Tibet má právo na nezávislost

Dnes je 57 let ode dne, kdy 10. března 1959 vypuklo Tibetské národní povstání proti čínské okupaci. Dodnes je Tibeťanům upírána nezávislost a pokrytecky se k tomu připojuje i naše vláda.

V říjnu 1911 vypukla v Číně národní revoluce, která v únoru 1912 svrhla Mandžuskou dynastii, a Sun Jat Sen se stal prezidentem republiky. Říše Čching, trvající téměř tři staletí, se tak změnila na čínský národní stát. Tibeťané se odmítli zúčastnit budování čínského národního státu a dalajláma vyhlásil v únoru 1913 nezávislost. Ta přetrvala téměř čtyři desetiletí, až do května 1951, kdy byla tibetská vláda pod vojenskou okupací donucena uznat nadvládu Číny v  Sedmnáctibodové smlouvě (čínská armáda ovšem okupovala Tibet již v říjnu 1950).

V roce 1956 vypuklo v tibetských provinciích Amdo a Kham povstání proti zavádění komunistického systému. Po jeho krvavém potlačení se měla v tibetském hlavním městě Lhasa konat slavnostní vojenská prohlídka na výročí podpisu Sedmnáctibodové smlouvy. Po rozšíření zprávy, že prohlídka má posloužit k odstranění dalajlámy, vypuklo 10. března 1959 ve Lhase povstání. Po dvou nedělích bylo Číňany utopeno v krvi, ovšem partyzánské jednotky v horách bojovaly až do roku 1962. Dalajláma emigroval z Tibetu 17. března do Indie, kde 28. dubna založil v Dharamsale tibetskou exilovou vládu.

Historický Tibet se skládá ze tří provincií: Ü-Tsang na západě, Amdo na severovýchodě a Kham na jihovýchodě. Těsně před 1. světovou válkou jej britští a čínští imperialisté rozdělili na Vnější Tibet a Vnitřní Tibet. Vnější Tibet tvořila provincie Ü-Tsang a západní polovina provincie Kham (známá jako Čamdo). Vnitřní Tibet zase provincie Amdo a východní polovina provincie Kham. Vnější Tibet si udržel nezávislost, zatímco Vnitřní Tibet okupovala Čínská republika. Po okupaci celého Tibetu v roce 1951 a potlačení povstání v letech 1956-62 vytvořili čínští komunisté ve Vnějším Tibetu v roce 1965 Autonomní oblast Xizang (Tibet). Vnitřní Tibet byl ovšem anektován k různým čínským provinciím: provincie Amdo se stala čínskou provincií Čching-chaj s tvrdou asimilací a kolonizací Tibeťanů, zatímco provincie Kham byla rozparcelována mezi čínskou provincii Sečuan (autonomní kraje Aba/Ngapa od r.1955 a Garze/Karze od r.1957 a autonomní okres Muli/Mili od r.1955) a další čínské provincie Jün-nan (autonomní kraj Díqing/Dečen od r.1957) a Kan-su (autonomní kraj Gannán/Kannan od r.1953).

Mimo čínské okupace zůstaly len malé jižní regiony Tibetu: Bhútán je dnes nezávislým státem, Sikkim a Arunačal Pradéš jsou indickými svazovými státy, Ladakh (Malý Tibet) je součástí indického svazového státu Džammú a Kašmír a ve výhledu je jeho povýšení na stát, Baltistán patří do Severní provincie Pákistánu, a některé menší himálajské oblasti jsou součástí Nepálu (po revoluci v roce 2008 se dokonce plánovalo vytvoření svazového státu Šerpa) a indického státu Himáčal Pradéš (kde sídlí tibetská exilová vláda v Dharamsale).

