Po porážce Islámského státu: rozdělení Sýrie a Iráku na okupační zóny (3/3)

18. 12. 2015 7:11:00
Je již rozhodnuto o společném postupu mezinárodní koalice proti Islámskému státu. Aby se neopakovaly chyby z minulých okupací Iráku a Afghánistánu, je třeba hledat nové politické řešení, zahrnující především místní mocnosti.

V 1. dílu jsem vysvětlil, proč je potřeba Sýrii a Irák rozdělit, proč existence Sýrie a Iráku v současných hranicích brání arabské integraci i vzniku podmínek pro demokracii. Také jsem popsal, proč by měly budoucí okupační zóny vést mocnosti Blízkého Východu, a uvedl jsem země, které se tohoto procesu nesmějí zúčastnit. Nakonec jsem popsal možnou tureckou a egyptskou okupační zónu v sunnitských částech Sýrie a Iráku, které by vedly k vytvoření sunnitsko-arabských států Sýrie a Džezíry. Ve 2. dílu jsem popsal roli Íránu a Ruska při ochraně šíitských vlád Iráku a Aláwitska, a potřebu vzniku nezávislého Kurdistánu na kurdských územích Sýrie a Iráku, který jako jediný může garantovat přežití menšin v severní Mezopotámii.

Dnes se snažím popsat roli Íránu jako současného spojence USA i Ruska, jakož i možnou roli Velké Británie, Francie a USA při zaručení toho, aby sousední státy – Jordánsko, Libanon a Izrael nebyly zataženy do konfliktu. A konečně popisuji způsob, jakým by bylo možné mocensky zaručit přežití menšin na jihozápadě Sýrie – Drúzů, Čerkesů, Izmailitů a křesťanských Arabů a Aramejců.

8. Jordánsko a ochranná zóna Velké Británie: nárazníkové území zabezpečené před rozpínavými choutkami Egypťanů a Izraelců

Jordánsko je relativně stabilním státem v regionu. Na rozdíl od Libanonu mu nehrozí sektářský konflikt a na rozdíl od Saúdské Arábie nemá velmocenské ambice. Navíc je v míru s Izraelem. Je to jediný rozumný stát pro nástup egyptské okupační armády do Sýrie a Iráku.

Na druhou stranu, Egypt nikdy neváhal rozšiřovat svůj vliv do jiných arabských států. Za vlády egyptského diktátora Násira Egypt mocensky ovládl Sýrii a Jemen, za prezidenta Sadata sa pokoušel o ovládnutí Libye a Súdánu. Pokus Egypta o ovládnutí Jordánska by mohl způsobit zatažení Izraele do konfliktu, což by mělo nedozírné důsledky.

Polovinu obyvatel Jordánska tvoří Palestinci. Mezi nima má velký vliv hnutí Hamás, které není vůči dnešní vojenské vládě Egypta přátelské. Je spojencem egyptského Muslimského bratrstva, které je krutě pronásledováno egyptským režimem. Příznivci Hamásu by se mohli pokusit přerušit zásobovací koridory egyptské okupační armády do Sýrie a Iráku. Proto je nevyhnutelné Jordánsko stabilizovat, a to bez zatažení egyptské armády, a také bez zasahování jordánských sousedů – Izraele a Saúdské Arábie.

Tohoto úkole se může ujmout pouze jeden z nejbližších spojenců Jordánska a jeho bývalá koloniální mocnost – Velká Británie. Je současně spojencem Izraele a Saúdské Arábie. Proto by po celou dobu působení egyptské armády v egyptské okupační zóně v Sýrii a Iráku musela na území Jordánského království existovat britská ochranná zóna.

Britské ochranné síly by opustily Jordánsko po stabilizaci Sýrie a Iráku a odchodu okupačních jednotek Egypta z jihu Sýrie a Iráku.

9. Přítomnost jednotek Íránu v americké a ruské ochranné zóně

Jak již bylo zmíněno, dlouhodobá přítomnost vojenských jednotek USA a Ruska na Středním Východě není žádoucí a tyto velmoci nesmějí mít své okupační zóny. Proto by měly být rozmístěny jen v ochranných zónách – především v americké ochranné zóně v Kurdistánu a v ruské ochranné zóně v Aláwitsku.

Ovšem Aláwité, nábožensky příbuzní šíitskému Íránu, i Kurdové, jazykově spřízněni s perskojazyčným Íránem, jsou přirozenými spojenci Íránu. Na druhé straně, Írán byl až donedávna velmi blízkým spojencem Ruska, zatímco dnes se stává i spojencem USA.

