Trumpova Islámská vojenská aliance hrozbou pro regionální stabilitu

Islámská vojenská aliance (IMAFT), kterou Donald Trump podpořil 21. května v Saúdské Arábii, není jen přímým ohrožením bezpečnosti Evropské unie, jak jsem psal včera, ale i narušením rovnováhy v regionu.

Aliance IMAFT byla sice oficiálně vytvořena na boj s terorismem. Její zatím jediná aktivní vojenská operace ale se týká vojenské intervence v Jemenu. Lze proto předpokládat, že tato vojenská organizace může být ve střednědobém horizontu využita k prosazování zájmů muslimských zemí pod vedením wahábitské Saúdské Arábie proti svému okolí.

1. IMAFT narušením rovnováhy na Blízkém Východě

Když si představíme velký Blízký Východ (MENACA: Middle East–North Africa–Central Asia) mezi Atlantským oceánem na západě a Indií na východě, resp. mezi Saharou na jihu a Sibiří na severu, nachází se tu (kromě Izraele) 30 muslimských zemí: 19 arabských států, 6 turecky mluvících a 3 persky mluvící země, dále urdsky mluvící Pákistán a vznikající (irácko-syrský) Kurdistán.

Arabské státy leží v srdci islámu, arabština je jeho posvátným jazykem a Arabové mají přirozenou ambici být vůdcem světového islámu. Po dekolonizaci ale nastala situace, kdy nejlidnatějšími muslimskými zeměmi nebyly země arabské (s výjimkou Egypta), ale nearabské země Indonésie, Pákistán, Bangladéš, Írán, Turecko a částečně Nigérie. Tato situace a převaha nacionalismu nad islámismem byly přirozenou hradbou proti šíření nebezpečnému pan-islámismu.

Vůdcové Islámského státu nebo al-Kajdy snili o jednotném muslimském státě – chalífátu. IMAFT ovšem vytváří něco mnohem nebezpečnějšího než jen sen – jednotný muslimský mocenský blok pod vedením wahábistické Saúdské Arábie, hlavního sponzora radikálního islámismu ve světě. Takovýto blok je hrozbou regionální stability v západní polovině Eurasie i v Africe.

Jednotný muslimský mocenský blok pod arabským vedením není, zdá se, hrozbou pro vzdálené USA a jejich prezidenta. Ostatně ani současná migrační krize, ohrožující Evropu, není žádnou hrozbou pro USA. Tady se ale zájmy Evropanů a Američanů významně rozcházejí.

Arabské státy jsou sdruženy v Lize arabských států a jejich integraci ve střednědobém horizontu nemáme právo bránit. Existence trojice velkých nearabských muslimských států – Turecka, Íránu a Pákistánu jako mostu mezi Evropou a Indií je ale přirozenou nacionální hradbou proti vytvoření muslimského chalífátu pod arabskou dominancí.

Přirozeným zájmem EU je spojenectví mezi Tureckem, Íránem a Pákistánem, a tím vytvoření arabsko-nearabské rovnováhy sil na jižní hranici EU. IMAFT ale tuto přirozenou rovnováhu narušuje, když Turecko, Pákistán a Afghánistán podřizuje arabské dominanci a kandidáty členství jsou i nearabský Ázerbajdžán a Tádžikistán, zatímco Kurdistán byl na summitu reprezentován iráckým prezidentem kurdské národnosti.

IMAFT vytváří na jižních hranicích Evropy pan-islámskou strukturu připomínající chalífát, a to je pro EU jednoznačná hrozba.

2. IMAFT záminkou expanze Ruska na Blízký Východ

Jak prezident Trump zdůraznil ve svém projevu, hlavním důvodem existence Saudy vedeného IMAFT je obklíčení a zadržování Íránu. Od podpisu jaderné dohody JCPOA s mocnostmi skupiny P5+1 se Írán stal novým partnerem Západu v regionu. Z otevírajícího se Íránu, jehož velká část obyvatelstva má velmi pozitivní postoj k Západu, tak Trump znovu dělá mezinárodního vyvrhele.

Připomíná to situaci po okupaci Afghánistánu a Iráku za George Bushe mladšího, kdy íránští voliči zatlačení do kouta v roce 2005, po osmi letech vlády reformisty Chátamího, zvolili radikálního islámistu Ahmadínežáda.

Místo aby z Íránu udělal partnera Západu, o což současné íránské vedení usiluje, žene Írán ještě více do náruče Ruska a do ještě větší podpory svých šíitských souvěrců v zahraničí. Šíité v Jemenu, Libanonu, Iráku, Sýrii a Afghánistánu nejsou dostatečně oceněni za jejich tradiční boj proti sunnitským extrémistům z al-Kajdy a Islámského státu. Díky nové mezinárodní izolaci Íránu ze strany USA a IMAFT Rusko definitivně zapustí své kořeny na Blízkém Východě a ve Středomoří.

Rusko v posledních letech systematicky bombardovalo sunnitská města, bašty opozice proti syrskému diktátoru Asadovi, a oběti bombardování se podílely hlavním dílem na uprchlické vlně Syřanů do Evropy. Rusko je také blízkým spojencem egyptského režimu maršála Sísího. Jeho místodržící v Libyi, polní maršál Haftar, ovládá hlavní trasy pašování lidí přes Libyi do Evropy.

Po Ukrajině tak Rusko otevřelo na Blízkém Východě druhou frontu za rozložení Evropské unie. Pro nás Evropany je takováto expanze Ruska na jih další hrozbou.