Podobně dopadlo Mongolsko. Mongolové se také odmítli podílet na budování čínského národního státu a v prosinci 1911 vyhlásili nezávislost. Čínští a ruští imperialisté jej ovšem v květnu 1915 rozdělili na Vnější Mongolsko a Vnitřní Mongolsko. Většina Vnějšího Mongolska si zachovala nezávislost a v roce 1921, po svržení buddhistické teokratické vlády, vytvořila bolševickou Mongolskou lidovou republiku. Jeho severozápadní část ale byla v roce 1914 uvržena pod ruský protektorát jako Tannu Urjanchaj a po ovládnutí bolševiky v roce 1921 vytvořila Tuvinskou lidovou republiku, kterou Stalin v roce 1944 anektoval k Sovětskému svazu (dnes tvoří Republiku Tuva v rámci Ruska). Stalin v roce 1944 vážně uvažoval i o anexi Mongolské lidové republiky a její spojení s Burjatsko-Mongolskou ASSR (dnes Republikou Burjatie v rámci Ruska). Vnitřní Mongolsko okupovala Čínská republika a po ovládnutí komunisty byla v roce 1947 vytvořena Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko. Během Kulturní revoluce byla většina Vnitřního Mongolska rozkouskována mezi pět čínských provincií Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Kan-su a Ning-sia, ke znovusjednocení došlo až v roce 1979 po smrti Mao-ce-tunga.

Dalším územím okupovaným Čínou je Východní Turkestán. Skládá se ze dvou částí – jižní Kašgárie a severní Džungárie. V době Říše Čching tvořily protektoráty Jižní Ťanšan (Ťanšan Nanlu) a Severní Ťanšan (Ťanšan Beilu). Kašgárie byla obydlena muslimskými turkojazyčnými Ujgury. Obyvatelstvo Džungárie tvořili buddhističtí Džungarové a muslimští Kazaši. Poté, co Číňané v polovině 18. století v rámci Džungarské genocidy vyhladili asi 80% Džungarů, sa východní Džungárie (okolí dnešního hlavního města Urumči) stala téměř lidoprázdnou a říše začala území kolonizovat Číňany a muslimskými Chueji a Ujgury. Západní Džungárie (Sedmiříčí) sa zase stala součástí Ruské říše a dnes patří ke Kazachstánu (okolí bývalé metropole Alma-Aty). Ujguři se po pádu Říše Čching také odmítli podílet na budování čínského národního státu a v roce 1933 v Kašgárii vyhlásili Sjednocenou islámskou republiku Východní Turkestán, kterou ovšem čínští imperialisté v roce 1934 obsadili. V roce 1944 zase kazašští komunisté v severní Džungárii vyhlásili Východo-turkestánskou republiku pod Stalinovým protektorátem, která vydržela do roku 1946 (od r.1954 je to Kazašský autonomní kraj Ili). Nakonec v roce 1955 na území Kašgárie a Džungárie čínští komunisté vytvořili Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang.

Zvláštním případem je Taiwan. Za 104-letou existenci čínského národního státu byl součástí „jedné Číny“ pouhé 4 roky – v letech 1945-49. Před rokem 1945 byl kolonií Japonska. Od ovládnutí pevninské Číny komunisty v roce 1949 a vytvoření Čínské lidové republiky byl Taiwan pod vládou Kuomintangu – nacionalistické vlády Čínské republiky. Je-li Taiwan po dobu 100 let mimo „jedné Číny“ a pouhé 4 roky byl s Čínou v jednom státě, tzv. „politika jedné Číny“ má poměrně malé opodstatnění a jestli by si obyvatelé Taiwanu přáli nezávislost, měli by na ni nárok.

Téměř celý svět se dnes skládá z národních států. Dokonce bývalé koloniální říše byly donuceny vzdát se svých kolonií a stát se národními státy: Turecko a Rakousko v roce 1918, Japonsko, Německo a Itálie v roce 1945, Nizozemsko v roce 1949, Velká Británie, Francie a Belgie po roce 1956, Španělsko a Portugalsko v roce 1975. Jedinými státy, jimž se měří dvojím metrem, jsou dvě říše: Čína a Rusko. Těmto státům se dodnes toleruje imperialismus. Toleruje se jim, že si ponechaly své kolonie, že okupují území podmaněných národů.

