Je Arabské jaro skutečnou příčinou uprchlické krize?

Jestli se mají najít řešení současné uprchlické krize, je třeba jasně poukázat na její hlavní příčiny, a nikoli ji populisticky svalovat za dosud největší vystoupení Arabů za svobodu, jak to dělá Putin a jeho přívrženci. 

Populističtí politikové v Česku a Evropě rádi zdůrazňují, že hlavní vinu na současné krizi nesou evropské vlády, které podporovaly sled arabských revolucí proti diktaturám v roce 2011 známé jako Arabské jaro. Jestli si srovnáme počátek uprchlické krize – druhé pololetí roku 2014, s termínem revolucí v Tunisku, Egyptě, Libyi, Jemenu a Sýrii – 2011, je jasné, že to není skutečná příčina současné krize. Populisté připomínají zejména svržení režimu Kaddáfího v Libyi a nastalou anarchii v zemi. Proč je ale potom podíl imigrantů z Libye na celkovém počtu imigrantů do Evropy tak mizivý? Příčiny totiž leží jinde.

Se znalostí skladby imigrantů podle země původu je možné se teď věnovat příčinám této nebývalé vlny. Nejdřív bychom se měli podívat na načasování. Počátek uprchlické krize lze spíše než k Arabskému jaru napasovat ke čtyřem událostem v arabském světě.

První událostí byl začátek války šíitské Málikího diktatury proti sunnitům v Iráku v prosinci 2012, rok po odchodu amerických okupantů ze země. Druhou byl vojenský převrat v Egyptě v červenci 2013, jenž svrhl vládu Muslimského bratrstva zvolenou ve svobodných volbách a přivedl k moci krutý kontrarevoluční vojenský režim maršála Sísího. Třetí bylo rozhodnutí Obamovy vlády ze září 2013 podlehnout tlaku Ruska a nepodpořit syrskou opozici výměnou za likvidaci chemických zbraní Asadova režimu v Sýrii. A čtvrtou událostí byl vojenský převrat generála Chalífy Haftara v Libyi v únoru a v květnu 2014 proti parlamentu dominovanému Muslimským bratrstvem, jenž zahájil operaci Důstojnost, a tím současnou občanskou válku v Libyi.

Zatímco první a třetí událost (Irák a Sýrie) způsobily vznik Islámského státu, druhá a čtvrtá událost způsobily rozvrat společnosti v Egyptě a Libyi. Souhra všech čtyř událostí, definujících nástup arabské kontrarevoluce, způsobila ještě jednu věc.

Islámský stát, původně irácká odnož al-Kajdy, byl částečně ovládnut proponenty bývalého iráckého režimu Saddáma Husajna (milice Bojovníci řádu Nakšbandí). Byla tolerována syrským režimem Bašára Asada (ten s výjimkou oblasti Palmyry nebojoval s Islámským státem) a posílena sunnitskými bývalými příslušníky tohoto režimu, a rozšířena na Libyi proponenty bývalého libyjského režimu Muammara Kaddáfího (IS v Libyi působí především v oblasti Kaddáfího rodné Syrty mezi kmeny Kadháfa a Magariha, které tvořily základ jeho režimu).

Islámský stát dnes v sobě snoubí islámský fundamentalismus fanatických džihádistů z bývalé al-Kajdy a brutalitu bývalých arabských diktatur v Iráku, Libyi a Sýrii.

Syrští a iráčtí uprchlíci do Evropy jsou tak hnáni útěkem před brutalitou a fanatismem Islámského státu. Na druhé straně, afričtí imigranti využívají možnosti, které vytvořil společenský rozvrat v Egyptě a Libyi po kontrarevolučních vojenských převratech. Právě v Egyptě a Libyi se nacházejí organizátoři migrace přes poušť Saharu a dále přes Středozemní moře.

Vzhledem k tomu, že hlavní střediska saharské migrační cesty ze západní a střední Afriky (Nigerijci, Gambijci, Konžané, atd.) na území Libye – oázy Kufra na jihovýchodě a Awbari na jihozápadě, jsou pod kontrolou černošských milicí etnika Tubu a arabských kmenů Awlad Sulaiman (v Awbari) a Zuwayya (v Kufře) bojujících na straně Chalífy Haftara, je jasné, že za organizací migrace stojí egyptský vojenský režim. Navíc, nilská cesta z východní Afriky (Eritrejci, Somálci, Súdánci) je pod kontrolou třičtvrtěmiliónového kmene Awlad Alí sídlícího v oázách západní pouště Egypta na hranici s Libyí, který je také spojencem egyptského vojenského režimu.