demokratické strany. Šovinistické strany ve volbách propadly – strana Svoboda Oleha Ťahnyboka získala 4,7% hlasů a Pravý sektor Dmytro Jaroše pouze 1,8% hlasů. Dohromady získaly pouze 7 křesel ve 450tičlenném parlamentu. Takže Ukrajině vládnou fašisté?

Je třeba poznamenat, že jedinou oblastí mimo Donbas, kde suverénně zvítězily proruské politické síly, byla Charkovská oblast. Volby vyvrátily příslušnost jižní Ukrajiny, tzn. Oděské, Chersonské, Nikolajevské, Dněpropetrovské a Záporožské oblasti, k tzv. „Novorusku“.

Na druhé straně, volebné pozorovatele na volby v separatistických regionech Donbasu vyslaly vesměs evropské extremistické politické síly: komunisté a neonacisté. Tady se nad nebe jasněji ukázalo, že spojencem extremistů není ukrajinská vláda, ale Kreml a jím řízení donbaští iredentisté.

A nakonec, Rusové dokonce lžou o tom, co to jsou fašisté. Pro zbytek světa je fašismus extrémistické politické hnutí za nastolení šovinistické diktatury silného vůdce a totalitní státostrany založené na masové moilizaci a korporatismu společenských tříd a zdůrazňování romantické symboliky, pozitivního obrazu násilí, kultu mladosti a síly a charismatického vůdcovství.

Podle pokřivené optiky Rusů je však fašismus všechno to, co bojuje proti současnému režimu v Matičce Rusi. Proto stalinisté označovali za fašistu Trockého, který byl hrdinou bolševické revoluce a zakladatelem Rudé armády. Za fašisty označovali Poláky, kteří v srpnu 1920 bránili Varšavu a polskou nezávislost před rudým terorem. Za fašisty označovali finské vlastence, kteří v roce 1940 bránili svou domovinu před bolševickým napadením. Fašisty byli povstalci v Budapešti v roce 1956, kteří chtěli nastolit demokratický režim. Je samozřejmé, že fašisty jsou i Ukrajinci, kteří se chtějí vymanit z ruské moci a stát se součástí demokratické Evropy.

A je víc než jasné, že z hlediska pokřivené ruské optiky nemá nic společného s fašismem ani Putinův režim, ani totalitní režimy jeho nejbližších spojenců, např. Bašára Asada v Sýrii nebo Isaiase Afewerkiho v Eritreji.

Rusové lživě zapírají, že byli od srpna 1939 (pakt Molotov-Ribbentrop) do června 1941 (napadení Hitlerem) spojencem nacistického Německa. V té době se dopustili vojenské agrese vůči šesti zemím: Polsku, Finsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Rumunsku. V té samé době jejich spojenec Hitler okupoval Polsko, Francii, Nizozemsko, Belgii, Dánsko, Norsko, Srbsko, část Řecka a další země. Ne, nic ruské nemůže být fašistické.

Rusové se chovají podle pravidla „zloděj křičí, chyťte zloděje!“

4. Američané, na rozdíl od Rusů, uznávají nezávislost jiných národů

Národy, jež Američané kolonizovali ve španělsko-americké válce roku 1898, později získali nezávislost: Filipínci v roce 1946, Kubánci de-iure v roce 1902 a de-facto v roce 1959. Portoričané v pěti referendech v letech 1952, 1967, 1993, 1998 a 2012 svobodně, s více než 90procentní většinou odmítli nezávislost a dokonce v roce 2012 požádali 61procentní většinou o vstup do USA.

Naopak, z národů, které získaly v roce 1918 nezávislost na Rusku, si ji udrželi pouze Finové a Poláci. Ukrajinci o ni přišli v roce 1921, Gruzíni, Arméni, Ázerbajdžánci a Abcházové v roce 1922, Estonci, Lotyšové, Litevci a Moldavané v roce 1940.

Jestli nepočítáme koupi Aljašky od Ruska v roce 1867, posledná území, která Američané anektovali, byly Texas v roce 1845, Kalifornie a Nové Mexiko v roce 1848, CSA (Konfederované státy americké) v roce 1865 a Havaj v roce 1900.