Podobně, jako si Mongolsko uhájilo nezávislost na Číně, mají právo na nezávislost i Tibet a Východní Turkestán. Jestli čeští politici upírají Tibetu nezávislost, chovají se nanejvýš pokrytecky. Má-li podle nich Čína právo na ovládání Tibetu na základě jejího staletého práva z doby Říše Čching (do roku 1911), mělo by i Německo právo na ovládání Česka na základě jeho „tisíciletého“ práva z doby Svaté říše římské národa německého (před rokem 1806), Německého spolku (1815-66) a nacistické Třetí říše (1939-45). Nebo Rakousko a Maďarsko by měly právo na ovládání Slovenska na základě jejich „tisíciletého“ práva z doby Habsburské říše (před rokem 1918) a Uherska. Je jasné, že právo Německa vládnout Česku nebo právo Rakouska a Maďarska vládnout Slovensku je absurdní. Podobně absurdní je odvozovat právo Číny na vládu nad Tibetem z dob, kdy ještě neexistoval čínský národní stát, ale mnohonárodnostní Říše Čching.

Globalizátoři a agenti velkého byznysu považují lidi solidární s Tibetem za nežádoucí. Přitom by měli sami mlčet. Globalizátoři, jež svým zaslepeným a jednostranným investováním do Číny od 90. let 20. století geopolitickou katastrofu pro Evropu i Asii. Způsobili stagnaci do té doby solidně se rozvíjejících asijských tigrů – Thajska, Malajsie, Indonésie a Filipin, jakož i komunistického Vietnamu a Barmy. Díky nim jsou dnes tyto státy v područí čínského kapitálu a agresivní mocenské politiky. Tito agenti velkého byznysu tvrdí, že nesmíme Čínu provokovat, protože její trh nám zaručuje obrovské možnosti odbytu. Přitom to byli oni, kdo způsobili zánik celých průmyslových odvětví v Evropě a jejich přesun do Číny, a s tím související trvalé zrušení milionů pracovních míst, které se naplno projevilo po světové hospodářské krizi 2008-15. Podívejme se na český textilní, sklářský, porcelánový a hutnický průmysl. Podívejme se na masy nezaměstnaných ve Španělsku, Francii nebo Itálii.

Když už nemohou popřít tibetskou nezávislost v letech 1913-51, používají směšný argument. Prý Číňané přiniesli Tibeťanům modernizaci, protože jim tam vládl primitivní feudální teokratický režim na čele s dalajlámou. Je to argumentace podobná té, jako kdyby Němci dnes stále ovládali české země a tvrdili, že Češi by bez Němců „neslezli ze stromů“. Podívejme se na moderní českou společnost, na vysoce vzdělané české techniky, lékaře, vědce – oni dokazují, že by byla podobná německá argumentace totálně nesmyslná. Za součást té čínské modernizace Tibetu zřejmě považují i Maův brutální teror za Velkého skoku vpřed (1958-62) a Kulturní revoluce (1966-76), které uvrhly celou Čínu zpět do 19. století. Jestli by se podívali do Nepálu, Bhútánu nebo severní Indie, viděli by, že by se Tibeťané zmodernizovali i sami, bez Číňanů.

Čeští politici, když odsuzují tibetský separatismus, by měli pamatovat na to, že nebýt západní podpory pro Československo po 1. nebo 2. světové válce, patřilo by dnes Česko do Rakouska nebo Německa. Že by tu platilo „sytý hladovému nevěří“? Dnešní vyvěšování tibetských vlajek do oken domů v celé Evropě není znakem jakéhosi sentimentálního dalajlámismu, pravdoláskařství nebo sluníčkářství, jak jej nálepkují globalizátoři a lobbisté velkého byznysu. Je projevem solidarity s těžce zkoušeným tibetským národem. A měl by být i projevem solidarity malého českého národa, který naposled získal svobodu před pouhými 26 lety, s malým tibetským národem, který stále na svoji svobodu čeká.