Sýrie: společná vláda Asada a opozice nemůže uspět

V Ženevě pokračuje konference o mírovém urovnání v Sýrii a následném politickém řešení. Nejčastěji se mluví o poválečném řešení, ve kterém by moc sdíleli Asadův režim a syrská opozice. Tento model ale téměř nikdy nefungoval.

Je podstatné, že tento případ se liší od „oboustranně výhodného“ vyjednaného odevzdání moci diktatur do rukou prodemokratické opozice, ke kterému došlo během Sametové revoluce v Československu nebo koncem apartheidu v Jižní Africe. Posledně v Jemenu v roce 2011 nebo v Barmě v roce 2015. Vlády se více či méně dobrovolně vzdaly své moci. Uvědomily si, že ztratily jak vnitřní, tak vnější legitimitu své moci – ztratily jak podporu mas, tak oporu v zahraničních mocnostech.

Syrský případ se také značně liší od autentických revolucí, kde byly diktatury svrženy. Příkladem jsou revoluce v Rumunsku (1989), v Srbsku (2000), v Tunisku (2011) nebo na Ukrajině (2014).

Nejedná se ani o případy, kde byly diktatury „vymazány z mapy“ vojenskou porážkou, jak tomu bylo v tálibánském Afghánistánu v roce 2001, v Saddámově Iráku 2003 nebo v Kaddáfího Libyi 2011.

A napokon nejde ani o případy, kdy byly po občanské válce dojednány svobodné volby, ve kterých získala moc buď bývalá vláda (Mosambik v roce 1994), nebo bývalá opozice (Nikaragua v roce 1990).

V Sýrii naopak má jít o případ, kdy se vládce, přestože ztratil oporu mas, snaží zuby-nehty udržet u moci, ale mezinárodní společenství jej donutilo k vyjednanému „soužití“ se svou opozicí, k jakési velké koalici „národního smíření“. V dalších volbách se má následně ukázat, kdo má podporu obyvatelstva a kdo se ujme moci. Podíváme-li se do posledního čtvrtstoletí, které uplynulo od konce Studené války, uvidíme, že pro tento typ politických řešení je charakteristická téměř nulová úspěšnost. Prakticky pokaždé, kdy došlo k tomuto scénáři, vrátily se k moci kliky bývalé diktatury, a to hned, jakmile se zraky zahraničí obrátily jiným směrem.

Do této skupiny patří vyjednaná „soužití“ mezi autoritářskými vůdci a opozicí v Kambodži, Zimbabwe, Angole, Keni nebo Afghánistánu. A jak dopadly?

V Kambodži se bývalý komunistický diktátor Hun Sen po prohraných volbách v roce 1993 odmítl vzdát moci a vznikla jeho společná vláda s monarchistou Norodomem Ranaridhem. Tu následně v nekrvavém puči v roce 1997 Hun Sen svrhl a obnovil svůj autoritářský režim, tentokrát krytý volbami.

V Zimbabwe v roce 2008 diktátor Mugabe znemožnil konání druhého kola prezidentských voleb, ve kterém hrozila jeho porážka. Po politické krizi byla vyjednána společná vláda se šéfem opozice Tsvangiraiem, který získal nově vytvořený post premiéra. Mugabe ale zablokoval jakékoliv reformy a v částečně zmanipulovaných volbách 2013 znovu získal moc.

V Angole v roce 1992, po ukončení dlouhé občanské války, vláda MPLA Eduarda Dos Santose znemožnila konání druhého kola prezidentských voleb. Až po druhé válce, v roce 1996, vyjednala spolu s opoziční UNITA Jonase Savimbiho vládní „soužití“. Po vytvoření výhodnějších podmínek se ale Dos Santos v roce 1999 znovu chopil moci.

V Keni se vítěz svobodných voleb z roku 2002 a bývalý viceprezident z diktatury KANU, Mwai Kibaki, snažil vytvořit si svůj autoritářský režim. V roce 2007 jeho strana PNU prohrála parlamentní volby s ODM Raila Odingy a sporné prezidentské volby skončily těsným výsledkem. Po krátké občanské válce společně dojednali velkou koalici a Odinga získal nově vytvořený post premiéra. Prezident Kibaki ale bojkotoval většinu kroků vlády a v neférových volbách 2013 zvítězil jeho nástupce Uhuru Kenyatta.