Rusové ale ve svých anexích pokračovali i ve 20. století – v roce 1925 anektovali nezávislou Bucharu a Chórezm (dnešní Tádžikistán a Uzbekistán), v roce 1939 východní Polsko, v roce 1940 východní Finsko, v roce 1944 Podkarpatskou Rus a nezávislou Tuvu. Dokonce v roce 1999 okupovali nezávislé Čečensko, se kterým dva roky předtím podepsali mírovou smlouvu. A nakonec v roce 2014 anektovali ukrajinský Krym. Dnes se dokonce v kremelských kruzích objevují myšlenky o anexi východního Běloruska, které Bělorusové získali v letech 1924-26, tj. před 90ti lety!

5. Američané, na rozdíl od Rusů, akceptují i nepřátelsky naladěné vlády

Američané se po roce 1961 (Invaze v Zátoce sviní) smířili s existencí nepřátelsky naladěného režimu blízko svých břehů a režim na Kubě se nesnažili svrhnout ani po rozpadu Sovětského svazu. Po roce 1989 se na území Monroeovy doktríny etablovalo množství vlád ne příliš přátelsky nakloněných USA – nejen ve Venezuele a v Nikaragui, ale i v Brazílii, Argentině, Ekvádoru a Bolivii. Američané dovolili, aby se v jimi okupovaném Iráku vytvořilo šíitské politické spektrum, které je kompletně proiránské a po ukončení americké okupace v roce 2011 udělaly jejich vlády z Iráku najbližšího spojence Ahmadínežádova Íránu. Američané dovolili, aby čínské firmy CNPC a PetroChina kontrolovaly téměř čtvrtinu vývozu ropy od irácké vlády v Bagdádu a Sinopec zase velkou část vývozu z Kurdistánu.

Rusové v momentu završení revoluce na Ukrajině (únor 2014) obsadili část jejího území a po chvíli rozpoutali válku v Donbasu. Novou ukrajinskou vládu označovali až do parlamentních voleb v říjnu 2014 za uzurpátorskou, ačkoli blízcí ruští spojenci – běloruský prezident Alexandr Lukašenko, kazašský premiér Karim Massimov a ázerbajdžánský předseda parlamentu Ogtay Asadov se oficiálně zúčastnili inaugurace prezidenta Porošenka již v červnu. Když se Arménie na podzim 2014 chystala podepsat smlouvu o přidružení k EU, Rusové reagovali velkou vojenskou dodávkou nepřátelskému Ázerbajdžánu, čímž Arménii donutili zůstat pod ruským protektorátem.

Dnes Rusko uznává nezávislost Abcházie, ovšem v dějepise v abcházských školách se neučí ani o čerkeské geonocidě (Abcházové bývali součástí národa Čerkesů), ani o zásadním podílu čečenských partyzánů na vybojování nezávislosti od Gruzie v letech 1992-93 – těch čečenských vlastenců, jejichž snahu o vlastní nezávislost utopilo Rusko v potocích krve ve dvou špinavých válkách v letech 1994-2009.

Rusové přirovnávají Abcházii ke Kosovu. Prý Rusové pomohli Abcházii k nezávislosti podobně, jak pomohli Američané k nezávislosti Kosovu. Ovšem v kosovských školách není vyučovacím jazykem americká angličtina ale albánština, zatímco v abcházských školách je vyučovacím jazykem ruština, zatímco abcházština se učí pouze jako předmět – jako cizí jazyk.

6. Američané, na rozdíl od Rusů, přiznali své genocidy a snaží se to napravit

Rusové obviňují Američany z genocidy Indiánů před 130-150 lety. O svých vlastních genocidách ale mlčí. Přesně v dobách indiánské genocidy Rusové zlikvidovali národ Čerkesů, který žil pod úpatími Kavkazu na stepích dnešního Krasnodarského kraje Ruska – od Armaviru a Krasnodaru až po černomořské přístavy Soči, Tuapse a Novorossijsk. Ti, co přežili, většinou uprchli do dnešního Turecka (kde jich žije asi 1,5 milionu, většina ve středním Turecku v páse Samsun-Tokat-Kahraman Maras), Sýrie (dnes asi 100 000 jižně od Damašku) a Jordánska.

Na území bývalé Ruské říše je stalinisté uměle rozdělili na šest národností: v Rusku žije dnes pouze 760 000 Kabardů, Čerkesů, Adygů, Abazů a Šapsugů, uměle rozdělených mezi Kabardsko-Balkarskou, Karačajsko-Čerkeskou a Adygejskou republiku a okres Tuapse, zatímco v Abcházii 120 000 Abcházů.

