Mýtus o tom, jak Chruščov daroval Krym Ukrajině

17. 04. 2014 2:00:00
Po mýtu o tom, že Krym byl vždy ruský, je druhým nejčastějším mýtem o Krymu to, že Chruščov, coby Ukrajinec, daroval Krym v podnapilém stavu Ukrajině. Je až zarážející, s jakou jistotou jej používají mnozí političtí představitelé a novináři. Tento mýtus sa zakládá na pěti polopravdách. Za prvé, že Chruščov byl Ukrajinec. Za druhé, že Chruščov byl v únoru 1954 vládcem Sovětského svazu, který si mohl dovolit darovat Krym Ukrajině. Za třetí, že Krym byl pod ukrajinskou správu převeden osobním rozhodnutím vůdce. Za čtvrté, že některé orgány rozhodující o převodu Krymu nebyly usnášeníschopné. A za páté, že změny neproběhly v souladu s ústavou.
Byl to skutečně tovaryšč Chruščov?Byl to skutečně tovaryšč Chruščov?http://www.esacademic.com/dic.nsf/eswiki/659925

1. Chruščov nebyl Ukrajinec

Chruščov nebyl Ukrajinec, ale Rus z oblasti Kurska. Svoji kariéru sice vybudoval na Ukrajině jako její komunistický vůdce od ledna 1938 do prosince 1949, s půlročním přerušením od března do prosince 1947, i jako ukrajinský premiér od února 1944 do prosince 1947. Nebyl ale Ukrajincem a na Ukrajinu byl dosazen na základě rozhodnutí Imperiátora Generalissima v Moskvě.

2. Chruščov nebyl v roce 1954 sovětským vládcem

Chruščov nebyl v únoru 1954 vládcem Sovětského svazu, který si mohl dovolit darovat Krym Ukrajině. Po Stalinově smrti v březnu 1953 vznikla v Politbyru sedmičlenná skupina mužů, kteří kolektivně vládli Sovětskému svazu: Berija, Molotov, Malenkov, Vorošilov, Chruščov, Kaganovič a Bulganin.

Nejsilnější z nich, Lavrentij Berija, po Stalinově smrti ministr vnitra, byl odstraněn již v červenci 1953 a namísto něj šestici doplnil neformálně maršál Žukov (formálně se členem Politbyra stal až v červnu 1957). Nejvážnějším kandidátem na lídra strany a státu se stal Georgij Malenkov, jež se po Stalinově smrti stal premiérem.

Bývalá Stalinova pravá ruka – jeho zástupce ve Státním výboru obrany v letech 1941-45 a premiér z let 1930-44 Vjačeslav Molotov se po Stalinově smrti stal prvním vicepremiérem a znovu i ministrem zahraničí (předtím 1939-49), zatímco vicepremiér z let 1946-53 Kliment Vorošilov se stal předsedou Prezidia Nejvyššího sovětu – sovětským prezidentem.

Nikolaj Bulganin se stal zase ministrem obrany (dřívěji 1947-49) a Lazar Kaganovič byl vicepremiérem. V září 1953 si Malenkov neupevnil pozici vůdce strany a kompromisním dočasným lídrem strany se stal Nikita Chruščov.

Sovětský svaz tak měl tři lídry – lídra strany Chruščova, lídra vlády Malenkova a „prezidenta“ Vorošilova. Až v únoru 1955 se tento souboj částečně rozhodl a Malenkov byl ve funkci premiéra nahrazen Bulganinem. Dosavadní první náměstek ministra obrany Georgij Žukov tak postoupil na post ministra obrany.

Vudcove_SSSR_1953_500.jpgObrázek (kliknutím zvětšit): Skupina osmi nejvlivnějších členů kolektivního vedení Sovětského svazu po Stalinově smrti, kteří v letech 1953-57 soupeřili o vůdcovství. Zleva: Lavrentij Berija, Georgij Malenkov, Vjačeslav Molotov, Nikita Chruščov, Kliment Vorošilov, Lazar Kaganovič, Nikolaj Bulganin, Georgij Žukov.

Molotov a další Stalinovi pohrobci dostali silnou ránu 25. února 1956, kdy Chruščov přednesl svůj slavný referát „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ na XX. sjezdu komunistické strany. V květnu 1956 byl z vlády odstraněn stalinista Molotov, oficiálně za „nesprávnou“ politiku vůči Jugoslávii.

K dalšímu souboji došlo v červnu 1957, kdy znovu povstal triumvirát Malenkov-Molotov-Kaganovič a za pomoci Vorošilova se mu povedlo Chruščova odstavit z pozice lídra strany. Za pomoci maršála Žukova se ale Chruščovovi v červenci povedla odplata a definitivně trojici Malenkov, Molotov, Kaganovič odstranil z veřejného života, zatímco Vorošilov byl izolován v pozici prezidenta.