V Afghánistánu vládl od svržení Tálibánu v prosinci 2001 Hamíd Karzáí. V prvním kole prezidentských voleb 2009 došlo k rozsáhlým podvodům a Karzáí nezískal nadpoloviční většinu. Mocnosti ale v pořadí druhého dr.Abdulláha přesvědčily, aby se druhého kola vzdal. Po pěti letech, ve druhém kole voleb 2014 došlo zase k rozsáhlým podvodům a podle nedůvěryhodných výsledků zvítězila Karzáího loutka Ghaní. Dr.Abdulláh byl donucen přijmout nově vytvořenou premiérskou funkci, ale skutečným vládcem podle ústavy zůstává prezident.

Poučením pro nás je, že pokaždé, kdy došlo k vyjednání sdílené vlády mezi dosavadním autoritářským vládcem, který zůstal prezidentem, a vůdcem opozice, který se stal premiérem, nakonec prezident svého soka nějakým způsobem odstranil a zase si přivlastnil moc v zemi. Obávám se, že ani v Sýrii tomu nemůže být jinak. Proto jsem přesvědčen, že řešením pro Sýrii není vyjednání společné vlády režimu a opozice, ale rozdělení země po náboženských a etnických liniích.

Pro ty, které podrobněji zajímá vývoj ve zmíněných zemích, uvádím několik informací o nedávné historii Kambodže, Zimbabwe, Angoly, Keni a Afghánistánu.

Kambodža 1993-97

Po mnoha letech lavírování Království Kambodže mezi velmocemi za krále a premiéra v jedné osobě, Norodoma Sihanuka (1941-70), země neustála válku v sousedním Vietnamu a byla vržena do dvou tragických dekád. Pučem v roce 1970 získala moc proamerická buddhistická nacionalistická republikánská diktatura generála Lon Nola, která založila Khmérskou republiku, následně v roce 1975 krvežíznivá maoistická diktatura Rudých Khmérů předsedy Pol Pota, vytvořivší Demokratickou Kampučii.

Po vojenské okupaci vietnamskými komunisty na přelomu let 1978-79 vznikla neuznaná prosovětská Kampučijská lidová republika a v opozici k ní mezinárodně uznaná Koaliční vláda Demokratické Kampučie, skládající se ze Sihanukových monarchistů (FUNCINPEC), buddhistických republikánů (KPNLF) vedených expremiérem Son Sannem a Strany Demokratické Kampučie (Rudých Khmérů) pod vedením Khieu Samphana.

Po Gorbačovových reformách byla prosovětská vláda premiéra Hun Sena v roce 1988 donucena k jednáním s exilovou vládou, co vyústilo ve vznik Kambodžského státu (1989), ukončení vietnamské okupace (1990), uznání Sihanuka za hlavu státu (1991), v transformaci země pod přechodnou správou OSN (1992) a ve svobodné volby v roce 1993.

Monarchisté vedeni Norodomem Ranaridhem volby vyhráli (45%) nad komunisty premiéra Hun Sena (38%) a buddhistickými liberály Son Sanna (4%). Během vytváření koaliční vlády monarchistů s buddhistickými liberály v červenci vyhlásili komunisté autonomii osmi východních provincií pod názvem Samdech Euv a vyhrožovali rozdělením země. Mezinárodní společenství nakonec v září vyjednalo dohodu o vládě národního smíření v čele se dvěma premiéry – „prvním premiérem“ monarchistou Norodomem Ranaridhem a „druhým premiérem“ komunistou Hun Senem.

Toto nepřirozené soužití, opěvované mezinárodním společenstvím jako obrovský úspěch, skončilo nekrvavým převratem Hun Sena v roce 1997 a jeho autoritářský režim krytý volbami v letech 1998, 2003, 2008 a 2013 trvá od té doby až dodnes.