Šapsugům na černomořském pobřeží za Jelcina slibovali obnovení jejich autonomního okresu z let 1924-45 a nikdy tento slib nesplnili. V Kabardsko-Balkarské a Karačajsko-Čerkeské republice Kreml již 25 let rozehrává státotvorní národy jeden proti druhému, aby byly závislé na Rusku.

V letech 1917-18 si národy severního Kavkazu společně vybojovaly nezávislost na Rusku. Rusové od bělogvardějského Děnikina až po rudoarmějského Lenina a Trockého nezávislost ruských sousedů pošlapávali, začátkem roku 1921 od nich oddělili Dagestán a Abcházii, až nakonec je v letech 1922-24 rozkrájeli na 11 drobných pseudo-autonomních útvarů.

V roce 1944 již zdecimované Čerkesy nechali na pokoji a pro změnu zlikvidovali jiné národy severního Kavkazu – Čečeny, Inguše, Karačaje a Balkary. Asi polovina z nich zahynula na cestě v dobytčích vagonech připomínajících Hitlerův Holokaust, zbytek vystěhovali do jim nepřátelsky nakloněného prostředí Střední Asie. Jejich domovy darovali sousedním národům – Dagestáncům (Lakům a Avarům) území Čečenů, Osetům území Ingušů, Kabardům území Balkarů a Gruzínům území Karačajů i Čečenů. V roce 1956, když se mohli potomkové Čečenů a dalších konečně vrátit domů, tak začaly konflikty, které se po roce 1989 rozhořely do několika válek způsobených Ruskem.

V USA (podobně jako v Kanadě a Austrálii) mají dnes původní obyvatelé rozsáhlá politická práva a indiánské rezervace podléhají federálnímu zákonodárství, aby si žádný členský stát nemohl dovolit omezit jejich práva.

V Rusku naopak z 10ti národnostních okruhů, existujících za Brežněva, Putin v letech 2005-8 zlikvidoval šest, zatímco tři další jsou podřízené jiným subjektům federace – ruským oblastem. Jediný, Čukotský AOk, je samostatným subjektem Ruské federace. Dokonce se ve špičkových ruských politických kruzích uvažuje o proměně Severokavkazského federálního okruhu na jeden subjekt federace, aby Kabardsko-Balkarsko, Karačajsko-Čerkesko, ale i Osetie, Ingušsko, Čečensko a Dagestán ztratily postavení autonomních republik.

7. Američané, na rozdíl od Rusů, dodržují své sliby o svobodě národů

Rusové považují za spravedlivou pouze nezávislost území obývaných Rusy, zatímco územím Ruska obývaným jinými národy ji odepírají. Podle pokřivené ruské optiky Čečenská republika, podobně jako Tatarstán nebo Baškortostán nemají nárok na nezávislost, protože jsou prý součástí Ruska. Naopak, Krym má právo na nezávislost od Ukrajiny, protože je prý součástí ruského národa. Abcházie a Jižní Osetie mají právo na nezávislost, protože tím oslabují souseda Ruska a posilují Rusko samotné.

Rusko si prošlo relativně demokratickým obdobím pouze od voleb Sjezdu lidových poslanců v březnu 1989 do státního převratu v srpnu 1991. Na jaře 1991, v rámci tzv. Novoogarjevského procesu, který tvořil poslední fázi jednání o nové svazové smlouvě (nahrazující tu z roku 1922), získalo tehdejších 16 autonomních sovětských republik Ruské SFSR právo stát se členskými státy nové konfederace nahrazující SSSR – Svazu suverénních států, a to vedle Ruska, nikoli v jeho rámci. Jednalo se o Tatarsko, Baškirsko, Čuvašsko, Udmurtsko, Marijsko, Mordvu, Karelsko, Kalmycko, Komijsko, Dagestán, Čečensko-Ingušsko, Severní Osetii, Kabardsko-Balkarsko, Tuvu, Burjatsko a Jakutsko.

Den před plánovaným podpisem smlouvy 20. srpna 1991 však KGB zorganizovala státní převrat a po několika dnech loutkové vlády Státního výboru pro výjimečný stav (GKČP) byl ve faktické moci prezident SSSR Michail Gorbačov nahrazen prezidentom Ruska Borisem Jelcinem. Následně byly v září přijaty zákony degradující tyto republiky. Národy 16ti republik tak byly oloupeny o nezávislost na Rusku.

