Posun času aneb Čeští europoslanci zase řeší ptákoviny

O víkendu proběhla změna času a jako každoročně, i tentokrát bylo kolem ní hodně mediálního povyku. Dokonce poslanci Evropského parlamentu za KDU-ČSL na čele s Pavlem Svobodou iniciovali v Evropském parlamentu veřejné slyšení, kde se odborníci měli vyjadřovat, jaký má změna času resp. každoroční zavádění letního času vliv na relevantní odvětví lidského života, například energetiku, dopravu nebo biorytmus.

Proč mám rád změnu času

Za sebe říkám, že každoroční zavádění letního času miluji.

S rozšířením globalizace a přesunem podstatné části průmyslové výroby do Číny a dalších asijských zemí se u nás stále větší část obyvatel živí prací „bílých límečků“, ať už se jedná o služby, administrativu, consulting nebo IT&C obory. Tito lidé začínají pracovat mezi 7:30 a 9:00 a pracovní čas jim obvykle končí mezi 16:00 a 17:30. Lidé pracující osm a půl hodiny v zimním období v podstatě nezažijí slunečný svit – jezdí do práce za svítaní a z práce domů při západu Slunce. Po dlouhých zimních večerech přichází krásný březen, kdy pučí stromy a příroda se budí ze zimního spánku.

Vyvrcholením této idyly bývá zasloužená odměna – koncem března se čas posune o hodinu napřed, díky čemu získaváme prodloužený večer, kdy si můžeme užívat oddechu, jako kdyby to bylo za dne. Najednou namísto půl sedmé Slunce zapadá v půl osmé, v létě dokonce ve čtvrt na deset. Večer získáváme, ráno ovšem nic neztrácíme, protože v době posunu času se východ Slunce posouvá ze třičtvrtě na šest na třičtvrtě na sedm, ovšem dále směrem k létu se přesouvá do dřívějších hodin. Výsledkem je, že ráno vstáváme již za světla, večer máme ale o hodinu delší.

Naopak, koncem října už chodíme do práce za tmy – Slunce vychází v půl osmé letního času. Proto posun času o hodinu zpět způsobí posun východu Slunce na půl sedmou a umožní nám ještě počas celého listopadu si cestou do práce užívat slunečního svitu. Naopak, večer již posun času nepřináší žádnou újmu, protože podle letního i zimního času jezdíme z práce domů za soumraku nebo ve tmě.

Proč nesdílím argumenty o rozházení biorytmu

Zimní čas se u nás začal zavádět v době První a Druhé světové války a trvale se usadil před přibližně 35 lety. Bylo to v době „modrých límečků“, kdy velká část pracujících začínala směnu ráno v 6:00. V té době zavedení letního času způsobovalo mnohem nepříjemnější změny v biorytmu – dělníci v březnu začínali práci při východu Slunce a po změně času museli najednou odpracovat první hodinu své pracovní směny ve tmě, před východem Slunce. V té době bych protesty proti zavedení letního času chápal, dnes v době „bílých límečků“, jež začínají od 7:30 až 9:00, mi takovéto argumenty nepřipadají relevantní.

Navíc, většina „bílých límečků“ prochází změnou času nikoli dvakrát ročně, jak tvrdí odpůrci změny času, ale dvakrát týdně – tedy víc než stokrát ročně. Čas se jakoby „posouval dozadu“ každý pátek večer, když jdeme spát aspoň o hodinu později a vstáváme také aspoň o hodinu později. Naopak, každou neděli večer se čas jakoby „posouval vpřed“ – jdeme spát aspoň o hodinu dřív a do práce vstáváme také aspoň o hodinu dřív. Každou neděli večer tak prožíváme konec března a každý pátek večer zase konec října. Tato skutečnost vůbec nenahrává argumentům zastánců pevného biorytmu a odpůrcům změny času: pevný biorytmus by neexistoval ani tehdy, kdyby k žádnému posunu času nedocházelo.

V posledních dvou desetiletích přibyly další fenomény, které nás ještě více oddálily od pevného biorytmu. Prvním je dnes velmi rozšířená pružná pracovní doba. U množství pracovníků způsobuje pružná pracovní doba minimálně hodinový výkyv v době od pondělí do pátku. Druhým fenoménem je práce pro nadnárodní firmy, spolupráce s kolegy, zákazníky a dodavately v různých časových pásmech. Jelikož není možné všechnu komunikaci vybavit pomocí e-mailů, hodně telekonferencí a volání po Skype se uskutočňuje buďto zkraje pracovní doby, nebo po její skončení, případně před jejím začátkem. V tomto případě již o žádném previdelném biorytmu nemůže být ani zmínka.

Dále je tu rozšiřující se fenomén práce z domova (home office), kdy pracovník může v jeden den odpracovat klidně i dvanáct hodin, jindy pouze čtyři hodiny. Množství manažerů a obchodníků často létá na služební cesty, lékaři a akademici zase na mezinárodní konference v cizích časových pásmech – typickým projevem bývá jet lack. Lidé také častěji střídají zaměstnání než v minulosti, což také přináší nutnost pravidelné změny denního režimu. Toto jsou všechno projevy naší postmoderní a globalizované společnosti, které zpochybňují argumenty pro pevný časový rozvrh.