Zimbabwe 2009-13

Zimbabwe získalo nezávislost jako jedna z posledních zemí Afriky až v roce 1980. V době britského kolonialismu se Jižní Rhodésie dělila na zemi Šonů (Mashonaland) na severovýchodě a Ndebelů (Matabeleland) na jihozápadě. V roce 1965 vyhlásila bělošská menšina jednostranně nezávislost Rhodésie v režimu podobném jihoafrickému apartheidu a začala černošsko-bělošská válka.

Nový černošský vůdce Robert Mugabe si po roce 1980 monopolizoval moc pod vládou šonské strany ZANU a převážně ndebelskou stranu ZAPU Joshua Nkomy nechal v letech 1984-87 zlikvidovat v operaci Gukurahundi. Její oběti se odhadují mezi oficiálním počtem 4 000 a neoficiálním 30 000. V roce 1987 byly zbytky ZAPU připojeny do nové Mugabeho státostrany ZANU-PF, jejíž vláda se dál zúžila na hlavní kmen národa Šonů zvaný Zezuru, zatímco periferní šonské kmeny Manica, Ndau a Karanga (ve východních provinciích Manicaland a Masvingo) se vládě odcizily.

Po 20ti letech nezávislosti se jasně ukázal krach Mugabeho hospodářské politiky, proto Mugabe populisticky přistoupil k vyvlastnění bělošských farem, jež vedlo ke kolapsu zásobování potravinami, hyperinflaci, ale také k Mugabeho porážce v referendu o změnách ústavy. Opozice složená z Ndebelů, periferních šonských kmenů a odborářů hlavního města Harare vytvořila nebývale silnou stranu Hnutí za demokratické změny (MDC) na čele s Morganem Tsvangiraiem, která v parlamentních volbách 2000 a v prezidentských 2002 Mugabeho téměř porazila. V letech 2005 a 2008 dokonce ovládla parlament a Tsvangirai porazil Mugabeho v prvním kole prezidentských voleb 2008. Ve vládou rozpoutané vlně násilí a manipulací se ale druhé kolo stalo nelegitimní volbou pro Mugabeho.

Vypukla hluboká politická krize a Mugabe byl pod tlakem jihoafrického prezidenta Thabo Mbekiho donucen vytvořit pro Tsvangiraie premiérskou funkci a Vládu národní jednoty se zastoupením 50:50. Tato vláda byla neustále paralyzována soubojem mezi prezidentem Mugabem jako hlavou vlády dle původní ústavy a premiérem Tsvangiraiem jako hlavou vlády dle politických dohod. Prezidentské pravomoce pomohly Mugabemu vytlačit opozici ze všech regionů. Ta ve volbách v roce 2013 zvítězila pouze ve čtyřech největších aglomeracích Harare, Bulawayo, Mutare a Gwero, čímž Vláda národní jednoty skončila a moc se vrátila plně do rukou diktátora Mugabeho.

Angola 1996-99

V 50. letech, v době hnutí za nezávislost francouzských a britských kolonií v Africe, se vytvořilo i hnutí za nezávislost portugalské Angoly. Po získání nezávislosti většiny afrických zemí kolem roku 1960 v Angole vznikla tři povstalecká hnutí za nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní fronta za osvobození Angoly (FNLA) a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Tato hnutí vytvořili předáci tří hlavních národů na pobřeží Angoly: severní Kongové vedeni Holdenem Robertem založili FNLA, střední Mbundové s Agostinhem Netem MPLA a jižní Ovimbundové s Jonasem Savimbim UNITA. Hnutí si získala podporu globálních i lokálních mocností: MPLA od Sovětského svazu a Kuby, UNITA od USA a Jihoafrické republiky, FNLA od Číny, Izraele a Zairu.