V březnu 1992 byla podepsaná federativní smlouva, jež měla vytvořit základ pro budoucí uspořádání Ruska a suverénních republik, které si Rusko v roce 1991 ukradlo. Republiky si přijaly vlastní deklarace o suverenitě a ústavy, které nadřadzovaly jejich zákonodárství tomu ruskému. Kromě původních 16ti byly na republiky povýšeny i Adygejsko, Karačajsko-Čerkesko, Altaj, Chakasko a Ingušsko. Chystaly se smlouvy mezi Ruskem a jednotlivými republikami. Dokonce některé republiky jako Tatarstán a Baškortostán se chystaly v souladu s federální smlouvou stát se volně přidruženými státy Ruska. Čečensko na důkaz své nezávislosti federativní smlouvu vůbec nepodepsalo.

Koncem září 1993 však KGB zorganizovala další státní převrat, ve kterém prezident Boris Jelcin nechal rozstřílet ruský parlament na čele s Ruslanem Chasbulatovem. Novopečený diktátor Jelcin dal sepsat novou ústavu Ruska z prosince 1993, která zrušila suverenitu všech republik a zavedla ústavní teror Moskvy. Ústavní soud Ruska poté postupně rušil platnost těch částí ústav republik, které byly v rozporu s ruskou ústavou (ústav původně neodporujících separátním smlouvám mezi Ruskem a republikami!).

Nakonec zřejmě přišel třetí, tentokrát tajný, státní převrat v srpnu 1999, kdy byl nečekaně odvolán premiér Stěpašin a nahrazen Vladimirem Putinem, jenž následně po 9ti měsících nahradil Jelcina v prezidentské funkci. V roce 2000 byly republiky podřízeny tzv. federálním okruhům a v roce 2004 dokonce zbaveny práva volit si svého prezidenta. Národy 21ti republik tak byly oloupeny i o částečnou suverenitu.

Na rozdíl od Ruska, USA umožnily Portoričanům svobodně hlasovat o nezávislosti pětkrát – v letech 1952, 1967, 1993, 1998 a 2012. Federativní státy Mikronésie a Marshallovy ostrovy získaly v roce 1986 částečnou nezávislost na USA coby volně přidružené státy a v roce 1994 se připojily ostrovy Palau. Naopak, Severné Mariány a Guam se opakovaně svobodně vyslovily za setrvání s USA.

8. Američané, na rozdíl od Rusů, pykají za své činy

Americký prezident George Bush mladší zatáhl USA do dvou válek. V roce 2001 do Afghánistánu v důsledku útoků 11. září na Světové obchodní středisko v New Yorku a Pentagon ve Washingtonu. V roce 2003 do Iráku po předložení důkazů o završení vývoje jaderných zbraní získaných tajnými službami. Tyto důkazy sa následně ukázaly jako nepravdivé. Bez ohledu na to, zda útoky 11. září 2001 spáchala al-Kajda nebo někdo jiný, prezident Bush za zavlečení USA do vojny pykal. Od roku 2009 již není prezidentom a jeho trestem za válku v Iráku je, že se do historie zapsal jako jeden z nejhorších prezidentů v historii USA.

Dne 9. srpna 1999 byl sesazen poslední relativně demokratický premiér Ruska Sergej Stěpašin a za nového premiéra byl dosazen Vladimir Putin. Následně byly 9. a 13. září vyhozeny do povětří obytné budovy v Moskvě, jakož i v Bujnaksku (4.IX.) a ve Volgodonsku (16.IX.). Dne 23. září, den po objevení dalších výbušnin v Rjazani, začalo masivní bombardování čečenského hlavního města a za týden na to invaze ruských vojsk do Čečenska.

Pár hodin po objevení výbušnin v  obytném domě v Rjazani 22. září byli zadrženi tři příslušníci FSB (bývalé KGB). Poslanec za stranu Jabloko a investigativní novinář deníka Novaja gazeta Jurij Ščekočichin sa dvakrát pokoušel iniciovat parlamentní vyšetrovací komisi, prokremelská parlamentní většina to však odmítla. S následně vytvořenou občanskou vyšetřovací komisí na čele s poslancem parlamentu a předsedou lidskoprávní organizace Memorial Sergejem Kovaljovem vládní orgány odmítly spolupracovat. Její místopředseda Sergej Jušenkov byl v dubnu 2003 zastřelen a další člen Jurij Ščekočichin byl v červenci 2003 pravděpodobně otráven rádioaktivním tháliem.