Írán by sice nezískal žádnou ochrannou zónu ani v Kurdistánu ani v Aláwitsku. Ale symbolickým zpečetěním íránského spojenectví s Aláwity a Kurdy, jakož i s velmocemi USA a Ruskem, by byla přítomnost íránských jednotek pod velením USA v Kurdistánu a pod velením Ruska v Aláwitsku.

Podobný model byl uplatněn v letech 1999-2008 v Kosovu v souvislosti s Ruskem. Rusko nezískalo žádnou okupační zónu v Kosovu, ale díky spojenectví kosovských Srbů a Ruska a na potvrzení přátelství mezi Ruskem a NATO byly ruské jednotky rozmístěny v pěti okupačních zónách Kosova – americké, britské, francouzské, italské a německé.

Odchod íránských jednotek z Kurdistánu by nastal současně s odchodem tureckých okupačních vojsk ze severu Iráku a Sýrie. Jak již bolo zmíněno výše, Írán by si měl ponechat menší vojenské základny v Aláwitsku.

10. Libanonská okupační zóna v menšinových územích Sýrie

Kromě menšin na severovýchodě Sýrie – Kurdů, Asyřanů a Turkomanů, existují další menšinová území na jihozápadě Sýrie.

Nejrozsáhlejším je provincie Suwajdá, kde žije drúzské obyvatelstvo a na jejíž území existoval během francouzského mandátu po 1. světové válce stát Drúzské vrchy (Džebel ad-Drúz).

Druhým menšinovým územím je tzv. Křesťanské údolí (Wádí al-Nasara), nacházející se mezi pobřežními aláwitskými provinciemi Latakíja a Tartús na západě a vnitrozemskými sunnitskými provinciemi Homs, Hamá a Idlíb na východě. V severojižním směru se táhne od severní hranice Libanonu až k jižní hranici Turecka.

V provincii Homs zahrnuje okresy al-Qusair a Talkalah a obvody Shin a Khirbet Tin Nur okresu Homs. V provincii Hamá obsahuje okresy Masyaf, al-Suqaylabiyah a Muhardeh a obvod Hirbnafsah okresu Hamá. A konečně v provincii Idlíb je to okres Jisr ash-Shugur.

Na území Křesťanského údolí žije smíšené obyvatelstvo – především arabští křesťanští obyvatelé pravoslavného a řeckokatolíckého (melkitského) vyznání, zvaní i také Levantinci. Dále arabští muslimští obyvatelé drúzského, ismailitského, nusajrijského, šíitského i sunnitského vyznání, jakož i Kurdové a Turkomani.

Třetím menšinovým územím jsou úbočí pohoří Anti-Libanon a Qalamoun na západě provincie Damašek, na hranici s Libanonem. Tady, jihozápadně od Damašku, na severu Izraelem neokupované části Golanských výšin – v okrese Qatana, žijí Drúzové a Čerkesové. Čerkesové je souhrnné pojmenování pro etnika severozápadního Kavkazu přistěhované po čerkeské genocidě v Rusku, včetně Abcházů, Kabardů, Abazinů, Šapsugů a samotných Čerkesů. Severozápadně od Damašku, v obvodě Saidnaya okresu al-Tall a v obvodě Maaloula okresu al-Qutayfah, žijí zase křesťanští Aramejci, zatímco v okrese Yabroud křesťanští Arabové.

Čtvrtým územím je enkláva na východě provincie Hamá – okres Salamiyah – především jeho obvody Salamiyah, Sabburah a Barri Sharqi, kde žijí arabští ismailité.

Velká část obyvatel a politických představitelů drúzů, ismailitů, arabských křesťanů a Aramejců do posledního momentu spolupracuje s režimem diktátora Bašára Asada. On jako představitel bývalého sekulárního režimu jim jako jediný zaručuje náboženskou svobodu, jelikož zbývajícími alternativami jsou Islámský stát, členská organizace al-Kájdy Front an-Nusrá, nebo „prozápadní“ syrská opozice pod vedením Muslimského bratrstva. Na rozdíl od křesťanských Asyřanů na severovýchodě, kteří spolupracují s „třetí sílou“ – Kurdy, jihozápadní menšiny tento komfort nemají. Proto je jejich volba mnohem omezenější.