Po Karafiátové revoluci v Portugalsku roku 1974 začala jednání o nezávislosti. Byla vyjednána koaliční vláda tří stran, ovšem země se strhla do chaosu bojů o vliv. MPLA ovládla Luandu a Malanje, UNITA Lobito a Huambo, FNLA zase Cabindu a Uíge. S kubánskou podporou se na dalekém jihu v oblasti Namibe a Lubango usadili partyzáni SWAPO národností Owambo a Herero bojující za nezávislost Namibie na Jižní Africe, zatímco na východě povstalci FNLC z národů Lunda a Čokwe bojující za nezávislost Katangy na Zairu. Země se stala horkým bojištěm Studené války, kde intervenovala Kuba na straně MPLA, Jihoafrická republika za UNITA a Zair na straně FNLA.

Po částečném vítězství Kubánců vznikla v roce 1975 nezávislá Angola s komunistickou diktaturou MPLA. Občanská válka trvala až do příměří v roce 1989 a do následné mírové smlouvy v roce 1991, kdy zemi opustily kubánská vojska. V prvním kole sporných prezidentských voleb v roce 1992 nezískal žádný kandidát většinu – Dos Santos z MPLA získal 49,6%, Savimbi z UNITA 40,1% a Roberto z FNLA 2,1% hlasů. Po několika masakrech MPLA na obyvatelech se rozhořela druhá občanská válka, kde v jednu chvíli ovládala UNITA 70%, v jinou MPLA 60% země.

Až v roce 1996 se strany domluvily na vytvoření Vlády jednoty a národního smíření, kde získala UNITA v souladu s výsledky parlamentních voleb (z roku 1992) 11 z 28 postů. Vláda však intervenovala v roce 1997 ve Východním Kongu, kde byl diktátor Mobutu nahrazen diktátorem Kabilou, a v Západním Kongu, kde byl demokraticky zvolený prezident Lissouba nahrazen bývalým diktátorem Sassou-Nguessem. Tím se geopolitické kyvadlo naklonilo ve prospěch MPLA a politické spory vyústily ve vypovězení monitorovací mise OSN a ve třetí válku v letech 1999-2002. Brutální chování UNITA odsoudilo celé mezinárodní společenství včetně USA a zavedlo na něj zbrojné embargo. Po totální porážce UNITA a Savimbiho smrti (2002) dodnes trvá autoritářský režim prezidenta José Eduarda Dos Santos, vládnoucího bez zvolení prezidentem již od roku 1979.

Keňa 2008-13

Od samého počátku se keňská stranická politika formovala podél etnických linií – kolem vůdců jednotlivých národů a jejich koalic. Keňské politice dominuje šest národních bloků: Kikujové / GEMA (G/Kikuju-Embu-Meru), Kalendžinové / KaMaTuSa (Kalendžin, Masaj, Turkana, Samburu), Luové, Luhjové, Kambové a Gusijové. Ostatní menší národy jako katoličtí Taitové, pohanští Oromové a muslimští Somálci a Midžikendové se pohybují na periferii politického života.

Ve volbách v roce 1961 zvítězil Keňský africký národní svaz (KANU) Jomo Kenyatty nad Keňským africkým demokratickým svazem (KADU) Ronalda Ngaly v poměru 19 k 11 z celkového počtu 33 „černošských“ mandátů (v oddělených skrutiniích se tehdy ještě volilo 10 Evropanů, 8 Indů a 2 Arabové). KANU s pro-unitárním programem zastupoval zájmy dvou největších národů, Luo a Kikuju (bloku GEMA), zatímco KADU s pro-federálním programem reprezentoval Kalendžiny (KaMaTuSa). Po získání nezávislosti na Británii (1963) se Keňa stala republikou (1964), převládl pro-unitární směr a KADU byla sloučena s KANU.

Aliance Kikujů a Luů se rozpadla po roztržce mezi proamerickým prezidentem Kenyattou (Kikuju) a prosovětským viceprezidentem Ogingou Odingou (Luo) v roce 1966. Posléze vznikla v roce 1967 aliance Kikuju-Kalendžin a poslední lídr KADU Daniel Arap Moi (etnicky Kalendžin) se stal viceprezidentem. Po Kenyattově smrti (1978) pokračovala aliance Kikuju-Kalendžin v opačném gardu – Moi se stal prezidentem a Mwai Kibaki viceprezidentem.