3. IMAFT coby snaha pasovat Irák za vůdce šíitského světa

Blíží se úplné vyhnání Islámského státu z Mósulu, jeho největšího města. Irácká vláda tam spolupracuje s americkými jednotkami, a také proíránskými milicemi. Stále se zvažuje možnost návratu amerických jednotek do Iráku. Svou exkomunikací Íránu a naopak pozváním představitel Iráku na summit poslal Trump jasný vzkaz, že se bude snažit vytvořit z Iráku, sídla nejsvatějších měst šíitů (Nadžafu a Karbalá), protiváhu Íránu a vůdce šíitů v opozici k Íránu.

Mocenské avantýry vůdců menších arabských států, od Saddáma Husajna a Ibrahíma Malíkího v Iráku přes Háfiza a Bašára Asady v Sýrii až po Muammara Kaddáfího v Libyi ukázaly, že svěřit vůdčí roli do rukou menšího arabského státu je velmi nebezpečné.

Tyto režimy nevynikaly velmocenskou rozumností a umírněností, jako egyptský režim Násira, Sadata, Mubaraka a Sísího nebo íránský režim po smrti Chomejního. Kdyby měl Irák sehrávat v budoucnu roli vůdce šíitů, lze předpokládat další destabilizaci regionu a příliv dalších uprchlíků do Evropy.

4. IMAFT jako prostředek útisku šíitů

Šíitský svět je tvořen především čtyřmi zeměmi se šíitskou většinou: perskojazyčným Íránem, turkofonním Ázerbajdžánem, arabským Irákem a Bahrajnem.

Významné šíitské menšinové regiony jsou severní a střední Jemen, jižní Libanon a údolí Bikáa, tzv. Alawitsko v severozápadní Sýrii, města Hofúf a Qatif na východě Saúdské Arábie, provincie Nadžran a východní okresy provincií Asír a Džizan na jihu Saúdské Arábie, jakož i pohraničí mezi Malou Asií a Mesopotámií ve středovýchodním Turecku.

Další šíitské regiony zahrnují Hazaradžát ve středním a oblast Shughnan-Zebak-Wakhan v severovýchodním Afghánistánu, provincii Gilgit-Baltistán v severním Pákistánu a paštunské kmenové území Kurram, severní části pákistánského svazového státu Sindh a území obývaná sektou Zikrí na jihu Balúčistánu, dále tehsily Kargil a Sankoo v indickém státě Džammú a Kašmír a Horský Badachšán v Tádžikistánu.

Šíité jsou utiskováni sunnitskými režimy ve všech těchto místech, s drobnými výjimkami. V Bahrajnu je většinové šíitské obyvatelstvo utiskováno sunnitským režimem pod ochranou Saúdské Arábie. V původně šíitském regionu al-Ahsa v Saúdské Arábii vyrostla třímilionová ropná aglomerace Dammam, osídlena imigranty z jiných částí země, čímž získal Východní region sunnitskou většinu.

V šíitských regionech Jemenu a Ázerbajdžánu dochází k expanzi wahábismu za aktivní podpory Saúdské Arábie. Islámský stát v severním Iráku násilně obracel šíitské Turkomany na „pravou víru“, zatímco v Afghánistánu páchal Tálibán genocidu na šíitských Hazarech.

Po konci Studené války ovládalo arabský svět několik menšinových režimů: Saddámův sunnitský režim v převážně šíitském Iráku, sunnitská monarchie v šíitském Bahrajnu, Asadův šíitský režim v sunnitské Sýrii nebo Sálehův šíitský režim v převážně sunnitském Jemenu.

Protože tyto režimy si ze svých menšin vytvořily páteř privilegované střední třídy, po jejich pádu došlo k útisku ze strany většinové populace. Bývalé privilegované menšiny odstavila od jakéhokoliv podílu na moci síla matematiky, která v mnohostranickém systému vládne. Došlo tak k celospolečenskému úpadku těchto zemí a bývalým vládním menšinám nezbylo než se přiklonit k extrémistům: iráčtí sunnité k Islámskému státu a jemenští šíité k hnutí Húthí. Podobný scénář by hrozil syrským šíitům v případě pádu Asadovy diktatury.

Vytvoří-li se v rámci IMAFT sunnitské spojenectví proti Íránu, budou sunnitské režimy považovat své šíitské obyvatelstvo za svou pátou kolonu. Poučení ze sto let staré genocidy křesťanských Arménů a Asyřanů v Osmanské říši během války proti křesťanskému Rusku se přímo nabízí.

Aktivní zapojení Turecka, Jemenu, Libanonu, Pákistánu a Afghánistánu (a kandidatura Tádžikistánu) ve spojenectví proti Íránu v rámci IMAFT povede k ještě většímu útisku šíitských menšin v těchto zemích, o Saúdské Arábii nemluvě. Útisk šíitských menšin zase hrozí přílivem uprchlíků do Evropy.

Závěrem

Místo boje proti terorismu se Islámská vojenská organizace (IMAFT) dosud věnovala sektářskému boji proti Íránu a jeho šíitským spojencům v Jemenu. Přestože z pohledu USA se může jednat o nevinnou snahu o napodobení NATO, z pohledu Evropské unie jde o nebezpečnou organizaci.

IMAFT má schopnost přímo vojensky a hospodářsky ohrozit EU (obrovský vojenský rozpočet, militarizace OPEC) – jak jsem psal ve včerejším textu „Trump v Rijádu ohrozil bezpečnost naší Evropy“.

Aliance IMAFT také podřizuje regionální nearabské mocnosti Turecko a Pákistán pod vedení Saúdské Arábie, čímž narušuje rovnováhu na Blízkém Východě. Svou jednostrannou orientací proti Íránu žene zemí do náruče Ruska a zavdává mu důvod na expanzi do regionu. Snahou o nastolení vůdcovství Iráku v šíitském světě ohrožuje také blízkovýchodní stabilitu. A napokon, organizace vytváří riziko ještě většího útisku šíitských menšin a další vlny imigrace do Evropy.