V případě pádu Asadova režimu v Sýrii je velmi prevděpodobné, že jakýmikoli prostředky, včetně demokratických, získají dominantní podíl na moci v novém státě reprezentanti sunnitských Arabů, kteří tvoří většinu obyvatel Sýrie. Je to podobné, jako v Iráku, kde se k moci dostala šíitsko-arabská většina a vyvrcholilo to vyostřeným bojem mezi dominantními etniky na úkor menšin: kurdskými čistkami proti Jezidům, Turkomanům, Šabakům a křesťanským Asyřanům v letech 2003-14 a čistkami sunnitského Islámského státu proti Jezidům, šíitským Turkomanům, Fajlijům a Šabakům a proti křesťanským Asyřanům v letech 2014-15.

Uvědomíme-li si, že mezi sunnitskými Araby v Sýrii dnes jednoznačně dominují islámisté – ať už radikální (Islámský stát a al-Kájda) nebo umírnění (Muslimské bratrstvo), v takovéto post-asadovské Sýrii by bylo pro křesťanské, aláwitské, ismailitské nebo drúzské menšiny velmi málo místa. Hrozí, že tyto menšiny na Blízkém Východě přestanou existovat. Spomeňme si na osud palestinských křesťanů, žijících v oblasti Betléma, po Druhé intifádě v roce 2000. A také na výzvy Slovenska, které chce ze Sýrie „odsávat“ křesťanské obyvatelstvo.

Navíc, měla-li by revoluce započata Arabským jarem pokračovat, musíme si uvědomit, že to je revoluce především sunnitská. Po averzi většiny sunnitských Arabů vůči menšinovému režimu Bašára Asada je málo prevděpodobné, že by se na rozhodující mocenské příčky měli šanci dostat příslušníci menšin. Dokonce ani vojenský režim v Egyptě, krutě utlačující Muslimské bratrstvo, není schopen zaručit ani samotnou bezpečnost koptské křesťanské menšiny.

Proto jediným způsobem, jak zachovat křesťany a další menšiny na arabském Blízkém Východě je odčlenění jejich území z arabských států. Na současném arabském Blízkém Východě jsou dva státy, které jsou schopny stát se ochránci menšin ze Sýrie a Iráku. Jedním je Kurdistán. Touha Kurdů po jednotném národním státě, po jednom celém století jejich rozdělení mezi Turecko, Irák, Írán a Sýrii, je silnější, než jejich sektářská loajalita. Touhu po nezávislosti od Arabů mají společnou s nearabskými menšinami – Asyřany, Turkomany, Jezidy a dalšími, kteří často považují Araby za národ civilizačně zaostalejší.

Druhým je Libanon. Sám je státem menšin, skládajícím se z maronitských, pravoslavných a řeckokatolíckých křesťanů a šíitských, sunnitských a drúzských muslimů. Proto by se menšinová území na jihozápadě Sýrie měla stát okupační zónou Libanonu.

Drúzské vrchy, Křesťanské údolí, dále křesťanské, drúzské a čerkeské okresy na úbočích pohoří Anti-Libanon a Qalamoun a ismailitská enkláva Salamíja by byly pod přímou vojenskou okupací Libanonu s perspektivou pozdějšího připojení k samotnému Libanonu. Libanonské jednotky by proto tato území neopustila ani po ukončení turecké a egyptské okupace Sýrie a Iráku.

Začlenění menšinových území jihozápadní Sýrie do teritoria Libanonu by početně posílilo původní dvě dominantní složky obyvatelstva mutasarrifátu Libanon – arabské křesťany a drúzy, kteří se z demografických příčin stali menšinou ve vlastní zemi. Naopak by sa oslabilo zastoupení šíitských a sunnitských Arabů, kteří začali Libanonu dominovat díky svému demografickému chování a díky připojení osmanských sandžaků Tripolis na severu, Sajdá na jihu a Biká na východě v roce 1920.

Menšiny, které by obsahoval Libanon na svém současném území a na menšinových územích jihozápadní Sýrie. Kliknutím zvětšitMenšiny, které by obsahoval Libanon na svém současném území a na menšinových územích jihozápadní Sýrie. Kliknutím zvětšit (Ladislav Garassy)

11. Francouzská ochranná zóna v Libanonu

V multietnické zemi, jakou je Libanon, jsou kromě armády mocnou sílou šíitské milice Hizballáh, ošlehané vojenskými zkušenostmi z občanské války v Sýrii i z konfrontace s Izraelem v r.2006. V případě většího zapletení Libanonu do války v Sýrii hrozí jeho destabilizace, v nejhorším případě návrat k sektářskému rozpadu, jako v letech 1975-90. Šíitský Hizballáh totiž téměř od začátku syrské občanské války bojuje na straně Asadova režimu a hrozilo by uplatnění solidarity libanonských sunnitů se sunnitskou opozicí v Sýrii, v nejhorším případě dokonce rozšíření vlivu Islámského státu na libanonské sunnity.