V roce 1989 prezident Moi nahradil alianci Kikuju-Kalendžin původní etnickou aliancí KaMaTuSa z dob strany KADU (viceprezidentem se stal Saitoti), čímž se politici dvou největších národů, Kikujů a Luů, dostali do opozice a Moi vytvořil menšinovou diktaturu. Politici KANU oprášili koncept madžimbo, dle kterého by měla být Keňa federací etnických regionů a přistěhovalci z jiných regionů by se měli vrátit do domovského regionu. Týkalo se to zejména bloku GEMA (Kikuju-Embu-Meru), jehož národnostem Kenyattův režim přednostně přiděloval farmy na územích opuštěných bělošskými farmáři v Rift Valley – domovském  regionu Kalandžinů a Masajů, kteří za prezidenta Moi ovládli KANU. Jejich provládní milice v letech 1991 (před volbami) a 1998 (po volbách) rozpoutali pogromy na přistěhovalé Kikuje.

V prvních svobodných volbách (1992) byla opozice rozdělena – kikujský kandidát Matiba (FORD-A), luoský kandidát Oginga Odinga (FORD-K) i bývalý viceprezident Kibaki (DP) byli poraženi. Podobně byli ve volbách 1997 poraženi kikujský kandidát Kibaki (DP), luoský Raila Odinga (NDP – syn bývalého viceprezidenta Odingy), luhijský kandidát Wamalwa (FORD-K) i kambská kandidátka Ngilu (SDP).

Podle ústavy již Moi v roce 2002 nemohl kandidovat potřetí. Ve snaze získat kikujské hlasy v boji s lídrem opozice Kibakim postavil za prezidentského kandidáta KANU Uhuru Kenyattu, syna otce-zakladatele nezávislé Keni, a za viceprezidentského kandidáta svého posledního viceprezidenta Mudavadiho. V opozici se spojily čtyři hlavní síly, Kibakiho DP, Odingova LDP, Wamalwova FORD-K a Ngiluina NPK a vytvořily Národní duhovou koalici (NARC). Její kandidátské duo Kibaki-Wamalwa (Wamalwa měl odlákat hlasy Luhjů od Mudavadiho) jasně zvítězilo a vláda KANU po čtyřech desetiletích padla.

K naprostému přeskupení politické mapy došlo v roce 2005 během referenda o nové ústavě, která měla posílit pravomoce prezidenta Kibakiho. Ústava byla voliči odmítnuta. Nová Odingova strana Pomerančové demokratické hnutí (ODM – pomeranč byl symbolem odmítnutí ústavy v referendu) seskupilo jeho národ Luo a národ Kamba jeho zástupce Musyoky a odlákalo z vládní koalice NARC polovinu poslanců. Prezident vytvořil novou Stranu národní jednoty (PNU) ze své DP, opoziční Kenyattovy KANU, luhijské FORD-K a gusijské FORD-P. Z Odingovy ODM se sice odštěpila Musyokova ODM-K, ale připojila se Ngiluina NPK.

Ve volbách roku 2007 došlo k nepříjemné situaci. V prezidentských volbách zvítězil podle sporných oficiálních vásledků Kibaki (PNU) se 47% nad Odingou (ODM) se 44% a Musyokou (ODM-K) s 9%, ale v parlamentu zvítězila ODM, která získala 99 z 207 křesel. ODM zpochybnila volební výsledky a po Vánocích vypukla občanská válka, která trvala 2 měsíce. Mezinárodní společenství po ní vyjednalo Vládu národní dohody a smíření, v níž se stal Kibaki prezidentem, Musyoka viceprezidentem a Odinga dostal nově zřízenou funkci premiéra, zatímco ODM a PNU si rozdělily po 20ti ministerských postech. Ve vládě docházelo k mnoha krizím kvůli sporům o vedení kabinetu mezi premiérem, prezidentem a viceprezidentem, kvůli Kibakiho reformě členění země, která zavedla 20 národnostních provincií, i kvůli faktu, že většinu důležitých ministerstev ovládala prezidentova PNU.