Po vyhraném souboji zůstávali již Chruščovovi pouze dva vážní soupeři – maršálové Žukov a Bulganin. Žukova v říjnu 1957 obvinili z nesocialistického vedení II. světové války a Bulganin zase v březnu 1958 jednoduše nebyl znovu jmenován premiérem. Žukov byl vyhozen z armády a Bulganin degradován na generála. Pak bylo již jen formalitou, když byl Vorošilov v květnu 1960 degradován z funkce předsedy Prezidia Nejvyššího sovětu na řadového člena Prezidia (a nahrazen Brežněvem – budoucím vůdcem, který Chruščova v roce 1964 svrhl).

Až někdy mezi červencem 1957 a březnem 1958 se Nikita Chruščov stal jediným vůdcem Sovětského svazu, který by si mohl dovolit „darovat“ Krym Ukrajině. V únoru 1954 jím ještě nebyl a SSSR vládla sedmičlenná skupina mocných – Chruščov, Malenkov, Molotov, Bulganin, Vorošilov, Kaganovič a Žukov.

3. Krym nebyl pod ukrajinskou správu převeden rozhodnutím jednoho člověka

Krym nebyl z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR převeden osobním rozhodnutím Chruščova, ani nikoho jiného, ale rozhodnutím tří parlamentů, změnou tří ústav a podpisy tří prezidentů. Celý převod nebyl jednorazovým rozhodnutím, ale procesem trvajícím pět měsíců.

O příčinách převodu Krymu z Ruska na Ukrajinu existuje několik částečných zdůvodnění. Jedním je, že po odsunu Krymských Tatarů v roce 1944 zůstaly okresy na jihu Krymu téměř bez obyvatelstva – např. okres Kujbyševo měl 672 obyvatel, okres Balaklava 2233, okres Alušta 2637 a okres Sudak 3380 obyvatel. Následkem toho zkolabovalo krymské zemědělství (např. produkce obilí v roce 1950 tvořila pouze pětinu úrovně z roku 1940), protože ruskému obyvatelstvu přesídlenému ze severnějších částí SSSR chyběly příslušné návyky pro hospodaření ve stepných oblastech Krymu. Dalším zdůvodněním bylo zjednodušení napojení krymské infrastruktury přes území Ukrajiny.

Mezi neoficiálními důvody se uvádí i snaha vyhnout se nesplacenému dluhu Ruské SFSR z roku 1929 vůči mezinárodním věřitelům (americká židovská organizace Joint), jehož lhůta splatnosti připadala na rok 1954. Týkal se financování nenaplněného projektu Židovské autonomní republiky v severní části Krymu. Dokonce i vyhnání Krymských Tatarů v roce 1944 se občas dává do souvislosti se sliby Stalina americkému prezidentu Rooseveltovi na Teheránské konferenci půl roku předtím o obnovení projektu Židovské ASSR na Krymu.

Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR začalo na přelomu let 1953 a 1954 připravovat dekret o převedení Krymské oblasti (tehdy Krymská ASSR neexistovala) z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR. Dne 25. ledna 1954 byl tento projekt schválen Předsednictvem ÚV KSSS na čele s předsedajícím Georgijem Malenkovem a ve složení: členové Předsednictva Nikita Chruščov, Kliment Vorošilov, Nikolaj Bulganin, Lazar Kaganovič, Anastas Mikojan, Maxim Saburov, Michail Pěrvuchin, dále členové kandidáti Nikolaj Švěrnik a Pantelejmon Ponomarenko, a tajemníci Michail Suslov, Pjotr Poslepov a Nikolaj Šatalin.

5. února 1954 přijala Rada ministrů Ruské SFSR (ruská vláda) rozhodnutí „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR”, které posléze podepsal ruský premiér Alexandr Puzanov. Téhož dne schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu Ruské SFSR (ruského parlamentu) příslušné rozhodnutí ve svém protokolu č. 41. Přítomni byli i předseda Nejvyššího soudu Ruské SFSR S. Ziťukov a hlavní prokurátor Ruské SFSR P. Baranov. Rozhodnutí podepsal předseda Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR (ruský prezident) Michail Tarasov.

13. února 1954 schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR (ukrajinského parlamentu) rozhodnutí „O rozhodnutí Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR ve věci předání Krymské oblasti do Ukrajinské SSR”, které následně podepsal předseda Prezidia Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR Demjan Korotčenko (ukrajinský prezident).

Dne 19. února 1954 schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR“ – protokol č. 35. Toto datum se považuje za rozhodující při přechodu Krymu z Ruska do Ukrajiny.