V případě destabilizace Libanonu by se i Izrael kvůli své bezpečnosti mohl rozhodnout obsadit jižní Libanon po řeku Lítání, jak to již udělal v letech 1978 a 2006, čímž by se ještě více přilil olej do ohně. Má-li Libanon poskytnout vojenskou ochranu menšinám v jihozápadní Sýrii – křesťanům, drúzům, ismailitům, šíitům či Čerkesům, a současně se sám nedestabilizovat, musí být splněny dvě podmínky.

Za prvé, v Libanonu se musejí rozmístit neutrální, ale bojeschopné jednotky, které zabezpečí stabilitu Libanonu během nepřítomnosti podstatných částí libanonské armády. Ta by zatím okupovala menšinová území jihozápadní Sýrie – libanonskou okupační zónu. Současně musí tyto jednotky ochránit Libanon před případným vojenským dobrodružstvím Izraele, nebo některé z hlavních okupačních armád Sýrie – egyptské, turecké nebo ruské. Jedinou zemí, již jednotlivá etnická společenství v Libanonu považují za neutrální, a kterou současně Izrael, Egypt, Turecko a Rusko považují za dostatečně odstrašující sílu proti svým případným válečným dobrodružstvím, je bývalá koloniální mocnost Libanonu – Francie. Proto by se Libanon na přechodné období stal ochranní zónou Francie.

Za druhé, Hizballáh musí být svým hlavním spojencem, Íránem, donucen stát se předvídatelnou součástí procesu. Znamená to stáhnout se ze strategicky důležitých oblastí jeho dalšího spojence – Asadova režimu. Dále přenechat okupaci menšinových území jihozápadní Sýrie oficiální libanonské armádě. A nakonec, akceptovat francouzskou armádu jako dočasnou ochrannou sílu v Libanonu.

Ochranné jednotky Francie by opustili Libanon po stabilizaci sunnitsko-šíitských vztahů včetně částečného odzbrojení Hizballáhu, po ukončení turecké a egyptské okupace Sýrie a Iráku a po připojení menšinových oblastí Sýrie k Libanonu.

12. Izraelem okupované Golanské výšiny a ochranná zóna USA

Po čtyři desetiletí, od izraelsko-arabské války v roce 1973, kontrolovala nárazníkovou zónu mezi armádami Izraele a Sýrie na Golanských výšinách mise OSN zvaná UNDOF. Ovšem od března 2013, kdy al-Kájda unesla zaměstnance OSN, se její funkčnost zdá omezena.

Všechny strany v Sýrii považují Golanské výšiny za součást Sýrie okupovanou nepřátelským Izraelem. Proto je velmi pravděpodobné, že se najdou arabské síly, které se budou snažit o vpád do Golan. Jestli by jednotky syrské opozice pronikly na Izraelem okupovanou část Golan, podobně jako pronikly do části libanonského údolí Biká, byl by Izrael zatažen do války, bez ohledu na přítomnost jednotek OSN.

Aby se Izraeli zabránilo v přímém vstupu do občanské války v Sýrii, musí zůstat nárazník mezi ním a Sýrií funkčný. V současnosti jedinou funkční armádou, jež by mohla vojensky podpořit misi OSN, je izraelská armáda. V případě její pomoci by ale mise UNDOF přestala být nestranná. Proto je nutné, aby byly na území Izraelem okupovaných Golanských výšin rozmístěny vojenské jednotky jiného státu než Izrael, které by uvedené požadavky splňovaly. Na světe je jen jediný stát, jenž má plnou důvěru Izraele a rozmístění jeho jednotek by v židovském státě nebylo považováno za snahu odtrhnout Golany od Izraele. Tím jsou Spojenéstáty. Na území Golanských výšin by vytvořily ochrannou zónu USA.

Americké jednotky by zůstaly na Golanských výšinách tak dlouho, než by Izrael začal jednat s následnickými státy Sýrie o mírovém urovnání a případném návratu Golanských výšin dědicům Sýrie.