Proč nesdílím argumenty o problémech v dopravě

V době mechanické, kdy se jízdní řády a grafikony vytvářely ručně, mohla změna času znamenat určitý problém v koordinaci dopravy. Navíc, železnice byly v té době přeplněné nákladními vlaky, které se musely přesouvat i v noci, kdy ke změně času docházelo. Ovšem dnes, v době, kdy je možné jízdní řády vytvářet pomocí počítačů a nákladních vlaků je málo, mi argument s komplikacemi v dopravě připadá jako z minulého století.

Podobně je to i s přestavováním hodin. Argumentovat proti změně času bylo možné v dobách, kdy bylo potřeba náramkové nebo nástěnné hodiny přestavovat ručně. Dnes se ale čas v mobilních telefonech, tabletech a laptopech mění automaticky!

Proč nesdílím argumenty pro celoroční zavedení jednoho času – zimního ani letního

Jak jsem popsal na začátku článku, jaro a podzim jsou období, kdy je změna času nejméně bolestivá. Podstatná část lidí díky změně času koncem března získavá večer a neztrácí ráno, zatímco koncem října získavá ráno a neztrácí večer.

Případ, že by se celoročně zavedl jen jeden čas, a to letní, zažili nedávno občané Ruska. Na jaře 2011 se zavedl letní čas, který zůstal zaveden celoročně až do podzimu 2014. Během tří zim, 2011/12, 2012/13 a 2013/14 občané Ruska zažili nepříjemnou situaci, kdy děti nejenže musely chodit ráno do školy ve tmě, ale dokonce i první vyučovací hodina sa odehrávala ve tmě. Ani s pracovníky to nebylo jiné. Z tohoto důvodu si myslím, že zavedení letního času i v zimě je nerozumné.

Naopak úplné zrušení letního času – kdybychom se celoročně řídili zimním časem – by pro mne bylo velmi nepříjemné. Ztratil bych tu sladkou odměnu za dlouhé zimní večery a za absolutní nedostatek slunečního svitu mimo pracovní dobu – totiž dlouhé sluneční letní večery. Proto jednoznačně upřednostňuji současnou situaci, kdy máme od dubna do října letní čas a od listopadu do března čas zimní.

Další příkazy a zákazy z Bruselu

Jsem přesvědčen, že Evropská unie je dnes v tak hluboké krizi, že je potřeba nasměrovat všechny síly a všechen politický kapitál na to, aby se z krize dostala.

Jedná se o krizi globalizace – v důsledku outsourcingu výroby do Číny a v důsledku robotizace přichází Evropa o stále větší množství pracovních míst. Nezaměstnanost neroste cyklicky, ale systematicky a vyžaduje to řešení. Také tu je krize konkurenceschopnosti – dokonce i vysoce sofistikované výrobky již přestávají konkurovat výrobkům z Číny.

Je tu krize legitimity. Předpisy Evropské unie dnes regulují téměř každou sféru lidské činnosti a vytvářejí se často nedemokratickým postupem, když zákonodárnou iniciativu má pouze nikým nevolená Evropská komise a důležitým zákonodárným orgánem je Rada EU, ve které předpisy schvalují nikým nevolení a často nepřipravení a nekompetentní ministři členských států. Předpisy jsou navíc často ideologické. Schopnost EU přijímat zásadní reformy v zakládacích smlouvách se zmenšuje – spomeňme si na Klausove průtahy s Lisabonskou smlouvou. V členských státech roste vliv populistických stran, jež s radostí obviňují Evropskou unii za všechny negativní jevy. Hrozba rozpadu EU se stala reálnou.

Je tu i krize bezpečnosti. Evropa je ohrožena nepoměrem mezi monetární politikou eurozóny a fiskální politikou jednotlivých států. Stupňují se bezpečnostní hrozby ze strany Ruska i islámistických hnutí, jakož i tlak ze strany přistěhovalců z rozvojových zemí a xenofobní reakce domácího obyvatelstva. Kritickou se jeví energetická bezpečnost Unie.

Musím říct, že europoslance za KDU-ČSL Pavla Svobodu považuji za jednoho z nejinteligentnějších českých členů Evropského parlamentu. Vím že si je vědom všech výše uvedených problémů. Bylo pro mne nemilým překvapením, že právě tento politik se postavil do čela iniciativy znovu posoudit opodstatněnost každoročního zavádění letního času. Namísto řešení podstatných problémů Evropské unie vyrukovali poslanci KDU-ČSL s řešením dalšího podružného problému.

Odteď ať mě už nikdo nepřesvědčuje, že jsou to „ONI“ – ta špatná Evropská unie, co nám vnucuje různé příkazy a zákazy. Právě naopak, jsou to ČEŠTÍ europoslanci, kdo byli za bílého dne přichyceni při prosazování další „ptákoviny“.