Ta se pod vedením nového kandidáta voleb 2013 Uhuru Kenyatty přetransformovala na TNA, která vytvořila s URP viceprezidentského kandidáta Williama Ruto Jubilejní koalici, a tím se obnovila aliance Kikujů s Kalendžiny z období 1966-89. Na opačném pólu se vytvořila Koalice za reformy a demokracii (CORD), která seskupila Luy (Odingovu ODM), Kamby (Musyokovu WDM-K) a Luhje (Wetangulovu FORD-K) s kandidátskou dvojicí Odinga-Musyoka. Podle nové ústavy z roku 2010 musel vítěz získat nadpoloviční většinu. Podle nedůvěryhodných výsledků se Kenyattovi povedlo v prvním kole získat těsnou nadpoloviční většinu 50,5%, což jeho protikandidát Odinga napadl u ústavního soudu.

Napokon se vášně uklidnily a po pěti letech velké koalice se k moci dostal Kibakiův favorit Kenyatta, dědic tradice strany KANU svého otce a dominance Kikujů v zemi, zatímco Luové od roku 1966 dodnes na moc nedosáhli.

Afghánistán 2009-16

Králi Mohamedovi Záhir Šáhovi se dařilo po dlouhá čtyři desetiletí vlády (1933-73) lavírovat mezi zájmy velmocí a udržovat zemi pohromadě. Napokon to ale v roce 1973 neustál a byl svržen svým levicovým bratrancem Daúdem Chánem, který nastolil Republiku Afghánistán. Tady někde je začátek štěpení politiky po etnických liniích a vznik čtyř národně-politických bloků – Paštunů, Tádžiků, Hazarů a Uzbeků. Na rozdíl od relativně demokratických voleb za království, Daúd Chán zavedl levicovou nacionalistickou diktaturu jedné strany. Podporoval myšlenku Velkého Paštunistánu, který by obsahoval i pákistánskou Severozápadní provincii (dnes Chajbar-Pachtunchwa) nebo dokonce i Balúčistán. V reakci na to začala pákistánská levicová vláda premiéra Bhutta (otce Benázír Bhuttové) trénovat tádžické rebely (Masúd) a paštunské islámisty (Hakkání, Hekmatjár). Daúd Chán se později snažil navázat blízké vztahy se Západem, proto Brežněv společně s Bhuttem podporovali komunistickou opozici v zemi.

V armádě získali velký vliv komunisté, kteří v roce 1978 Daúda Chána svrhli a vytvořili Demokratickou republiku Afghánistán. Komunisté se dělili na dvě frakce. Parčám (Vlajku) složenou z příslušníků středních vrstev a armády ve městech, kde i Paštuni mluvili persky, a vedl ji Barbak Karmal. Frakci Chalk (Lid) tvořili převážně Paštuni z venkovských kmenů a jejich vůdci byli Núr Muhammad Tarakí a Hafizulláh Amín. Moci se ujmul nejdříve Tarakí a po dalším převratu Amín, proslulý svou brutalitou. Sovětská vojenská intervence v prosinci 1979 svrhla vládu frakce Chalk a nastolila vládu Parčámu s Babrakem Karmalem jako prezidentem. Ten byl během Gorbačovovy Perestrojky nahrazen Mohamedem Nadžíbulláhem, který zemi začal reformovat na Republiku Afghánistán.

Proti sovětské okupaci nechal pákistánský islámistický diktátor Zia-ul-Hak vytvořit šest paštunských partyzánských (mudžáhidských) organizací organizovaných na základě různých islámských ideologií: Muslimského bratrstva (Hekmatjár), Wahábismu (Sajjáf), Deobandismu (Chális), súfijských bratrstev Kádirí (Gílání) a Nakšbandí (Modžadedí), jakož i tradičního kmenového islámu (Nábí Mohammadí). Jednotliví kmenoví partyzánští velitelé si ale svou příslušnost volili nikoliv na základě ideologie, ale množstva dodávaných zbraní a peněz. Tádžikové vytvořili jednotnou organizaci vedenou Burhanuddinem Rabbáním a jeho regionálními veliteli Ahmadem Šáhem Masúdem (Pandžšír), Ismailem Chánem (Herát) a Attou Muhammadem (Mazár-e-Šaríf). Hazarové vytvořili jednotnou skupinu vedenou Alí Mazarím. Komunisté zase využívali na špinavou práci provládní milice, např. Uzbeků vedených Rašídem Dóstumem nebo Ismailitů pod vedením Mansúra Náderího.