Následně vydal Nejvyšší sovět SSSR (parlament Sovětského svazu) 26. dubna 1954 zákon „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR“ a vnesl příslušné změny do sovětské ústavy: do článku 22 o administrativním členění Ruské SFSR a článku 23 o členění Ukrajinské SSR. Dekret z 19. února i zákon a ústavní změny z 26. dubna byly poté podepsány sovětským prezidentem Klimentem Vorošilovem.

Nakonec schválil Nejvyšší sovět Ruské SFSR (ruský parlament) 2. června 1954 změnu článku 14 ústavy Ruské SFSR o administrativním členění Ruské SFSR. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR (ukrajinský parlament) schválil příslušnou změnu článku 18 ústavy Ukrajinské SSR 17. června 1954.

Proces převodu Krymské oblasti z Ruska na Ukrajinu trval oficiálně od 25. ledna do 17. června 1954, tedy pět měsíců. Hlasování v Předsednictvu ÚV KSSS bylo přítomno pět ze sedmi tehdejších mocných – Malenkov, Chruščov, Vorošilov, Bulganin a Kaganovič. Proces zahrnoval ústavní zákony tří parlamentů – Sovětského svazu (26. dubna), Ruské SFSR (2. června) a Ukrajinské SSR (17. června), dále dekrety a rozhodnutí tří Prezidií Nejvyššího sovětu – Sovětského svazu (19. února), Ruské SFSR (5. února) a Ukrajinské SSR (13. února), jakož i podpisy tří prezidentů – Sovětského svazu (Klimenta Vorošilova), Ruské SFSR (Michaila Tarasova) a Ukrajinské SSR (Demjana Korotčenka).

Schema_prevod_Krymu_500.jpgObrázek (kliknutím zvětšit): schéma schvalování přední Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR v roce 1954.

4. Prezidia byla usnášeníschopná

Dalším mýtem je, že nějaké Prezidium Nejvyššího sovětu nebylo usnášeníschopné, protože se jej zúčastnilo pouze 13 ze 27 členů.

Ve skutečnosti se 5. února 1954 zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR účastnilo 15 ze 26 členů: předseda, tajemník, 8 ze 12 řadových členů Prezidia a 5 ze 12 místopředsedů zastupujících autonomní republiky.

Dne 19. února 1954 se zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského svazu účastnilo 23 ze 33 členů: předseda, tajemník, 12 z 15 řadových členů Prezidia a 9 ze 16 místopředsedů zastupujících svazové republiky.

Obě dvě Prezidia Nejvyšších sovětů, která rozhodovala o předání Krymu z Ruska na Ukrajinu, byla usnášeníschopná.

5. Převedení Krymu bylo v souladu s ruskou i sovětskou ústavou

V souladu s článkem 13 ústavy Ruské SSSR tato svěřila výkon pravomocí vyjmenovaných v článku 14 ústavy Sovětského svazu nejvyšším orgánům Sovětského svazu. Článek 14 odstavec d) výslovně jmenuje potvrzení změny hranic svazových republik jako kompetenci nejvyšších orgánů Sovětského svazu. V souladu s ústavou Ruské SFSR tak byl jediným orgánem, který měl právo převádět Krym z Ruska na Ukrajinu, Nejvyšší sovět Sovětského svazu, a ten to udělal 26. dubna 1954.

Současně ale článek 18 sovětské a článek 16 ruské ústavy požadoval, že změna hranic je možná pouze se souhlasem dotčené republiky – v tomto případě Ruské SFSR. V souladu s tím vymazal Nejvyšší sovět Ruské SFSR dne 2. června 1954 Krymskou oblast z ústavy Ruské SFSR. Změna tedy proběhla v souladu jak s ústavou Sovětského svazu, tak Ruské SFSR.

To, že se změny ústavy dělaly s prodlevou až po rozhodnutích nejvyšších orgánů politické moci (např. Prezidia nebo Státního výboru obrany), bylo v Sovětském svazu běžnou praxí.

O vysídlení Krymských Tatarů rozhodl Státní výbor obrany 11. května 1944 a Krymská ASSR byla zrušena následně dekretem Prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského svazu z 30. června 1945, který potvrzoval předchozí rozhodnutí Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR. Zákon Nejvyššího sovětu Ruské SFSR a příslušné změny ruské ústavy byly schváleny až o rok později – 25. června 1946, přičemž z ústavy Sovětského svazu vymazali Krymskou ASSR až 25. února 1947.