O možném útoku KGB na obytné budovy vypovídá dokumentární film Blowing up Russia / Assassination of Russia (????????? ?? ??????) přístupný na youtube. Podle výsledků oficiálního vyšetřování se ale u těchto atentátů v září 1999 našla čečenská stopa, podobně jako u vraždy opozičního politika Borise Němcova v únoru 2015 – podobnost čistě náhodná?

Bez ohledu na to, zda atentáty v září 1999 spáchali čečenští teroristé nebo KGB, nezávislé vyšetřování nebylo umožněno. Přesto že Vladimir Putin zatáhl Rusko do války v Čečensku, vládne již 16 let a o jeho odchodu z funkce prezidenta Ruska se ani neuvažuje. Odměnou za válečné zločiny spáchané ruskou armádou v Čečensku je, že ho veřejné mínění považuje za nejlepšího vůdce v historii Ruska.

9. Rusové lžou o Krymu

Rusové lžou, že krymské referendum v březnu 2014 poprvé umožnilo občanům Krymu vyjádřit se za nezávislost na Ukrajině a hned toho využili. Mlčí o tom, že v referendu v prosinci 1991 se většina voličů na Krymu vyslovila za nezávislou Ukrajinu.

Rusové lžou, že jsou jedinou sílou, která má právo rozhodovat o budoucnosti Krymu. Oni začali představovat většinu obyvatelstva Krymu až v květnu 1944 po Stalinově likvidaci krymskotatarského národa. Současná Republika Krym byla vytvořena jako autonomní republika v lednu 1991, přičemž všechny sovětské, ukrajinské i místní právní úkony se odvolávaly na to, že jde o rehabilitaci původní Krymské ASSR z let 1921-46. A v roce 1921 byla tato autonomní republika založena kvůli Krymským Tatarům, nikoli kvůli Rusům tam žijícím.

Krymští Tataři mají jako původní titulární národ právo spolurozhodovat o budoucnosti Krymu. I kdyby většina Krymu zůstala ruská, mají Krymští Tataři právo získat na části území Krymu vlastní republiku a svobodně se rozhodnout, zda chtějí, aby tato republika byla součástí Ruska, Ukrajiny, nebo měla jiný status. Krymští Tataři byli již jednou o svou domovinu oloupeni – v roce 1944 a po rehabilitaci v roce 1957 jim nebylo dovoleno vrátit se. Dnes se o to Kreml pokouší znovu.

Rusové lžou, když tvrdí, že Krym byl vždy Ruský. Krym byl v letech 1783-1917 součástí Ruské říše, nikoli Ruska jako národního státu. Krym byl součástí Ruské říše podobně jako Čechy a Morava byly v letech 1804-1918 součástí Rakouské říše (nikoli Rakouska) nebo jako Srbsko bylo v letech 1459-1817 součástí Osmanské říše (nikoli Turecka). Součástí Ruska jako národního státu byl Krym pouze v letech 1921-41 a 1944-54, čili pouhých 30 let, zatímco součástí Ukrajiny byl v letech 1954-2014, čili po dvakrát delší období. I z těch 30ti let, co byl Krym součástí Ruska, byl v letech 1921-41, tzn. 20 let, především autonomním státem Krymských Tatarů, nikoli ruskou oblastí.

Rusové lžou, že Krym daroval Ukrajině Chruščov. V roce 1954, v době odevzdání Krymu Ukrajině, ještě Chruščov neměl faktickou moc. Tu mělo kolektivní vedení ve složení Malenkov, Molotov, Chruščov, Vorošilov, Kaganovič, Bulganin, Žukov. Až na přelomu let 1957-58 se Chruščov chopil faktické moci ve státě, a to už byl Krym dávno ukrajinský. Proces schvalování přechodu Krymu trval pět měsíců a kromě zasedání Politbyra na čele s Malenkovem (25.I.) ho schválila prezídia Ruska (5.II.), Ukrajiny (13.II.) i Sovětského svazu (19.II.), následně podepsali všichni tři předsedové prezídia (tj. prezidenti) Vorošilov, Tarasov a Korotčenko a schválily parlamenty Sovětského svazu (26.IV.), Ruska (2.VI.) a Ukrajiny (17.VI.).

Závěrem

Z těchto důvodů upřednostňuji průjezd amerických bojových vozidel jako demonstraci síly a solidarity před naivním pacifismem nebo před poklonkováním Rusku, které požadují panslavisté, komunisté, neonacisté, šovinisté nebo někteří libertariáni, „apolitičtí“ podnikatelé nebo Klausova gerontokracie.