Shrnutí

Popsaný model poválečného uspořádání Sýrie a Iráku po porážce Islámského státu je poměrně složitý, ale odráží tři důležité rozměry současného Středního Východu: vyváženost zájmů místních mocností (Turecka, Egypta, Íránu, Izraele a Saúdské Arábie), globálních mocností (USA, Ruska, Británie, Francie) a místních etnických komunit (sunnitských a šíitských Arabů, Kurdů, Turkomanů, Asyřanů, Drúzů, křesťanských Arabů a dalších).

Okupační a ochranné zóny na Blízkém Východě po porážce Islámského státu. Čísla v obrázku odpovídají číslům kapitol. Kliknutím zvětšitOkupační a ochranné zóny na Blízkém Východě po porážce Islámského státu. Čísla v obrázku odpovídají číslům kapitol. Kliknutím zvětšit (Ladislav Garassy)

Má-li se zabezpečit stabilita v oblasti, je nutné pochopit, že jen nacionalismus a dezintegrace umožní vytvoření podmínek pro vznik demokracie a arabské integrace (1), a rozdělit Sýrii a Irák podél nábožensko-etnických linií (2). Na přechodné období bude nutna zahraniční okupace – ať už v podobě okupačních zón, nebo zón ochranných. Důležité je co nejvíc zainteresovat regionální mocnosti Turecko, Egypt a Írán, zatímco Saúdská Arábie a Izrael by měly být z procesu vyloučeny (3). Sunnitské části Sýrie a Iráku, dnes převážně ovládané Islámským státem a al-Kájdou, by se měly dostat pod přímou okupační správu Turecka a Egypta (4). Naopak, šíitská území Iráku a aláwitská území Sýrie by měla zůstat pod vládou současných režimů, a to pod ochranou Íránu (5) resp. Ruska (6).

Irácký a syrský Kurdistán by měly být pod jednotnou vládou v Erbílu a proti choutkám Turecka a Íránu by měly být zabezpečeny ochranou USA (7). Podobně by mělo být Jordánsko pod ochranou Velké Británie proti ambicím Egypta a Izraele (8). Íránské jednotky by měly pomáhat v ochranných zónách Ruska a USA (9) v Aláwitsku resp. Kurdistánu. Zatímco menšiny na severovýchodě Iráku a Sýrie by se dostaly pod ochranu Kurdistánu, menšinová území na jihozápadě Sýrie by vytvořily okupační zónu Libanonu (10). Stabilita Libanonu by byla naopak zabezpečena pod ochranou Francie (11). A konečně, Izrael by byl od konfliktní oblasti oddělen nárazníkovou zónou Golanských výšin pod ochranou USA (12).

Navrhované okupační a ochranné zóny v Iráku a Sýrii. Kliknutím zvětšitNavrhované okupační a ochranné zóny v Iráku a Sýrii. Kliknutím zvětšit (Ladislav Garassy)

Celá oblast by tak vytvořila tři okupační zóny pod přímou vládou okupačních států – dvě velké a jednu malou. Tureckou okupační zónu v severní a egyptskou v južní části sunnitské Sýrie a Iráku. Menší libanonskou okupační zónu v menšinových částech na jihu a západě Sýrie. Dále šest ochranných zón, kde by přítomné armády jen chránily místní vládu. Ochranné zóny Íránu a Ruska v oblasti šíitské vlády Iráku resp. Sýrie. Dále ochranné zóny USA, Velké Británie a Francie na podporu vlád Kurdistánu, Jordánska, resp. Libanonu. Ochranné zóny USA v Kurdistánu a Ruska v Aláwitsku by byly za účasti sil Íránu. A konečně ochranná zóna USA v Izraelem okupovaných Golanských výšinách.

Nakonec by na území Iráku a Sýrie vznikly čtyři arabské státy. Sunnitsko-arabský stát v Sýrii s hlavním městem v Damašku – Syrská arabská republika, aláwitsko-arabský stát v Sýrii s hlavním městem v Latakíji – Aláwitská arabská republika, sunnitsko-arabský stát v Iráku s hlavním městem v Mósulu – Džezírská arabská republika a šíitsko-arabský stát v Iráku s hlavním městem v Baghdádu – Irácká arabská republika. Kromě toho by kurdská území v severním Iráku a severní Sýrii a přilehlá území menšin (Turkomanů, Jezidů, Fajlijů, Šabaků, Kakajů a křesťanských Chaldeo-Asyřanů) tvořily nezávislý Kurdistán. A konečně, k Libanonu by se připojila území menšin (Čerkesů, drúzských a ismailitských Arabů, křesťanských Arabů a Aramejců) na jihozápadě Sýrie.