O deportaci Němců Povolží vydala Rada národních komisařů SSSR (sovětská vláda) rozhodnutí 26. srpna 1941 a Prezidium Nejvyššího Sovětu SSSR o ní následně rozhodlo dekretem č. 38 ze dne 28. srpna 1941. Sovětská vláda schválila rozhodnutí o rozdělení „bývalé” autonomní republiky Němců Povolží mezi sousední oblasti Ruské SFSR dne 6. září 1941. Prezidium Nejvyššího Sovětu SSSR o rozdělení rozhodlo 7. září dekretem č. 40, i když ASSR Němců Povolží byla podle sovětské ústavy zrušena až 25. února 1947 a podle ruské ústavy dokonce až 27. prosince 1958.

Autor: Ladislav Garassy | čtvrtek 17.4.2014 2:00 | karma článku: 40.81 | přečteno: 18735x

Další články blogera

Ladislav Garassy

Jak velmoci zradily Kurdy a Asyřany: Británie, Francie a Itálie, 1921

Na jaře 1921 Britové a Francouzi zradili Kurdy, když nepodpořili jejich povstání. Také nezabránili imperiální výpravě křesťanského Řecka a Itálie proti Turecku, které přivedly Kurdy do náruče tureckých nacionalistů.

13.3.2019 v 8:06 | Karma článku: 8.67 | Přečteno: 169 | Diskuse

Ladislav Garassy

Jak velmoci zradily Kurdy a Asyřany: Rusko a Francie, 1918-22

Těsně po americké zradě Kurdů a Asyřanů, jak jsem popsal v předchozím textu, následovaly další dvě zrádcovské mocnosti: Leninovo bolševické Rusko a Francouzská republika.

4.3.2019 v 8:35 | Karma článku: 8.22 | Přečteno: 213 | Diskuse

Ladislav Garassy

Jak velmoci zradily Kurdy a Asyřany: USA, 1921

Spojené státy zradily Kurdy a Asyřany dokonce již dva měsíce před podpisem mírové smlouvy ze Sévres, která ukončila první světovou válku s Osmanskou říší.

27.2.2019 v 8:17 | Karma článku: 17.96 | Přečteno: 533 | Diskuse

Ladislav Garassy

Trump a sprostá zrada Kurdů a Asyřanů (1)

Rozhodnutí amerického prezidenta Trumpa stáhnout své vojáky ze Sýrie je nejen dalším projevem jeho nepředvídatelné zahraniční politiky, ale je projevem sprosté zrady.

6.2.2019 v 7:04 | Karma článku: 21.93 | Přečteno: 695 |

Další články z rubriky Politika

Kateřina Lhotská

Je individuální terorismus stejnou hrozbou jako ten islámský?

V souvislosti s nedávným teroristickým útokem proti muslimům v novozélandském Christchurch se objevily názory tvrdící, že terorismus je jen jeden a že není rozdílu mezi tímto činem a činy ve jménu islámu. Myslím, že to tak není...

23.3.2019 v 18:01 | Karma článku: 22.54 | Přečteno: 287 | Diskuse

Martin Braun

Islámský stát byl poražen - brutální mediální masáž

Tu větu z nadpisu jsem četl za poslední dva roky snad už desetkrát. Vojska / jedno kterých národů a zemí/ jsou na dosah výhry... ISIS bude brzy poražen... ISIS dostal smrtelný úder... no a nyní konečně vítězství?

23.3.2019 v 17:17 | Karma článku: 25.40 | Přečteno: 535 | Diskuse

Petr Burian

Pomatení

Při čtení sociálně laděních článků a diskuzí pod nimi, nám v nich skotačí stále stejný jev. A sice to, že mnozí levicově naladění diskutéři si vytrvale pletou pravicové myšlení s anarchismem, stříknutý mafií a kazetovou pumou.

23.3.2019 v 15:27 | Karma článku: 21.21 | Přečteno: 332 | Diskuse

Jan Dvořák

Aktualita: děsivé probuzení J. Hamáčka - 900 korun jen novým důchodcům?

Od zdroje poměrně blízkého okolí ministra vnitra se dozvídáme, že Jan Hamáček prožil dnes ráno hluboký duševní otřes.

23.3.2019 v 8:39 | Karma článku: 17.94 | Přečteno: 531 | Diskuse

Jan Provazník

Václav Klaus ml. - mučedník

Odlišení vlastenectví a nacionalismu není až tak složité, jak by se mohlo zdát. Na příkladu Václava Klause mladšího to lze dobře demonstrovat.

23.3.2019 v 8:19 | Karma článku: 22.39 | Přečteno: 517 | Diskuse
Počet článků 42 Celková karma 14.20 Průměrná čtenost 1481

Jsem zanícený občan, kterému záleží na tom, jak se bude žít za několik desetiletí. Jinak, geograf, cestovatel a příznivec strany evropani.cz.

Twitter: @LGarassy

Najdete na iDNES.cz