Po odchodu sovětských vojsk v roce 1989 se komunistická moc rozpadala. Mnoho paštunských armádních útvarů a politiků z frakce Chalk (např. ministr obrany Tanaí a vnitra Watandžár) přestoupili na stranu Hekmatjára a prezident Nadžíbulláh z frakce Parčám, aby si udržel moc, uplácel nepaštunské mudžáhidy. Po rozpadu SSSR koncem roku 1991 ale zdroje na uplácení vyschhly a dokonce i provládní Dóstumovy milice se přidaly na stranu mudžáhidů a společně s nimi svrhli komunistický režim a vytvořili Islámský stát Afghánistán. Hlavní město Kábul si mezi sebe rozdělili tádžický vůdce Masúd, uzbecký Dóstum a hazarský Mazarí, a Rabbání se stal prezidentem. Miláček Pákistánu Hekmatjár, místo aby se ujmul domluveného postu premiéra, několik let terorizoval hlavní město dělostřeleckým ostřelováním z okolitých hor. Aby vyvážil dominanci Masúda, přesedlal Dóstum na stranu Hekmatjára a Hazarové se rozštěpili na Mazarího frakci podporující Hekmatjára a Akbarího frakci na straně Dóstuma.

Pákistánská vláda Benazír Bhuttové, nespokojena s neschopností Hekmatjára ujmout se vlády, přestala financovat mudžáhidy a místo toho vsadila na Tálibán. Většina partyzánských skupin nahradila financování ze zahraničí zavedením cel na hranicích, které ovládaly, a drogovým obchodem. Vnitrozemské Nábího milice ale tuto možnost neměly, proto se jich většina dobrovolně přidala k finančně zabezpečenému Tálibánu. Ten postupně v letech 1994-95 ovládl všechna paštunská území a byl Paštuny vítán a považován za sjednocující sílu, která konečně nastolila mír. Po Mazarího smrti se nový hazarský vůdce Chalílí spolčil s Tálibánem a s Dóstumem a společně vyhnali Tádžiky z Herátu (1995) a z Kábulu (1996). Tálibán pak vytvořil Islámský emirát Afghánistán. Tálibán následně porazil Dóstuma (1997), ale byl z jeho sídla Mazár-e-Šaríf vyhnán Chalílího jednotkami. O rok později byli na hlavu poraženi jak Hazarové, tak Uzbekové, a Tálibán ovládl 90% území Afghánistánu včetně Mazár-e-Šarífu a hazarské metropole Bámjánu. Výjimkou byly tři severovýchodní provincie pod Masúdovou kontrolou.

Jen dva dny před teroristickými útoky al-Kájdy na Manhattanu a na Pentagon v záři 2001 nechal Tálibán zavraždit jediného opozičního partyzánského vůdce Masúda. Po útocích zahájily USA proti Tálibánu vojenskou intervenci. Za americké pomoci obsadili Kábul Masúdovi lidé (maršál Fahím, Júnus Kanúní a doktor Abdulláh) a nový hazarský vůdce Mohammad Mohakik. Západ země ovládl Ismail Chán, sever si rozdělili tádžický vůdce Atta Muhammad a uzbecký gen.Dóstum, zemi Hazarů zase Chalílí a Akbarí. Paštunská území ovládli Chálisovi velitelé Abdul Kádir a Abdul Hak na východě, vůdce bývalé prokomunistické milice Pača Chán Zadrán na jihovýchodě, Gíláního velitel Gul Agha Šerzaí z kmene Barakzai a Rabbáního velitel Mulláh Nákib z kmene Alikozai kolem Kandaháru a Ustad Sajjáf v okolí Kábulu.