Navrhované nové státy na území Iráku a Sýrie. Kliknutím zvětšitNavrhované nové státy na území Iráku a Sýrie. Kliknutím zvětšit (Ladislav Garassy)

Autor: Ladislav Garassy | pátek 18.12.2015 7:11 | karma článku: 10.68 | přečteno: 860x

Další články blogera

Ladislav Garassy

Proč je kurdské referendum o nezávislosti oprávněné?

Před včerejším referendem o nezávislosti iráckého Kurdistánu zástupci velmocí a OSN intenzivně žádali jeho prezidenta Barzáního, aby pod záminkou řešení důležitějších otázek upustil od referenda. Co jsou ale ty důležitější otázky?

26.9.2017 v 7:27 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 317 | Diskuse

Ladislav Garassy

Trumpova Islámská vojenská aliance hrozbou pro přátele Evropy

Donald Trump podpořil 21. května v Saúdské Arábii Islámskou vojenskou alianci (IMAFT). Aliance nejen že ohrožuje bezpečnost naší EU a narušuje rovnováhu na Blízkém Východě, ale je nebezpečná i pro naše přátele v Asii a Africe.

1.6.2017 v 7:51 | Karma článku: 12.81 | Přečteno: 323 | Diskuse

Ladislav Garassy

Trumpova Islámská vojenská aliance hrozbou pro regionální stabilitu

Islámská vojenská aliance (IMAFT), kterou Donald Trump podpořil 21. května v Saúdské Arábii, není jen přímým ohrožením bezpečnosti Evropské unie, jak jsem psal včera, ale i narušením rovnováhy v regionu.

30.5.2017 v 7:27 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 309 | Diskuse

Ladislav Garassy

Trump v Rijádu ohrozil bezpečnost naší Evropy

Donald Trump vystoupil 21. května v Rijádu na Arabsko-muslimsko-americkém summitu. Byl to i summit Islámské vojenské aliance pro boj s terorismem (IMAFT). Jeho podpora této alianci je ohrožením bezpečnosti naší Evropské unie.

29.5.2017 v 7:29 | Karma článku: 14.21 | Přečteno: 450 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Karel Ábelovský

Agent a rezident Milouš Zemák je naší jedinou spásou!

Pro mnohé zde, to asi nebude tak velkým překvapením; ovšem to co předvedl rezident Milouš Zemák nyní, to by snad měli zaznamenat i naprosto nekritičtí a mnohdy i nepříčetní občané, a konečně by mohli pochopit, proč si ho volíme.

17.1.2019 v 23:07 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 163 | Diskuse

Bohumír Šimek

Prezident Miloš Zeman nectí

demokratickou dělbu moci tím nehrubším způsobem. Usiloval ovlivnit rozsudek nejvyššího soudu ve sporu Hradu s Karlovou universitou ve věci Ivana Ošťádala a Jiřího Fajta prostřednictvím kancléře Mynáře.

17.1.2019 v 21:43 | Karma článku: 18.60 | Přečteno: 267 | Diskuse

Pavel Kalabis

Nový politický subjekt přináší naději

Konečně se vyhládlá voličská obec dočkala. LIST Jaromíra Soukupa skýtá šanci na pozitivní posun v české politice. Nechci předložit šálek stokrát vyvařeného čaje, chci se pokusit o pohled na novou stranu jinou optikou než jiní zde.

17.1.2019 v 21:05 | Karma článku: 14.29 | Přečteno: 358 | Diskuse

Tomáš Balvín

Shnilý List Jaromíra Soukupa

Konec demokracie, či pokusu o demokracii, v Čechách získal konkrétní podobu, podobu listu, listu spadlého ze stromu českého národa, pomalu hnijícího na zemi. Podobu Listu Jaromíra Soukupa.

17.1.2019 v 20:37 | Karma článku: 18.47 | Přečteno: 444 | Diskuse

Petr Burian

Zaplácnutí

S nástupem informační dálnice zvané internet se příjem poznatků turbo znásobil a tím vzniklo částečné vědomostní vakuum. Nikdo si nechce přiznat, že jeho mozek šlape jen na dva válce. Potřebuje rychlonázor. Takové zaplácnutí.

17.1.2019 v 18:23 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 149 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1580

Jsem zanícený občan, kterému záleží na tom, jak se bude žít za několik desetiletí. Jinak, geograf, cestovatel a příznivec strany evropani.cz.

Twitter: @LGarassy

Najdete na iDNES.cz