Na základě dohod z Bonnu v prosinci 2001 vznikla Dočasná správa na čele s předsedou Hamídem Karzáím, která vládla půl roku. Byla založena na vyváženém zastoupení hlavních národů. Šestičlenné předsednictvo tvořli dva Paštuni (Karzáí a Arsala), dva Hazarové (Mohakik a paní Samar) a po jednom Tádžikovi (marš.Fahím) a Uzbekovi (Karkar). Třicetičlennou vládu tvořilo po 11ti Paštunech a Tádžicích, 5 Hazarů a jiných šíitů a 3 Uzbekové.

V červenci 2002 se na dva roky chopila vlády Přechodná správa na čele s prezidentem Karzáím zvoleným v dočasném parlamentu a vytvořila Islámská republika Afghánistán. Poměry se změnily ve prospěch Paštunů. Šestičlenné předsednictvo již tvořili tři Paštuni (Karzáí, Arsala a Kádir) a po jednom Tádžikovi, Hazarovi a Uzbekovi (marš.Fahím, Chalílí a Šahroni). 33tičlenná vláda obsahovala 12 Paštunů, 10 Tádžiků, 5 Hazarů a jiných šíitů, 4 Uzbeky a po jednom Turkmenovi a Núristánci.

Prezidentské volby v roce 2004 potvrdily národnostní rozštěpení politiky. Proti sobě kandidovali lídři Paštunů, Tádžiků, Hazarů a Uzbeků – Karzáí, Kanúní, Mohakik a Dóstum. Za těchto okolností rozhodly počty příslušníků těchto národů a Karzáímu k vítězství napomohla i kandidatura vysokých tádžických a hazarských představitelů na jeho viceprezidenty – Chalílího a Masúdova bratra Ahmada Zia Masúda.

V dalších volbách v roce 2009 již Uzbekové, nejméně početní ze čtyř národů, nepostavili svého kandidáta. Karzáí tak za pomoci svých viceprezidentských kandidátů – Tádžika Fahíma a Hazaru Chalílího, zvítězil nad tádžickým kandidátem dr.Abdulláhem a hazarským Bašardóstem. Karzáího výsledek se za rozsáhlých volebních podvodů pohyboval na hraně 50% a vypukly spory, zda zvítězil v prvním kole, nebo se má konat druhé kolo, které by mohlo pomoci Abdulláhovi. Komplikované rozhovory a audit vedly k vyhlášení druhého kola, Abdulláh se ale nakonec nezúčastnil. V Afghánistánu se často proslýchá, že k tomu byl donucen zahraničními mocnostmi. Karzáí tak byl vyhlášen za nového prezidenta.

Po zkušenostech ze sporné volby si kandidáti v roce 2014 vytvořili dva mimořádně silné bloky. Paštunové si vyvolili Ašrafa Ghaního, který si za zástupce zvolil uzbeckého vůdce gen.Dóstuma. Tádžický vůdce dr.Abdulláh si zase zvolil nejvlivnějšího hazarského vůdce Mohakika. V prvním kole, kde kandidovalo několik dalších Paštunů, zvítězil Abdulláh. Ve druhém kole se ale Paštuni sjednotili a díky uzbeckým hlasům pro Dóstuma dorovnal Ghaní svou ztrátu. Druhé kolo bylo paradoxně charakterizováno nižší volební účastí a současně vyšším počtem odevzdaných hlasů, co vyvolalo podezření z rozsáhlých podvodů.

Ve vleklé politické krizi, kdy Atta Muhammad vyhrožoval odtržením tádžického severu, se strany domluvily na auditu a na vytvoření křesla premiéra, které by obsadil poražený kandidát. Následný audit OSN sice potvrdil rozsáhlé volební manipulace, ale rozhodl o vítězství Ghaního, i když některé volební pozorovatelské mise obvinily OSN ze zaujatosti. Nakonec se Ghaní stal prezidentem a Abdulláh premiérem. Abdulláh tak již podruhé po nejasném volebním výsledku podlehl tlaku mezinárodního společenství a přenechal prezidentskou funkci svému paštunskému rivalovi, zatímco sám dostal funkci premiéra, která se ani neopírá o ústavu a může být kdykoliv zrušena.